Málem by mi bývalo uniklo jedno, jak si ještě ukážeme, velmi významné výročí: 29. srpna roku tohoto se bez deseti let dovršilo půltisíciletí ode dne, kdy v osudné bitvě u Moháče zahynul Ludvík Jagellonský, král český, polský a uherský. Vítězné šiky sultána Süleymana Nádherného poté ovládly Uhry až po Nitru a přiblížily se k samotné Vídni, ale to už také zazněl jejich vítězný pokřik naposledy. Triumfem u Moháče se útočná síla islámu vyčerpala, pak už to šlo pod znamením půlměsíce století za stoletím jen s kopce, od porážky k porážce a od katastrofy ke katastrofě. Kdyby tomu bývaly nezabránily strategické úvahy evropských mocností, nezměnila by majitele křesťanská Vídeň, nýbrž muslimský Istanbul.
Tu přemýšleli vladaři islámského Východu, co jest příčinou takové pohany, až na to přišli: jejich voje sice požívají přízně samotného Alláha, jsou ale tak mizerně vyzbrojené, předpotopně organizované a podléhají tak chaotickému velení, že jim je sám Alláh málo platný. I rozhodli se, že ty nedostatky odstraní. Místo křivých šavlí nakoupili v Evropě mušket a kanonů, místo pytlovitých gatí a turbanů kázali vojsku obléci evropské uniformy, z Pruska pozvali vojenské a z Anglie námořní instruktory, dokonce vojenskou muziku nechal zřídit cařihradský sultán pod taktovkou jistého signora Giuseppe Donizettiho, ale co byste řekli, ani ta muzika nic nepomohla a šlo to pořád dál s kopce a od nářezu k nářezu. Začínalo být nejasné, co vlastně má Alláh za lubem.
Mezitím vzal šajtán mocné vládce, jejich říše zanikly nebo se změnily v mozaiku sekulárně nacionalistických republik. I to bylo tak trochu jako s tou vojenskou muzikou: rádi neradi uznali vůdcové islámského světa svou zaostalost, pozorovali, jak beznadějně se jim vzdaluje demokratický a nacionalistický (tou dobou) Západ, a rozhodli se napodobit jej i v těchto dvou doposud neznámých disciplinách. Zasetí třeštivého nacionalismu zejména do arabských duší se povedlo znamenitě, převzetí demokracie už hůř, ale výsledek zase žádný, zaostalost zůstala, jaká byla, a ještě se prohlubovala. Když se pak na východním břehu Středozemního moře vytvořila enkláva západního způsobu v podobě Izraele a třikrát po sobě vyprášila kožich mnohonásobné přesile arabských armád, bylo všechno jasné: celé to napodobování a dohánění nebylo k ničemu. Stejně k ničemu jako politické přimknutí k Sovětskému svazu, od nějž si většina arabských režimů slibovala mocenské vyrovnání s respektovaným, avšak nemilovaným Západem. Tu nadešla hodina kazatelů. Vidíte, malověrní? Pokořili jste se až do dna, a nevěřící mají pořád navrch; pryč s tím! Dost bylo reforem! Dost sekularismu! Nikoli méně, ale víc islámu je třeba, důslednější zachovávání jeho příkazů, méně mudrování a víc víry! Tak začínalo být zaděláno na nesmiřitelný a dobrou vůlí neřešitelný střet civilizací.
Přesto se až na izraelsko-palestinské tahanice ještě nic velkého nedělo. Nálož islámské útočnosti byla položena, ale chyběla jí vhodná roznětka. I ta se posléze našla: byl jí sovětský debakl v Afghánistánu. Abych předešel standardním poukazům na ztřeštěné Američany, co nejdřív střílejí a teprve pak myslí: co jiného se tehdy dalo dělat. Nechat Sovětům Afghánistán jako nástupiště dalšího pochodu k světovládě... ať si tu alternativu každý přebere podle svého. Nicméně se stalo něco nesmírně závažného, třebaže nechtěného. S vydatnou pomocí Ameriky uštědřili afghánští mudžahídové sovětským molodcům ostudný nářez, netrvalo však dlouho, americká pomoc byla zapomenuta a veškerou zásluhu o vypráskání sovětských divizí přičetli islámští bojovníci svému udatenství a, jak ani jinak být nemůže, přízni Alláhově. Tak byl protržen pětisetletý pytel smůly pronásledující voje Prorokovy už od šestnáctého století, tak skončila islámská když ne skromnost, aspoň zdrženlivost.
Je v nevyhnutelné logice všech osvobozeneckých a jim podobných bojů, že trvají-li déle než několik málo let, vyvstane z nich specielní odrůda zvaná Osvoboditel z povolání. Dosáhne-li úspěchu, neodebéře se do rodné vsi, aby tam pásl kozy a zaséval proso, nýbrž se rozhlíží, kde a s kým by se mohl řezat dál. Platí to pro všechna etnika a všechna prostředí, pro muslimské však zcela mimořádně. Je to prostředí zakládající si na mužné cti a prestiži, a pochopitelně sluší těmto hodnotám víc kalašnikov než rukojeť pluhu. Především však prostředí ze samého principu dobyvačné, nechápající kontakt s ostatními životními způsoby jako obohacení, v horším případě konkurenci, nýbrž jako boj na smrt, v němž je jen dvojí možnost – porážka, nebo vítězství. Poslední rudoarmějec překročil hraniční řeku, čímž jsou staletí porážek chválabohu za námi, teď nastal čas vítězství. Pokoření a podmanění protivníka. Rozšíření pravdy islámu na celý svět. Dokončení toho, co přerušil útěk od Vídně.
