Renomovaný americký dvouměsíčník Zahraniční záležitosti (Foreign Affairs) zveřejnil v minulém čísle (květen/červen 2016) na svých webových stránkách esej Fúze civilizací – argumenty globálního optimismu, podepsaný profesory Kishorem Mahbubanim (68), bývalým singapurským diplomatem, nyní děkanem Národní singapurské univerzity, a Lawrencem Henrym Summersem (62), významným americkým ekonomem, ministrem financí v Clintonově administrativě a též bývalým prezidentem Harvardské univerzity, odvolaným za svůj kritický postoj k uplatňování politické korektnosti.
Text vzbudil značnou pozornost, jak už název napovídá, vymyká se současnému trendu chmurných vizí budoucnosti, a v kontextu každodenních mediálních dávek obav a depresí, byť autoři právě v tomto duchu svoji práci uvádějí, jde téměř o oddychové čtení, cituji:
„Nálada velké části světa je v těchto dnech ponurá. Chaos na Středním východě se statisíci mrtvých a miliony uprchlíků; náhodné teroristické útoky po celé zeměkouli; geopolitické napětí ve východní Evropě i v Asii; konec komoditního supercyklu; zpomalení hospodářského růstu v Číně a hospodářská stagnace v mnoha zemích – to vše podporuje hluboce pesimistický náhled na současnost a, což je horší, i na budoucnost.
Historici příštích generací budou ale při pohledu na naši dobu zmateni obecně rozšířenými pocity stísněnosti a zkázy, protože podle nejobjektivnějších měřítek blahobytu byly právě poslední tři dekády nejlepšími v historii. Stále více lidí na stále více místech si užívá lepší život než kdykoli dříve. A není to náhoda – navzdory zlé předtuše Samuela Huntingtona nešlo v životě poslední generace o střet civilizací ale o jejich splývání - fúzi.
Zkrátka; velké světové civilizace, dosud zvyklé na samostatnou a oddělenou identitu, nyní získávají stále více společných rysů. Většina lidí po celém světě má nyní stejné ambice jako západní střední třída: chtějí pro své děti kvalitní vzdělání, mít dobrou práci, a žít šťastný produktivní život jako členové stabilizované mírumilovné společnosti. Namísto depresivního pocitu by měl Západ oslavovat svůj fenomenální úspěch při vnášení klíčových prvků svého světového názoru do ostatních civilizačních okruhů.“
Následuje výčet argumentů podporujících předcházející tvrzení; autoři zmiňují výrazný pokles chudoby i kojenecké úmrtnosti a prognózu nárůstu globální střední třídy, z 1,8 miliardy v roce 2009 na 3,2 miliardy v roce 2020, a na 4,9 miliardy v roce 2030, a pokračují:
„Avšak namísto optimismu, podloženého vším tímto pokrokem, se na Západě v těchto dnech setkáváme stále častěji s pesimismem odvozeným ze tří problémů (výzev) současnosti: jsou to turbulence v islámském světě, vzestup Číny a vnitřní západní ekonomická a politická skleróza. Ale pesimismus není na místě, protože žádný z těchto problémů není nepřekonatelný.“
Na modernizaci islámského světa mají autoři tento pohled, cituji:
„Islámský svět, od Maroka po Indonésii, obývá 1,6 miliardy lidí – více než každý pátý člověk na naší planetě. Drtivá většina z nich sdílí společné globální snahy modernizovat svoji společnost, dosáhnout životní úrovně střední třídy a vést klidný, produktivní a naplněný život.
Navzdory nejrůznějším tvrzením je islám s modernizací plně kompatibilní. Když v Malajsii postavili Petronas Towers a v Dubaji Burj Khalifa, neznamenalo to jen vztyčení stavební konstrukce, ale též vyslání metafyzické zprávy: chceme být součástí moderního světa ve všech směrech. Mnoho islámských společností vzdělává své ženy. Na malajsijských univerzitách ženy početně převyšují muže v poměru 65 ku 35. Dokonce se tak začaly chovat i islámské země, které se dosud modernizaci vzpíraly. Například Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty otevřely satelitní kampusy hlavních západních univerzit. Jedním z důvodů tohoto posunu je poznání, že zkušenosti z jiných oblastí, například z Asie, ukázaly, že modernizace nerovná se „pozápadění“ – že je možné snažit se, řekněme, o ekonomický a sociální rozvoj při udržení osobitého kulturního charakteru.
