Evropané by ve vlastním zájmu měli zavrhnout mantru o „stále těsnější Unii“
Britské referendum o odchodu z Evropské unie znamená obrovské fiasko. Nikoli pro Británii samotnou, ale pro Evropskou unii. Pro organizaci, která se vždy chlubila, že je garantem míru a spolupráce v Evropě.
Jak si EU představuje spolupráci v této vypjaté době? Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker straší. „Toto nebude přátelský rozvod,“ nechal se slyšet den po oznámení výsledků referenda. Dodal, že bude nejlépe, když Británie opustí EU co nejrychleji. Ani stopa sebekritiky. Ani náznak myšlenky, že Evropská komise možná někdy udělala něco špatně, když britští voliči rozhodli o odchodu.
David Cameron, který utrpěl politickou porážku, okamžitě rezignoval. Juncker, jehož politická porážka je mnohem horší, o demisi zřejmě ani nezačal uvažovat. Jiná politická kultura. Angela Merkelová se svojí typickou empatií svolala zasedání šesti zakládajících členských zemí EU. Propaganda, podle níž jsou všechny členské země navzájem sobě rovné, tak vzala za své v okamžiku zveřejnění této zprávy. Potlesk pro Junckera a Merkelovou: ukázali nám, jaká EU skutečně je.
Evropská unie není totiž nic než pokus uskutečnit dávný sen o evropském impériu. Impérium jménem EU je založeno na mentalitě 19. a 20. století: větší stát je lepší než malý stát, více moci je lepší než méně moci, více peněz v rukou státu je lepší než méně peněz. Veškerá organizace Evropské unie byla a stále je podřízena této staromódní představě. Euro nebylo zaváděno, aby usnadnilo obchod, nýbrž jako předstupeň k imperiálním daním a k imperiálnímu rozpočtu. Postupně se mělo centralizovat vše, včetně zahraniční politiky, armády a policie.
Stabilita na úkor demokracie
Hledáme-li v dějinách paralelu, nejbližší je Evropské unii patrně habsburská říše. S tímto srovnáním přišla již v roce 1992 Margaret Thatcherová. Rakousko-Uhersko bylo natolik rozmanitým útvarem, že po většinu času existence parlamentu nebylo možné vytvořit stabilní vládu. Projektanti Evropské unie se v tomto směru poučili a navrhli systém tak, aby byl stabilnější: na úkor demokracie. Absence demokracie však znamená absenci zpětné vazby. Hovoříte-li s vysokým úředníkem EU, máte pocit, že jde o bytost z jiné planety, která nemá tušení o problémech pozemšťanů. Mocenská elita ztratila kontakt. Jak dál?
Existují pouze dvě řešení. Buď zánik z vůle občanů podřízených teritorií. Anebo uměle udržovat impérium při životě výhrůžkami nebo dokonce násilím. Britské impérium se postupně rozpadlo, když metropole, oslabená po druhé světové válce, nedokázala udržet loajalitu. Především ale obyvatelé kolonií chtěli vlastní volené vlády namísto guvernéra jmenovaného z Londýna. Že v mnoha případech tyto vlastní vlády byly horší než vlády dosazených guvernérů, je jiná věc.
Je-li řeč o impériích, nelze opominout ani jejich příznivé stránky. Rakousko-Uhersko ani britské impérium neznamenaly pouze násilí, ale také svobodný obchod v rámci svých hranic. České firmy měly po rozpadu starého Rakouska problémy s nově vzniklými celními bariérami. Kdysi velký společný trh se náhle nepříjemně smrskl.
Tuto zkušenost by Britové nechtěli opakovat v kontextu odchodu z EU. Ale jak dál? Je zde otázka, zda je možné najít optimální kompromis mezi imperiálním systémem (jehož předností je svobodný obchod v rámci velkého území) a národními státy (jejichž výhodou je vyšší míra demokracie a větší blízkost vlády svým lidem).
Žádná centralizovaná vláda
Evropská unie pro 21. století by měla zahrnovat svobodný pohyb zboží, kapitálu i osob. Na druhé straně členské státy by měly pravomoc odepřít občanům jiných zemí některé sociální výhody – problém, který často řeší právě Britové. Členské státy by měly svobodu při uzavírání obchodních dohod se třetími zeměmi: mimochodem, USA a Kanada ihned po referendu potvrdily, že hodlají pokračovat v nadstandardních vztazích s Británií.
O co by se EU naopak neměla snažit: o vytvoření centralizované vlády. Mantra o směřování ke „stále těsnější Unii“ by měla být zapomenuta a zavržena, neboť jediné, k čemu vedla, bylo britské referendum a růst popularity úvah o odchodu v řadě jiných zemí. Včetně Česka. Co způsobí další křečovitá snaha o „semknutí kolem integračního jádra“? Další růst odstředivých tendencí. Co jiného byste asi tak čekali?
Moderní Evropská unie pro 21. století by se měla obejít bez nesmyslné instituce, jakou je Evropský parlament. Zkuste najít rozumný argument, proč je EP nepostradatelný: nenajdete ani jeden. Totéž platí pro „acquis communautaire“, masu 170 tisíc stran směrnic a direktiv. Pro fungování společného trhu by stačila méně než setina tohoto množství. Vše další je administrativní balast živící lobbisty a úředníky.
Ale vypustí si kapři svůj rybníček sami? K tomu bude třeba nejméně ještě několika úspěšných referend o odchodu v rámci EU.
ředitel pro strategii, společnost Partners
LN, 28.6.2016