Neviditelný pes

TURECKO: Bouře nad Bosporem a co si o ní myslet

23.7.2016

Hned jak jsem se v sobotu ráno dozvěděl o tom oficírském puči v Turecku, napadlo mě, jestlipak spíš nežli puč to nebyl páně Erdoğanův trik k dalšímu oslabení významu kdysi vlivné armády, již zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, ustanovil strážkyní evropské, sekulární orientace jeho státu. Nejsem sice odborník přes vzpoury, převraty a jiné rumrejchy, nicméně: vládce Erdoğan se právě nalézal ve svém prázdninovém domicilu na jihozápadním tureckém pobřeží; i být pučistickým generálem, asi bych tam místo bezúčelného bombardování vládních budov (uprostřed noci beztak prázdných) vyslal dostatečně silné komando a dal ho zatknout. Čímž by bylo vše vyřízeno, dalších akcí netřeba. Taktéž bych teatrálně neobsazoval státní rozhlasovou stanici TRT, beztak se z ní vládní prohlášení včetně Erdoğanových nevysílají. Místo toho bych se postaral, aby zastánci Atatürkova sekulárního odkazu byli v ulicích dřív než Erdoğanovi rváči. Nápadné také je, jak snadno a rychle byl puč potlačen: v deset večer s velkým rámusem začal a za tři hodiny bylo po všem.

To může znamenat jen trojí: buď byl oficírský převrat neuvěřitelně babrácky zorganizován. Nebo o něm Erdoğan věděl předem, ale nezasahoval, protože se mu hodil do jeho strategie. Nebo, konečně a zatřetí, jej zinscenoval sám. Jakž ostatně naznačuje jeho jásotný výrok: „Pokus o puč byl darem Božím, jenž nám (pluralis majestatis, všimněme si) umožňuje čistku v armádě.“ Tak pravil a hned se do ní dal: do dvou dnů se ocitlo v base 2839 vyšších důstojníků a 2745 ze 14 500 soudců na dlažbě. Já vám dám, soudcovská pakáži, soudit podle nějakých paragrafů a ne dle Mé výsostné vůle! Jak už byl rozjetý, ze státní správy dal rozezlený vůdce národa povyházet – odhady se různí – 9000 až 50 000 úředníků, nejhůř to ale odskákal stav učitelský: 15 000 pedagogů muselo balit svá fidlátka, z toho 1577 vysokoškolských. Proč si tak zasedl zrovna na vzdělávací ústavy... nu, toho není obtížno si domyslet: od samého začátku své politické kariéry se opíral – a úspěšně - o vrstvy lidu prostého až prostomyslného, jelikož pouze primitiv tupého ducha se dá nachytat na nacionalistická, radikálně islámská a jiná taková hesla. Ostatně žádná turecká specialita.

