Závěry Johna Chilcota připomínají závěry Nevilla Chamberlaina.
Válka proti Husseinovi nebyla o nic hanebnější než válka proti Hitlerovi.
V roce 2009 ohlásila britská vláda zřízení komise pod vedením Johna Chilcota pro ohodnocení britské politiky v Iráku v letech 2001-2009 s cílem nastínit poučení pro budoucnost. Odpovědět se mělo mimo jiné na otázky, (A) zda bylo správné a nutné provést invazi do Iráku v březnu 2003 a (B) zda mohla či měla být Velká Británie lépe připravena na to, co následovalo. Závěrečná Zpráva byla publikována 6. července 2016. Nepřekvapuje, že poučení pro budoucnost je, že lepší je do válek nevstupovat. Jak se dalo čekat, kritici západní společnosti se na Zprávu s nadšením vrhli a interpretují ji jako další důkaz správnosti starého hesla hippies MAKE LOVE NOT WAR. Zpráva netvrdí, že politici lhali, ale mnozí žurnalisté ji takto interpretují, včetně těch, kteří píší v tomto deníku (viz). Blairova podpora Bushovi po útoku na New York 11. září 2001, vyjádřená slovy „Budu s Vámi, ať se děje cokoli“ (I will be with you, whatever), jsou interpretována levicí jako zločinné Blairovo rozhodnutí jít do války za každou cenu. Podle mnoha novinářů byla invaze v lepším případě zbrklou akcí hlupáků a v horším případě pokoutní akcí válečných štváčů toužících po irácké naftě.
V odpovědi na výše položenou otázku (B) lze říci, že Velká Británie a ani Spojené státy nebyly dobře připraveny na to, co následovalo po invazi. Co se týče okupační politiky v Iráku, mohla být vedena lépe, i když ani při zpětném pohledu není zřejmé, jak se mělo postupovat. Jasné je, že šíity a sunnity iráckého typu v jednom státě nenásilnými prostředky udržet nelze. Okupace měla být asi tvrdší a definitivní, měla se více připodobnit okupaci Německa a Japonska v roce 1945 a měla se méně opírat o místní zkorumpované politiky. Přesto Američané dosáhli určitých úspěchů, když velká část obyvatel projevila ochotu budovat občanskou společnost, a celková bezpečnost v zemi se zvyšovala, obzvláště pod velením generála Petraeuse v roce 2007. Po nástupu prezidenta Obamy v roce 2009 však teroristé pochopili, že mají volnou ruku.
Co se týče otázky (A), Chilcotova zpráva se snaží ukázat, že invaze nebyla nutná a že nebyla ani správná. Zpráva mimo jiné tvrdí, že před vstupem do války nebyly vyčerpány všechny mírové prostředky, že Saddám Husajn nepředstavoval okamžité nebezpečí, že před invazí nebyly k dispozici dostatečné důkazy o existenci zbraní hromadného ničení (ZHN) v Iráku a že válka stála daňové poplatníky mnoho peněz. Ano, válka stála mnoho peněz, a USA nešly do války proto, aby nakonec na válce vydělaly, jak by levicoví dialektici chtěli slyšet, a vojáci této demokratické země nepadli v Iráku ze zištných důvodů, stejně jako nepadli ze zištných důvodů v první světové válce, druhé světové válce, korejské válce a vietnamské válce. Co se týče ZHN, nebyly v Iráku po invazi 2003 nalezeny, i když Saddám tyto zbraně dříve použil proti vlastním obyvatelům a proti Iránu a hrozil je použít proti Izraeli. Je známo, že mnoho let sabotoval práci inspektorů OSN, kteří měli eventuální vývoj ZHN monitorovat. Saddám též blufoval tak dobře, že jeho vlastní důstojníci věřili, že Irák tyto zbraně vlastní. Před invazí ovšem mohly být některé zbraně převezeny do Sýrie. V každém případě se zpravodajské služby všech západních států shodovaly v roce 2002, že Saddám rozšiřuje program vývoje ZHN. Uvědomíme-li si, že ani ne rok před invazí byl napaden New York, kde stovky lidí vyskakovaly z oken hořících mrakodrapů a kde bylo celkem zabito 3000 Amerických civilistů, musíme se zeptat kritiků západního světa, jak dlouho bylo správné s invazí do Iráku čekat. Vzhledem k Saddámově osobní historii se musíme zeptat, co by býval Saddám měl udělat, aby v očích odpůrců války začal představovat okamžité nebezpečí. Jaké mírové prostředky měly být vyzkoušeny před invazí?