Je pravdou, že určitý počet mladých muslimů bude i nadále volit vzpouru proti modernímu světu spíše než integraci do něj a připojováním se k radikálním islamistickým skupinám působit spoušť kde se dá. Zhruba třicet tisíc muslimských bojovníků z celého světa, včetně Západu, se připojilo k Islámskému státu (též známého jako ISIS). Nicméně i když představují globálně významný bezpečnostní problém, jsou pouhým zlomkem, řekněme, z dvou set milionů jen v Indonésii mírumilovně žijících, nijak radikalizovaných muslimů. Indonésie si dvakrát po sobě zvolila vůdce odhodlané integrovat zemi do moderního světa, a její největší muslimská organizace, téměř padesátimilionová Nahdlatul Ulama, veřejně napadá ISIS, jeho akce i ideologii.
Skutečným problémem (úkolem k řešení) tedy není islámský svět sám o sobě, ale to, jak v tomto světě posílit modernizační trendy a současně bránit šíření radikalizace. Při zpětném pohledu udělal Západ chybu, když zůstal v klidu a připustil dramatické zvýšení počtu radikálních muslimských náboženských škol při mešitách po celém světě, financovaných Saúdskou Arábií. Srovnatelné investice do kvalitních moderních škol by vedle existence těch radikálních umožnily vzájemné soupeření o oprávněnost existence, což by pravděpodobně vedlo k šíření osvícenských hodnot široko daleko. Takový program by se mohl uskutečnit prostřednictvím agentur OSN, UNESCO a UNICEF, při relativně nízkých nákladech, přitom toto je jen jedna z možných linií dotýkající se problému.“
V části eseje, věnované vzestupu Číny, autoři zmiňují její cestu od téměř absolutní uzavřenosti až k dnešnímu prvnímu místu mezi globálními obchodníky, cituji:
“...současně ale čínský vzestup vzbuzuje silné obavy. Čína je i nadále vedena komunistickou stranou, která nijak netouží po objetí s liberální demokracií. Při jednání s Japonskem i s některými členy Sdružení národů jihovýchodní Asie ukázala Čína svoji agresivní tvář při územních sporech ve východní Číně a v Jihočínském moři...
Ovšem od doby, kdy Mao otevřeně hovořil o možnosti zvítězit v jaderné válce, uplynula spousta času a čínská historie napovídá, že Peking dá nakonec přednost připojení se k současným západem stanoveným pravidlům, než aby se je snažil nahradit nebo odmítnout. Jako jednička světového obchodu má Čína při zhroucení globálního hospodářského systému hodně co ztratit, navíc Číňany historicky straší „luan“ (chaos). Snaha o jeho zvládnutí může vést k přehnaně tvrdým opatřením při udržování domácího pořádku, současně to ale může Peking nutit k podpoře stávajících globálních pravidel. S nárůstem čínské moci vidíme nepochybně i zvýšení čínské asertivity. Čína ovšem potřebuje ještě několik desetiletí klidu pro dokončení své modernizace, proto má pádný důvod se vojensky mírnit a konfliktům se vyhýbat.
Čínská společnost se nikdy nestane replikou západní společnosti. Čínská kultura je příliš bohatá, než aby ji dokázal vstřebat jakýkoli jiný kulturní prostor, současně se ale bude sama v mnoha oblastech obohacovat, například rychlým šířením západní klasické hudby. V roce 2008 se 36 milionů čínských dětí učilo hře na klavír (šestkrát víc než v USA) a dalších 50 milionů se učilo hrát na housle. Některá čínská města mohou během jednoho večera naplnit 15 koncertních síní.
Moderní Čína s úspěšnými klasickými orchestry i univerzitami západního typu poskytuje výrazný příklad spojování civilizací. Západní státníci by v tomto směru měli umožnit zrychlení tohoto vývoje, zatímco v jiných sférách změn nezbývá než se obrnit trpělivostí, stejně jako v politické oblasti. Čínský vývoj nemusí být nutně lineární, ale v dlouhodobém výhledu by měl pokračovat pozitivně.“
Jak autoři nahlížejí na současný stav euroatlantického prostoru, je uvedeno v další části textu, cituji:
Třetím problémem (výzvou) dneška je na Západě široce rozšířená ztráta důvěry ve vlastní politický systém a v jeho schopnost budoucího rozvoje. Pomalý hospodářský růst napříč rozvinutým světem, stagnující příjmy většiny populace, zvyšující se ekonomická nerovnost, politika na mrtvém bodě a vznik populistických hnutí na obou stranách politického spektra podporuje šíření pocitu, že západní modely vládnutí i hospodaření se hroutí.
