Na letošní červenec připadlo 150. výročí bitvy u Chlumu, více známé jako bitva u Hradce Králové, která zakončila prusko-rakouskou válku. Velkolepá připomínka této bitvy (dokonce jsem v některých komentářích četla oslava) budí rozpaky.
U Hradce Králové se 3. července 1866 rozhodlo o porážce Rakouska sílícím a stále vlivnějším Pruskem. O rozsahu této porážky vypovídají počty bojujících vojáků i počty padlých. Rakousko se z důsledků této války již nikdy nevzpamatovalo.
Následovalo rozpuštění Německého spolku a podpisem mírové smlouvy v Praze 23. srpna 1866 souhlasilo Rakousko s dalším uspořádáním německy mluvícího obyvatelstva. Uznalo Severoněmecký spolek a akceptovalo jeho budoucí sloučení s jihoněmeckými státy. Následně vydal František Josef I. příkaz ke zbourání pražských hradeb.
Oslabené Rakousko přistoupilo na požadavky Maďarů a o rok později se změnilo na Rakousko-Uhersko. České požadavky naplněny nebyly.
O čtyři roky později, 19. července 1870, pod záminkou Emžské depeše vypukla prusko-francouzská válka. Francouzi se holedbali, že Prušáky utlučou mokrými hadry. Výsledek byl obdobný jako u Hradce Králové. Napoleon III. byl v Sedanu zajat a podle mírové smlouvy z Frankfurtu nad Mohanem z 10. května 1971 postoupila Francie Alsasko-Lotrinsko a zavázala se zaplatit 5 miliard válečných reparací.
Vilém I. byl v Zrcadlovém sále královského zámku ve Versailles prohlášen německým císařem. Kancléř nejdříve Pruska a posléze Německa, Otto von Bismarck, odvedl strategickou práci.
V roce 1888 Vilém I umírá. a po krátkém mezidobí nastupuje na císařský trůn jeho vnuk Vilém II. O dva roky později opouští železný, ale uvážlivý Bismarck úřad kancléře. Císař se dostává pod vliv militantního okolí svých generálů.
Tady se posuneme rychleji v čase a jsme v roce 1914. Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d ́Este je se svojí manželkou v Sarajevu zavražděn. Německý císař Vilém II. radí Františku Josefovi I., aby na smrt následníka reagoval vypovězením války Srbsku. Po měsíci je válka Srbsku vypovězena.
Tato Velká válka, ve kterou se trestná výprava na Srby zvrhla, trvala čtyři roky, zasáhla téměř celý svět a stála miliony životů. Na jejím konci již neexistovaly čtyři velké říše. Mapa Evropy se změnila.
Poražené Německo vrátilo Alsasko-Lotrinsko a byly na něj uvaleny tvrdé reparace, v jejichž důsledku byla situace obyvatelstva strašná. Ve vzniklé Výmarské republice se stále hlasitěji ozývali jak vojáci bývalé německé armády, tak podivné živly, které kolem sebe soustřeďoval Adolf Hitler. V roce 1933 se stal demokraticky zvoleným kancléřem a dále už to známe.
Anexe Rakouska a Mnichovská dohoda v roce 1938, v březnu 1939 zábor československého pohraničí a 1. září přepadení vysílače v Glivicích. Takto vzniklý, postupně celosvětový válečný konflikt končil pro Evropu 8. května 1945 podepsáním kapitulace nacistického Německa v budově kadetky v Karlhorstu u Berlína.
V roce 1955 vzniká Společenství uhlí a oceli za účasti Francie, ale i Německa. Později Evropské hospodářské společenství a smlouvou z Maastrichtu Evropská unie. S následně přistoupivšími státy je to přibližně 500 milionů lidí z 28 států. Podle myšlenek hraběte Coudenhove-Kalergiho by jednotná Evropa měla stát na křesťanských principech svobody, míru, blahobytu a kultury.