Podle odpůrců invaze arabští diktátoři stabilizují neklidnou oblast proti ještě většímu chaosu a teroru; prý je třeba nehrát si na světového policistu a soudce, je třeba mít pokoru před růzností světa. Avšak zachovat si takový klidný pohled na diktátory vyžaduje více pokory, než slušný civilizovaný člověk může mít. Podívejme se na pár údajů ze života Saddáma: v roce 1979 násilně odstranil svého předchůdce; v roce 1980 napadl Írán a válčil až do roku 1988, ve válce použil chemické zbraně, celkem padlo milion lidí; vedl válku proti menšinám v Iráku až do roku 1989, přičemž zabil 100 000 Kurdů, jezídů a dalších, v roce 1988 otrávil 5000 civilistů v kurdské vesnici Halabja, všichni si pamatujeme snímky mrtvých žen a dětí v ulicích; v roce 1990 obsadil Kuvajt; v roce 1991 vyhlásil chemickou válku proti Izraeli a ostřeloval Izrael raketami podobnými V-2, které stříleli nacisti na Londýn; od socialismu se začal Saddám přiklánět k islámu a v roce 1997 nechal napsat kopii Koránu svou vlastní krví, přičemž jeho gardisté v ulicích Bagdádu usekávaly hlavy ženám, které se nezdály vhodně oblečené; nejnižší odhad civilních obětí jeho čistek a násilí je 250 000 občanů, jsou známy mnohé příklady jeho sadistických hrátek, kdy například v mlýně na maso mlel lidi zaživa. Saddám nestabilizoval nic. Již za jeho života vznikla Al Kaida, která napadla New York. Stejně tak nestabilizoval situaci ani syrský Bashar al-Assad, usmívající se oční lékař, kterého levicoví nepřátelé válek vítali jako osvíceného panovníka – jeho „stabilizace“ vedla ke smrti 300 000 občanů Sýrie, včetně tisíců dětí zabitých plynem.
V posledních dnech se rozšířila zpráva, že UNESCO zveřejnilo 4. července 2016 výsledky výzkumu, který ukázal, že islám je nejmírumilovnější náboženství; 11. července UNESCO tuto zprávu dementovalo a vysvětlilo, že zpráva byla vtipem jednoho satirického webu. Chtělo by se věřit, že i závěry z 6. července 2016, které vyprodukovala po sedmiletém přemýšlení Chilcotova komise, budou prohlášeny za vtip. Je jasné, že Chilcotova Zpráva má ještě více zastrašit ty, kteří jsou ochotni hájit západní svobodnou společnost proti barbarům. Labouristický Tony Blair téměř pláče, když doznává svou vinu a odvolává svou loajalitu západním hodnotám. Není mi jasné, jaké mírové prostředky měly být ještě vyzkoušeny před invazí do Iráku v roce 2003. Se Saddámem se jednalo se vší úctou 23 let, obchodovalo se s ním, odpustilo se mu napadení tří států a použití plynu ve válce a proti civilistům. Zničení jeho mohutné armády a zabití 100 000 jeho vojáků bychom měli oslavovat, 4000 padlým Američanům a 180 padlým Britům bychom měli vzdát hold. Objektivní zpráva by musela dojít k závěru, že po útoku na New York v roce 2001 měl Západ napadnout vedle Iráku i Saúdskou Arábii, z níž vzešel Usáma bin Ládin a celá al-Kaida, stejně jako většina útočníků, a dále měl přinutit Pákistán i Severní Koreu k jadernému odzbrojení.
Podle filosofie levicových mírotvorců a defétistických izolacionistů by byla i válka s nacisty chybou. Kvůli nějakému Československu samozřejmě Chamberlain nešel oprávněně do války, ale kvůli Polsku zcela nesmyslně vstoupil, přestože nebylo nade všechny pochyby jasné, zda Hitler má zlé úmysly úplně s každým a nebyly vyčerpány všechny mírové prostředky. Stalin chápal, že Hitlerova politika stabilizuje střední Evropu, a nehrál si na světového policistu a soudce – měl dost pokory, aby chápal různost světa a pokusil se zabránit válce s tím, že si s Hitlerem kořist rozdělí. Podle stejné filosofie se i s Japonskem mohly Spojené státy dohodnout, kdyby ignorovaly znásilňování statisíců žen v Číně japonskými stabilizátory a nenechaly se vyprovokovat útokem na Pearl Harbor.
Ne každá válka je špatná podle levicových dialektiků. Například v Madridu, kde se v letech 1936-1938 bojovalo proti Španělsku a proti Hitlerovi, se podle stranické propagandy bojovalo i za Prahu, než se Hitler stal z rozhodnutí strany v roce 1939 spojencem. Jiným případem byla válka proti Jugoslávii na straně albánských muslimských teroristů v roce 1999, kterou levicoví myslitelé přivítali a o níž Václav Havel prohlásil: „Jestliže je možné o nějaké válce říci, že je morální nebo že je vedena z etických důvodů, pak je to tato válka,“ (zde)
Kvůli Československu se do války nešlo ani v roce 1938 ani v roce 1968, a nešlo se ani kvůli Tibetu, ani kvůli Kambodži a Rwandě, a nejde se ani kvůli zotročenému národu Severní Koreje. Různost světa je faktem. Jsou kultury, v nichž sex s dětmi i zvířaty je běžný, kde svaté knihy vychvalují porušování smluv a kde ženy mají měně práv než osel – a diktátoři to vše stabilizují. Problém oněch kultur z hlediska mírotvorců je, že se nespokojují s terorizováním vlastního obyvatelstva a nakonec vždy napadají sousedy a mají tendenci se šířit. Se vší pokorou není možné si zachovat život jinak než bojem s oněmi jinými kulturami – jediná otázka je, kdy do boje vyrazit a taky kvůli komu, když ne kvůli sobě.