Mnohé z těchto problémů jsou skutečné a nepřehlédnutelné. Žádný z nich ale není neřešitelný skutečně odhodlaným vedením, stejně jako nepředstavují zásadní nedostatky západního životního modelu. Takže pesimismus nás překvapuje jako dramaticky přehnaný, stejně jako tvrzení o úpadku i obavy, že Západ už má své nejlepší dny za sebou. Ve skutečnosti hrozí největší nebezpečí, pokud se všeobecný pesimismus stane sebenaplňujícím proroctvím. Je totiž pravděpodobné, že zasmušilí západní politici i veřejnost spíše upřednostní vnímání hrozeb než příležitostí a od světa se raději odvrátí, než by pokračovali v jeho úspěšném vedení.
Patrné je to například při narůstající opozici k Trans-tichomořskému partnerství, hlavní obchodní dohodě, která by pomohla rozšířit a prohloubit liberální řád v širokém pásu napříč zeměkoulí. Projevuje se to též zvýšením nedůvěry k přijímání emigrantů a uprchlíků i nárůstem podpory uzavírání hranic. V konečném důsledku to může znamenat i rozpad mezinárodních institucí jako je například Evropská unie, někdejší vzor pokrokové mezinárodní integrace.“
Vize, jak situaci zlepšit, se může jevit poněkud naivní, zvláště v samotném závěru, přesto stojí zcela jistě za přečtení, cituji:
„Stala by se nenapravitelná škoda, pokud by Západ opustil mezinárodní uspořádání, které po druhé světové válce sám vytvořil, a tím po dlouhá desetiletí usnadnil zajištění bezpečnosti, prosperity a rozvoje. Místo toho by se měl pokusit tento řád znovu oživit třemi konkrétními kroky: pomáhat Číně a Indii, posílit dodržování mezinárodních pravidel, a zdůrazňovat pozitivní globální trendy, které při hysterickém zdůrazňování těch negativních téměř nejsou vidět.
Proč právě Čína a Indie? Protože mají v rozvojovém světě nejvíce obyvatel a nejrozvinutější ekonomiky, jsou vedeny silnými reformně smýšlejícími vůdci, a přistupují k budoucnosti energicky, optimisticky a s nadějí. Obě země chápou, že je třeba převzít větší zodpovědnost při řešení globálních problémů a jak dokládá loňská podzimní pařížská dohoda o klimatu, také to začínají dělat.
Ačkoliv je vzestup Číny jedním ze všeobecně uznávaných divů doby, stejně impozantní je i růst Indie, která též vsadila na modernizaci, globalizaci a osvícenský racionalismus. Indie je největší světovou demokracií, která se úžasným způsobem přizpůsobuje neuvěřitelně rozmanité kulturní a demografické mozaice a při udržování svých hodnot zachovává i rozvahu navzdory opakovaným teroristickým útokům.
Přestože jsou obě mocnosti asijské, liší se natolik, že jejich vzájemná úzká spolupráce by mohla být významným krokem vpřed při zvládání organizace skutečně globálního systému. Rychlé šíření univerzit i klasických orchestrů západního střihu v Číně staví mezi touto „Říší středu“ a Západem nové mosty. Mimořádně úspěšná indická etnická komunita ve Spojených státech zase může budovat mosty s Indií. A veškerá tato spolupráce jen zvýrazní proces civilizační fúze.
Rusko, v protikladu s Čínou a Indií, váhá oddat se bez zábran modernitě a to přesto, že se Sovětský svaz začal modernizovat dříve než tyto země. Rusko váhalo s připojením se ke Světové obchodní organizaci (WTO) a dosud nepřijalo myšlenku, že plné zapojení země do světových struktur v rámci západních pravidel jí může usnadnit její vlastní rozvoj. Nicméně čím více budou prosperovat Peking a Nové Dillí, tím spíše přesvědčí Moskvu následovat jejich příkladu.