Myšlenky jsou to krásné, ale jaká je současná realita? Svoboda se nám vytrácí pod tíhou nařízení Komise z Bruselu a pod reálnou hrozbou teroristických útoků, které přicházejí nevíme odkud. Mír zatím stále ještě je, protože horká válka přece jenom vypadá jinak, ale jsou obyvatelé jižních států spokojeni? Řekové a Španělé volí agresivně levicová uskupení a v Římě se stala starostkou reprezentantka Hnutí pěti hvězd. Pro udržení blahobytu je nutná prosperita a ta se nám pod tíží dalších a dalších sociálních služeb pro kohokoli a kdovíjakých povinností jaksi vytrácí. A kultura? Skutečná kultura potřebuje svobodu. O jejím umenšování nemůže být pochyb.
Evropská unie, která měla být společností svobodných států a jejich národů, se změnila. Stala se těžkopádným, pro občany nesrozumitelným tělesem, odtrženým od reality, kde se v nepříliš průhledném rozhodování stále zvyšuje váha opět sjednoceného Německa. Jeho kancléřka, volená pouze Němci, mluví a přijímá závazky jménem celé EU.
Proč to všechno (zkráceně a mnohde schématicky) píši? Začátkem července jsme pobývali ve Francii. V Picardii, ve Flandrech a dojeli jsme až do Caen v Normandii, prvního města na území Francie osvobozeného Spojenci od nacistů po vylodění v roce 1944.
V širokém a plochém údolí řeky Somme, v oblasti, kde v době Velké války bojovali proti Němcům převážně britští vojáci, Kanaďané, Australané, Angličané, Jihoafričané. Hřbitovy s bílými náhrobky jsou v této oblasti nekonečné. To, co znamená Verdun pro Francouze, znamená Somma pro Brity.
Před jedním takovým památníkem jsme zaparkovali a po návratu k autu zjistili, že nemůžeme vyjet. Auto se značkou UK nás uvěznilo na parkovišti. Za chvíli přišla anglická rodina, velmi se omlouvali a pak slovo dalo slovo a dostali jsme se až na referendum o vystoupení Británie z EU.
Otec rodiny - měli dva kluky deset a dvanáct let - řekl něco, na co nešlo odpovědět: „Nedivte se, my už nechceme být ve společenství, kterému vládne pouze Německo.“ Neřekl které vede, řekl kterému vládne. A pokračoval: „Pradědeček mojí ženy bojoval tady na Sommě. Vrátil se. Dědeček se vylodil v Normandii. Nevrátil se. A když sledujete, jak nevypočitatelně se chová Německo a s ním celá EU dnes, nemůžete se nám divit. My si chceme vládnout sami. Tak, jak jsme to dělali vždycky, podle svého rozumu.“
Rozloučili jsme se, oni pokračovali na západ a za Kanál, my se dál stáčeli na východ směrem do Čech. Sotva jsme přejeli hranice v Rozvadově a naladili naše rádio, dozvěděli jsme se, že Evropská komise vydala nařízení o regulaci množství emisí motorů travních sekaček. Tato zásadní informace později úplně zapadla v souvislosti s tím, co se stalo 14. července v Nice.
Pražský mír, který jsme zmiňovala na začátku a který byl u zásadních změn politických vlivů v naší části Evropy, měl snad alespoň dvě pozitiva. Následné zbourání hradeb umožnilo Praze nebývalý rozvoj: Karlín, Žižkov, Vinohrady, Smíchov. A v delším časovém horizontu přispělo toto oslabení Rakouska k umocnění vlasteneckého cítění Čechů a v jeho důsledcích následně ke vzniku naší samostatné republiky.
Repliky bitev velkých i malých jsou v poslední době hodně v módě. Diváci vidí různobarevné uniformy, zbraně střelné i sečné, doprovázející rány z děl jsou ohlušující. Pořadatelé těchto replik by ale měli na každou vstupenku k takové podívané natisknout alespoň stručně historické souvislosti a jejich dopady. Po pochopení všech takových dopadů by se možná ta podívaná už tolik divákům nelíbila.