Žijeme sice ve věku elektroniky, občas přece jen ale do našich životů zasáhnou postarší technologie, někdy dokonce rozhodujícím způsobem. To se právě prokázalo při počítání výsledků australských federálních voleb. Uplynulo jen pár hodin od uzavření volebních místností a už bylo jasné, že na to, jak bude vyhlížet sněmovna, si budeme muset počkat aspoň několik dní a na to, jaký budeme mít senát, dokonce několik týdnů. Je tomu víc než týden, co jsme volili, a něco se konečně začíná vyjasňovat. Hlasy podané přímo ve volebních místnostech přečtou a sečtou různá důmyslná zařízení téměř obratem, co ale trvá nejdéle, je sčítání hlasů zaslaných poštou. Ty přicházejí z různých částí země i ze zámoří. A bylo jich tentokrát nebývalé množství. Mou teorií je, že mnozí lidé se tím, že svěřili své hlasy hned zpočátku poště, vyhnuli na celé dva měsíce, což byla délka volební kampaně, všudypřítomné agitaci. Mohli prostě vypnout, vědouce, že už volili. Kdybych byl včas trochu přemýšlel, mohl jsem to udělat také.
Moderní internetová angličtina má jeden krásný výraz ─ “snail mail”. Hlemýždí pošta; v češtině se to sice tak hezky nerýmuje, zato když slovo “hlemýžď” vyslovíme, tak nám to také leze přes ty rty pomalu, skoro jako ten šnek. Při dnešním vývoji technologie za nějaký ten rok nejspíš už ten hlemýždí způsob pošty přestane vůbec existovat; zatím tu ale je a připomněl se nám vskutku důrazně. Nějakých 80 % hlasů, to jest několik desítek tisíců pro každý okrsek, se dá spočítat hned večer toho dne, kdy je voliči podali. Zbývajících 20 % nám ale nosí na zádech hlemýždi a ti na svá místa určení dolézají jen asi po stovkách denně, později už jen po desítkách. Do rukou volební komise se mohou dovláčet až do uzávěrky, která je celých 13 dní po volbách. Když jsou volby těsné, jako je tomu tentokrát, výsledky se proto dají odhadnout dost těžko.
Zpočátku to vypadalo na zablokovaný parlament, kdy žádná ze stran nebude mít celkovou majoritu. Poštovní hlasy se ale tradičně přiklánějí spíš k pravé straně politického spektra. To se začíná potvrzovat i tentokrát. Euforie, která na straně socialisticky smýšlejících občanů provázela rané výsledky, se den po dni pomalu vytrácela. Dnes už je možné, snad dokonce pravděpodobné, že koaliční vládě Malcolma Turnbulla se nakonec dostane celkové majority jednoho, možná i dvou křesel. Něco takového si mezi konzervativci zpočátku mysleli jen ti největší optimisté, že se koalice do vlády dostane, i když s odřenýma ušima. Po několika dnech nejistoty se pro ně zablýsklo na lepší časy, když Bob Katter, nezávislý poslanec, rustikální, sluncem osmahlý, avšak i sněmovními půtkami tužený veterán se nechal slyšet, že podpoří Turnbulla. Po něm se přidali další dva, čímž pádem má už nyní koalice potřebné hlasy v dolní sněmovně. Může se ale dokonce stát, že místo 76 křesel, potřebných k celkové majoritě, jich bude mít 77, možná i víc! Potom by ty nezávislé už ani nepotřebovala.
Je tu ovšem stále tíživá otázka senátu. Tam nebudou výsledky známy ještě po několik týdnů, je ale skoro jisté, že si Turnbull tím, že svolal volby pro celý senát, jen ublížil. Nezávislých nekonformních senátorů tu bude zřejmě víc, než jich bylo předtím, což je pravým opakem toho, co Turnbull zamýšlel. To mu zejména ti, kteří se stále ještě nedokázali smířit s tím, jak se zbavil předchozího ministerského předsedy Tonyho Abbotta, jen tak lehce neprominou.
Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com