Do stalinských čistek tomu ještě něco chybí, ale o obnovení trestu smrti už také byla řeč, takže uvidíme. Přitom je Turecko ovšem stát demokratický, ale to si vyžaduje odbočky do bezmála už stoletých dějin Turecké republiky. Demokratická pravidla lze zavést poměrně snadno: bod ústavy ten a ten, paragrafy zákona ty a ty. Obtížnější už je probudit ducha demokratického, zvlášť v lidu napojeném pravdami islámu. To zakladatel zmíněné republiky Mustafa Kemal, zvaný Atatürk, dobře věděl. Po vymanění se z následků porážky v 1. světové válce, po vítězství nad řeckými jednotkami, proniknuvšími už málem až k Ankaře (Armény dal prozíravě vymordovat už sultánův ministr a velkovezír Talat paša a Kurdové ještě nevěděli, že jsou vlastně národ) měl Atatürk turecký lid bezvýhradně na své straně. Mohl tudíž prosazovat odvážné reformy, latinku místo arabského písma například, čepice místo fezů a turbanů nebo odluku věcí náboženských od státních, a takových věcí více. Věda však, jak mělce dosud zakořenila bylinka demokracie v turecké půdě, pověřil sobě oddanou armádu úkolem zasáhnout vždy, kdy by situace hrozila vymknutím z daných pravidel, k čemuž také několikrát došlo. Sám jsem jeden takový zásah... no, přímo nezažil, ale pobýval jsem v Turecku nedlouho po něm. Stalo se tehdy, že se demokratická soutěž změnila v nenávistné protivnictví. Přívrženci rozeštvaných partají běhali po ulicích s pistolemi a kdo nebyl jejich politické víry, na místě ho odstřelili, až se generál Kenan Evrem rozpomněl na Atatürkův odkaz a rozparáděné partajníky zpacifikoval. Ne zrovna jemnocitně, nutno připustit, ale jemnocitu se figury s diktátorskými sklony obvykle nezaleknou, jak mnohokráte prokázáno, byť i nerado na vědomí bráno. Západní media, to se ví, spustila křik o nástupu vojenské diktatury, turecký lid však, jak jsem zjišťoval z četných rozhovorů (turecky jsem se do jisté použitelné míry naučil), si ukončení anarchie na pokraji občanské války nemohl vynachválit. Ostatně schválil řečený lid o dva roky později ve všeobecném hlasování Evrenem navrženou ústavu a země se postupně vrátila k demokracii, i nestalo se nic tak strašného. Konec s děsem nebo děs bez konce, toť hamletovské dilema (nejen) turecké politiky.

Jenže jak tak karty padají, stane se asi nadlouho v Turecku pravidlem druhá z výše naznačených alternativ. Snad ne děs úplně bez konce, svého konce se na této planetě dočká všechno, jest však otázkou, kdy to bude a co přijde po něm. Zatím lze jen konstatovat, že Atatürkova koncepce sekulárního, západně orientovaného státu se s konečnou platností zhroutila. Armádu, její strážkyni, president a brzy už samovládný mocnář R.T. Erdoğan tak dlouho dusil, až ji úspěšně udusil, spíš však z paranoidního strachu, vlastního všem autokratům, než ze skutečné potřeby. I bez něj patnáctinásobný (!) nárůst tureckého obyvatelstva od dob Atatürkových k dnešku s sebou přinesl rozhodný příklon k islámu, neboť primitivnější část populace se vždy množí nejintenzivněji. Mocnář Erdoğan si na rozjetý vozík islamizace už jen naskočil, bystře pochopiv, v čem spočívá jeho šance.

V západních mediích bývá řečený muž pro své samovládné manýry nazýván posměšně sultánem, to ale je omyl, či ještě spíš neznalost. Nepoškleboval bych se posledním osmanským sultánům; byli to vládcové zkušení, nezdary dvou století poučení, muslimové, ne ale blázni. S islámem uměli zacházet, obrousili jeho hroty a ostří, byl jim ctihodnou nedoktnutelností, dávno však už ne instrumentem moci a výboje. A co je možná nejpodstatnější, ve své říši od Bosporu po Jemen nedovolili vzniknout nacionalismu, tureckému či arabskému, ve spojení s doslovně pojímaným islámem nejvýbušnější směsi, jakou si lze představit. V tom je Erdoğan napodobit neumí a ani nechce, domnívaje se, že na tuto směs dojede... Alláh ví k čemu. Nebo ani ten to neví.