Západnímu mozku se takové uvažování může zdát cizí, nereálné, dětinské. Přesto nepochybujme v žádné minutě, že je smrtelně vážné, smrtelně v nejvlastnějším, děsivém smyslu toho slova. Je dost možné, že situace je dnes pro Západ hrozivější než po bitvě u Moháče. Tehdy proti němu stála vojenská síla jedné říše, mohutná, územně i mocensky ale omezená; dnes se střetáme s celým muslimským světem, a ne na polích válečných – blízkovýchodní tahanice jsou v tom kontextu pominutelné -, ale v našich vlastních zemích. Je ošidné utěšovat se, že teroristé a válečníci džihádu tvoří mezi muslimy jen nepatrnou menšinu, všichni ostatní že jsou lidé rozumní, v násilí si nelibující. Třeba i jsou. Když však nadejde chvíle rozhodnutí, postaví v různém stupni sympatie na stranu svých souvěrců, až na těch málo, kteří se nepostaví nikam. Početní podporu má teror vskutku nevalnou. Ale může se opřít o solidární nebo aspoň netečné zázemí.
Islámské prostředí je i mimořádně neplodné, netvůrčí, k vědeckému poznání nepřispívá dohromady ničím, k světovému obchodu jen bez vlastního přičinění získanými dary přírody. Pochopitelně: co by se namáhalo výzkumem, když mu po konečném a předurčeném vítězství beztak všechno spadne do klína. Pokoření nevěřící budou zkoumat a vyrábět a věrní synové Alláhovi vládnout, tak pěkně to bude zařízené. Jelikož mohu v tomto bodě očekávat připomínku vysoké úrovně muslimské vědy v počátečních stoletích islámu, chci se vyrovnat i s ní: úžasný rozmach vědeckých disciplin zde opravdu byl, jeho nositeli však nebyli Muhammadovi pouštní bojovníci, nýbrž místní dosud jen povrchně islamisované společnosti, v nichž ještě dožíval tvůrčí duch antiky. Když dožil, bylo po rozmachu, nebo jinak a přesněji, znehybnělý islám udusil antickou tvořivost svou tézí, že zvěstování Boží, jak je obsaženo v koránu, je samo o sobě završením vší dokonalosti a další rozvoj není nejen potřebný, nýbrž ani možný. Z toho vyplynulo zaostání, nejdřív technické, poté ekonomické, nakonec i vojenské.
Muslim o něm ví a bolestně se ho dotýká. Dobře si uvědomuje, že co vezme do ruky, nic není plodem jeho důmyslu, že až do těch sandálů a čepic, televize, mobilních telefonů, ba i pancéřovek a kalašnikovů vše převzal od nevěřících; cokoli vytvořila jeho vlastní kultura že zakrnělo, neobstálo v konkurenci s dynamikou Západu. To ho staví před neřešitelný rozpor. Jak to, že nevěřící jsou úspěšní a my ne? Nejsme snad nositeli nejvyšší, nepochybné pravdy? Každý jiný by se v okamžiku zjištění své nedostatečnosti ptal – kde jsem udělal chybu? Muslim se tak ptát nemůže, protože by popřel všechno, na čem je vybudován jeho svět; i rozhlíží se podrážděně a volá – kdo nám to způsobil? Čí vinou jsme zaostalí a neúspěšní? Jaká lest, jaký podvod v tom vězí? A už nachází viníky. Nevěřící. Křižáci. Žid. Satan.
Vidí jen jedno východisko ze situace, do níž ho spiknutí démonů uvrhlo. Boj. Nelítostný, nesmiřitelný, i za cenu sebeobětování. Afghánistán dokázal, že vítězství je možné, nuže, do útoku! Ne každý muslim je naplněn pocitem křivdy až po hrdlo a ochoten zabíjet jiné i sebe, ale na dně jeho duše aspoň kousíček takového pocitu je. Bývá to vlídný, přátelský, velmi počestný člověk, ale kdo by s ním chtěl žít v jedné zemi, na jednom světě, buď se musí bezvýhradně podrobit zákonům jeho víry, nebo z něj dostat iracionální pocit křivdy, vyplývající z rozporu nejvyšší pravdy a bídného výsledku. Stejně tak by z něj musel dostat představu dalšího pokračování vítězného tažení, jehož posledním triumfem byla bitva u Moháče.
A tak vám nevím. Snad... snad abychom nechali mohamedány někde něco vyhrát. Třeba tamhle na polích u Slavkova, tamní pořadatelé už mají s papundeklovými bitvami zkušenost. Nechat proti sobě nastoupit šiky nevěřících a vojsko dějinné pravdy pod zeleným praporem Prorokovým tak, aby se prapor Prorokův ozdobil vítězstvím a šiky nevěřících, konečně už jednou, dostaly nařezáno. Třeba by to pomohlo. Měl by se ten návrh předestřít k uvážení učencům mešity Al Azhár.
Přepracovaná verze článku z Annonce r. 2006
Hannover, 29. srpna 2016