Stejně jako pokračovat v úzké spolupráci s hlavními rozvojovými mocnostmi by mělo být pro Západ důležité zvýšit všeobecné úsilí o vybudování stabilního, na dodržování mezinárodních pravidel založeného světa. V roce 2003 prohlásil bývalý americký prezident Bill Clinton, že Američané by se měli pokusit „vytvořit svět s takovými pravidly, partnerstvími i návyky chování, ve kterém bychom chtěli žít, když už nejsme světovou vojenskou, politickou a ekonomickou supervelmocí.“ Jestliže mohou takové doporučení přijmout Clintonovi spoluobčané, občané většiny ostatních zemí by mohli chtít učinit totéž. Dosáhnout toho by mohlo být snazší, než se mnozí domnívají.
Hodně z dnešní mnohostranné globální architektury je pro svět cenným západním darem. Přesto by hlavní západní mocnosti měly zajistit, aby se jimi zřízené instituce nestaly natolik silnými nebo nezávislými, že by svým zřizovatelům působily problémy. Generální tajemníci OSN byli pouhými nástroji stálých členů Rady bezpečnosti, ředitelé Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu byli vybíráni výhradně ze Spojených států a Evropy, a dominance Západu v těchto finančních institucích byla občas využívána k cílům, které neměly s finančnictvím nic společného. Tato politika by měla být přehodnocena, protože oprávněnost existence systému závisí na vědomí, že je vyvíjen i uplatňován poctivě a za stejných podmínek pro všechny, nikoli pro zajištění zájmů skupinky vyvolených. Vybírání silných představitelů pro hlavní mezinárodní instituce a zamezení jejich oslabování a zpolitizování by bylo důležitým krokem vpřed.
Závěrem; západní politici by raději měli zdůrazňovat ty dobré věci dějící se ve světě, než stále omílat ty špatné. Stovky milionů lidí se v uplynulých dekádách zbavily chudoby, ubylo válečných konfliktů. Sbližování globálních snah znamená, že drtivá většina dává při přetváření globální architektury přednost evoluci před revolucí. Výskyt palčivých nadnárodních problémů by měl nutit ke sbližování zájmů a ke spolupráci při nalézání společných řešení. A existence silných středních tříd v zemích celého světa pomůže vládám udržet správný směr.
Existuje mnoho důvodů podporujících přesvědčení, že zlepšování stavu světa bude pokračovat, pokud se všeobecně uplatní rozum a pragmatismus. Tento trend podstatně posilují západní univerzity. Nejde o to, aby byly po celém světě kopírovány jejich osnovy; musí být aplikován kompletní systém moderních výzkumných vysokoškolských pracovišť a je na absolventech těchto univerzit západního stylu, aby sami zavedli moderní metody do školství, zdravotnictví, ekonomického řízení i do politiky. Globální vedení poradenských firem musí rovněž přispět k pokroku, šířit osvědčené západní postupy a myšlenky do „zbytku světa“, a stále častěji také ze zbytku světa zpět na Západ. V důsledku toho i kdysi zoufalé a nefunkční státy jako Bangladéš a Etiopie nyní s jistotou vstupují do moderního světa.
Stručně; navzdory denním titulkům hlásajícím zkázu a chmury se ve skutečnosti svět propojuje a nikoli rozpadá. Dosud byla fúze civilizací poháněna především injekcemi západní DNA do ostatních civilizačních okruhů. Během času bude proud kultury a idejí pravděpodobně téci oběma směry. To už se stalo v gastronomii, kde globální vlivy výrazně pronikly do západních kuchyní, a něco podobného by mělo proběhnout i napříč dalšími kulturními odvětvími.
Objeví se další výzvy. Mohou nás čekat i výrazné kroky zpět. Fúze civilizací a sociální i ekonomické změny s tím spojené se někomu mohou jevit hrozivé, mohou vytvářet příležitosti pro demagogy využívající obecně rozšířených obav a to dokonce i v srdci vyspělého průmyslového světa. Ale stále otevřenější a osvícená společenství se tomuto nebezpečí nejspíš vyhnou. V jednadvacátém století se svět bude více řídit autoritou idejí než idejemi autorit. Krátce řečeno, v pokrokovém směru lidské historie, který vynesl lidstvo k výšinám nikdy předtím nespatřeným, je cesta vpřed volná.“
(Uvozovkami uvádím svůj překlad originálu textu laskavě zaslaného na můj e-mail ze stránek pana profesora Lawrence H. Summerse.)
https://www.foreignaffairs.com/articles/2016-04-18/fusion-civilizations
http://larrysummers.com/2016/04/21/the-fusion-of-civilizations/