Zatím se spokojme se zjištěním, že na periferii Evropy vzniká útvar řízený ideou islámu, jakých je od Atlantiku po Bangladéš hromada. Obzvláštní stabilitou nevyniká žádný z nich. To nebude náhodou. Takový je islám: nedůtklivý, o své samým Bohem dané nadřazenosti přesvědčený, přitom ustrnulý, neplodný, destruktivní. Nemá-li si na kom vybít svou nedůtklivou destruktivitu, ničí sám sebe, jak lze už nyní pozorovat v Sýrii, Iráku, Lybii, v neustále rostoucí řadě dalších zemí. Nepokládal bych tudíž za vyloučené, že k nim časem přibude i Turecko; nakročeno by k tomu mělo. Avšak zanechme prognostiky a vraťme se k osobě R.T. Erdoğana, vítěze nad pučisty. Utrousil jsem o několik odstavců výše slůvko paranoidní; je opravdu možné, že máme co činit s... ehm, ehm, duševně poněkud vyšinutým jedincem? Určité náznaky by tu byly: vyžadovalť nedávno, aby němečtí poslanci tureckého původu, odváživší se kritizovat jeho kousky, odevzdali vzorky své krve k rozboru, jsou-li doopravdickými Turky... Každý nad úroveň analfabeta ví, že národnost může být zapsaná v úředních lejstrech, nikoli však v krvi; neví, že se jen zesměšňuje? Dále je zde ona už sto let stará patálie, pochody smrti, během nichž zahynuly nebo byly povražděny statisíce Arménů. Proč se tak vzteká, připomene-li je někdo? Přitom by bylo vcelku snadné tuto věkovitou ostudu zahladit. Povědět – ano, staly se zločiny proti lidskosti, ale ještě za starého, sultánova režimu, s nímž dnešní turecká republika nechce mít nic společného. Omlouváme se a nabízíme ruku k smíru... Nevím, jak Arméni, západní veřejnost by však omluvu jistě přijala, překážka na cestě do rodiny civilizovaných národů by byla odstraněna. Nemá zájem vládce Erdoğan? Staleté vzteky jsou mu přednější?

Apropos, když je řeč o rodině národů: s velkou netrpělivostí se domáhá jmenovaný velmož vstupu do Evropské unie, přičemž jako by neznal nic pilnějšího než odradit i nejoptimističtější (nejnaivnější) příznivce takového kroku. Schválnostmi a výhrůžkami se do klubu gentlemanů nevstupuje, vážený pane, spíš jistá skromnost je na místě. Ale vyprávějme o tom někomu, kdo v sobě cítí ducha Napoleonova. Ani na poli ekonomickém nevypadá jeho bilance nejskvěleji. Vydobylo si Turecko jedno z předních míst evropské plážové turistiky, také kamenných památek dávnověku nabízí víc než samo Řecko, počíná si však vládce Erdoğan, jako by po ničem netoužil víc, než nechat tento zdroj příjmů vyschnout. Pravda, teroristické útoky a inscenovaný puč přiměly leckterého potenciálního zákazníka změnit cestovní plány, také však nestojí evropský turista o to dávat si pozor na hubičku, aby z ní nevyklouzlo něco nepatřičného; sedí takových neopatrníků v tureckých kriminálech spousta. Sám bych se za daných okolností do Turecka nevydal, ne ze strachu, ale z principu. A to je znám a míval jsem je rád. Natož osoba bez tak důvěrného vztahu.

Zato se mu podařilo vyloudit na naší rozmilé kancléřce Angele Merkel několik miliard eur slibem, že nepustí do Německa syrské a jiné uprchlíky. Slib to byl pochopitelně planý, o neprůchodnost balkánské trasy se postarali jiní, jen ty miliardy jsou v pekle. Je hodno pozoru, jak špatný odhad má paní Angela. Na co sáhne, z toho je obvykle průšvih nebo aspoň blamáž, avšak přešlapy paní Angely by vydaly na zvláštní objemný článek. Cosi společného navzdory všemu ti dva spolu mají, a s nimi třetí do spolku, vládce bělokamenného Kremlu Putin. Tři, kdož v sobě cítí ducha Napoleonova, každý s jinou motivací, všichni však v úporné snaze dosáhnout moci vyšší a nekontrolovanější, než dovoluje zákon a obyčej civilizovaného světa. Co s tím... Napoleonové, velcí či malí, se nikdy nezastaví na cestě k moci sami, musí být zastaveni. Prostředky demokracie, kde je to možné, odmítnutím důvěry a důslednou kritikou, kde to možné není. I kdyby se uražený mocnář měl rozsršet svým nejstrašnějším hněvem.

Hannover, 20. července 2016



zpět na článek