Leckomu dnešní situace připomíná konečné období Výmarské republiky, kdy už toho lidi také měli dost a situace si vyžadovala zásadní změnu. Přišla v podobě „vlády pevné ruky“ a změnila podobu Evropy víc, než většina lidí očekávala. Důsledky vidíme dodnes, ale čím ostřeji se nám ten obraz promítá na sítnici, tím více ustupují mimo zorné pole jeho příčiny, které nejsou pro naše oči možná tolik atraktivní. Je zvykem do omrzení poukazovat na puchýře a nikoli na rozpálená kamna, která nám je způsobila.
To je také hlavní příčinou toho, proč si ty dějiny musíme opakovat, ať se nám to líbí nebo ne.
Změna přijít musí, a to opravdu zásadní, pokud nechceme v plné rychlosti narazit do skalního masívu zaměstnáni do poslední chvíle debatami, zda je lepší začít brzdit nebo otočit volant. Opovržlivě se však díváme na toho, kdo nás upozorní, že je třeba nejprve vyhodit řidiče, co se toho volantu křečovitě drží a vší silou dupe na plyn. Jsme přece humanisti!
Je velice vtipné, že se nad „radikálním řešením“ nejvíce pohoršují ti, kteří nechali situaci dojít tak daleko, že si ho lidé z nedostatku jiných možností sami vybrali. Před instancemi typu Norimberského soudu je neuvidíme. Oni odpovědnost nenesou, přestože vzniklý požár celou dobu rozdmýchávali.
V Evropě jsme připraveni na minulé krize a schopni vyhrávat minulé války, protože historie se opakuje ve spirále, zatímco naše představy zůstaly v předchozí rovině. Tolik se bojíme příchodu ďábelského „vůdce“, že jsme si zakázali všechno, co by jen vzdáleně připomínalo jeho vnější podobu. Jako by ďábel nebyl mistr ve střídání svých masek.
Nyní je nám soustavně předkládána ta „hezčí tvář islámu“, jež se však v poslední době smrskla na velikost pihy, kterou se ještě nepodařilo odstranit jako vadu na kráse, či známku slabosti.
Na západ od nás už to došlo tak daleko, že jsou umlčováni nejen tradiční odpůrci multikulturalismu, ale i někteří tzv. umírnění, dle ostatních muslimů odpadlíci, kteří nás sami varují před současnou záplavou.
Přesto jsou i nadále původní obyvatelé Evropy, mající obavy z šíření totalitní ideologie usilující o likvidaci naší kultury, paušálně označováni za nacisty! Zejména v Německu, kde doposud přežívá jejich národní trauma z vyvolání světové války, jsou obavy z možného příchodu „toho s knírkem“ poměrně silné. Nikdo si ale nevšiml, že už dávno přišel, pod knírkem si nechal narůst plnovous a jeho pověstnou „patku“ mu zakrývá turban.
U zemí, jako je ta naše, nehrají v krizových momentech takovou roli dobyvačné choutky a snaha vnutit ostatním svojí vůli jako spíše obrana vlastního území a způsobu života. A právě to může být v hodnotovém žebříčku zásadní předností oproti způsobům, které uplatňují tzv. velmoci.
Jsme totiž v mnohem menší míře vystaveni riziku, které pramení jen z primitivního obdivu k jakési síle, kterou se národ nechá zhypnotizovat. A pokud je i u nás zvykem pseudohumanistů srovnávat svoje odpůrce s Hitlerem, pak věze, že:
- nacisté a muslimové byli spojenci. Dokonce existovaly speciální Muslimské jednotky SS, jejichž služeb si nacisté velmi cenili.
- Islámská strana ČR byla po II. světové válce právoplatně odsouzena za kolaboraci s nacismem a její činnost oficiálně zakázaná.
- Hitler sám obdivoval islám a označil ho za vhodnější náboženství pro árijskou rasu než křesťanství.
- jeruzalémský muftí dostal od Hitlera titul Čestný árijec a na oplátku Hitlerovi udělil titul Čestný muslim.
Proč se o tom raději nemluvilo v dějepise, občanské nauce ani v hodinách multikulturní výchovy? Zeptejte se někdy paní učitelky!
(autor je publicista, rocker a dobrodruh)