První prezidentské volby, které jsem v America zažil, byly v roce 1948. Tehdy se Harry Truman utkal s Thomasem Deweym, někdejším newyorským veřejným žalobcem a hrdinou, který zdolal vražednou skupinu Murder Incorporated. Truman byl celkem nevýrazný a údajně nepopulární držitel prezidentského úřadu po zesnulém Rooseveltovi, zatímco Dewey byl jasným favoritem.
Jasný favorit však prohrál, Truman setrval ve svém úřadu a během dalších čtyř let úspěšně obhájil západní Evropu proti komunistické vlezlosti Marshallovým plánem a Balkán Trumanovou doktrínou. Dokonce i Dálný východ, kde hlavně americké jednotky pod vlajkou Spojených národů nakonec dokázaly úspěšně čelit i marxistické vlezlosti asijské.
Doma, tedy v Americe, k obecně očekávané hospodářské krizi za jeho vlády nedošlo. V roce 1953 se Harry S. Truman odebral na odpočinek jako jeden z těch největších amerických prezidentů.
Na to všechno jsem si vzpomněl, když se minulý týden v sousední Americe rozhodovalo o tom, kdo tam bude letos kandidovat na prezidentský úřad.
O tempora! O mores!
Je možné být pohoršen tím, jak se vyvijí letošní kandidatura na nejmocnější úřad na světě. Ovšem je nutno si také dobře uvědomit, že si tento úřad už zažil své, že to není poprvé, kdy byli kandidáti na něj vyloženě podřadní lidé.
„Mám demokracii nesmírně rád,“ napsal snad ten nejznámější americký žurnalista H.L. Mencken. „Je nepřirovnatelně pitomá a tím pádem nepřirovatelně zábavná.“ Pro něj byla prezidentská kampaň „lepší než jakýkoliv cirkus, který jsem kdy viděl, navíc s masovými křtinami a dokonce i s jedním nebo dvěma popravami.“ Mencken byl přítomen na všech amerických politických konvencích mezi lety 1904 a 1948 a snad také proto shledal, jak to taky napsal, že není nikdy možné prodělat tím, že by snad člověk podceňoval inteligenci obyčejných lidí.
Masové záložitosti jsou v Americe na denním pořádku a jsou nesmírně populární, ať už to jsou rock ́n ́rollové koncerty, sportovní podniky či politické konvence. Různé internetové možnosti tomu všemu jen přidávají další možnosti. A k tomu Mencken podotýká, že „demagog je ten, který káže doktríny, které jsou nepravdivé, lidem, o kterých ví, že jsou idioti“.
Teď je předehra k americkému politickému cirkusu u konce a začíná jít do tuhého, tedy do prezidentských voleb. Ty tam jsou doby Trumanů a Deweyů, kdy oba kandidáti byli celkem lidé bez úhony a šlo jen o to, kdo si buďto se Stalinem, nebo s jeho následníky dovede lépe poradit. Následovalo osm let vlády Eisenhowerovy, kdy se tento válečný hrdina zdál být k tomu povolanější. A pak už se to střídalo – na místo se vyšplhali podvodníčkové jako Nixon, neúspěšní dobráci jako Carter, chytří Reaganové a Bushové – ten starší, i ten podstatně hloupějši mladší - a nakonec černý Obama, o jehož dlouhodobé pověsti se bude muset teprve patřičně rozhodovat.
Rozumnější mezi námi musí uznat, že jsme už daleko od těch dob, kdy o tento nejmocnější úřad na světě soutěžili zkušený Truman a hrdinný Dewey. Paní Clintonová by sice byla první prezidentkou, ale jak Američané řikají „táhne s sebou příliš moc zavazadel“. Z Lybie i odjinud.
Ovšem co se týče pana Trumpa, je to daleko horší: ten postrádá to daňové přiznání, nemá žádné politické zkušenosti a vyjadřuje se většinou hulvátsky.
Letos doopravdy není lehké být americkým voličem.