PAŘÍŽ: Montmartre

Na první pohled by se dalo říct, že dominantou Montmartru je bazilika Nejsvětějšího srdce Ježíšova postavená na nejvyšším místě v Paříži. Základní kámen byl položen v r. 1875, ale stavba byla dokončena až po první světové válce. Je zajímavé, že dvanáct let po položení základního kamene byla započata stavba Eiffelovy věže, která byla dokončena po dvou letech v r. 1889, zatímco první mše v bazilice se sloužila až v r. 1919. Takže když odcházeli věřící z první mše, mohli se už kochat štíhlou věží, která v tom roce ještě stála, neboť Železná dáma nebyla rozebrána, jak bylo původně dohodnuto.

K bazilice vedou uličky vyparáděné jak rajky nabízeným zbožím a kavárničkami. Můžete si také v jednom z obchůdků prohlédnout katedrálu Notre-Dame celou z čokolády a zakoupit si několik vábných pamlsků. Než dojdete k pozemní lanové dráze, zastavují vás malíři a nabízejí vám váš portrét. Jsou to mistři umění. Dokážou vás několika črty tužky nebo barev zvěčnit na věčné časy.

A než se rozhodnete pro výstup ke skutečnému skvostu baziliky, otevře se před vámi 220 bílých schodů rozmístěných v zeleni v obležení turistů. Je to nádhera ten živý obraz před vámi. Lidé stoupající po jednotlivých schodištích a lidé odpočívající v zeleni na trávnících a mezi tím vším pobíhající děti. To korunováno nádherou baziliky. Je až k neuvěření, co radosti a krásy se skrývá v tom obraze před vámi. Chvíli vám trvá, než se nabažíte a vkročíte do té nádhery. Ať už se rozhodnete vyjet nebo vyšlapat schody, octnete se nahoře.

A před vámi leží Paříž jako na dlani. Nejdřív vás ohromí mravenčí domy a domečky v pastelových barvách rozložené, kam oko dohlédne. Po pár minutách hledáte Eifelovku. A skutečně, v dáli ji spatříte, pyšní se jako stříbrný šperk vsazený do barvy města. Ke konci druhé světové války měla namále. Na Hitlerův rozkaz mělo být město zničeno, ale generál Choltitz rozkaz neuposlechl. Poté si pořídíte pár snímků pro případ, že byste někdy zapomněli, že jste tady vůbec stáli, a pokračujete dál kolem bílého kostela postaveného z travertinu stejně jako koloseum v Římě.

A i nadále vás vedou malebné uličky lemované dobovými domy, kavárničkami a malíři do centra umění. Stačí se posadit ke stolečku na kávu, hodit nohu přes nohu a sledovat kolemjdoucí davy. Před vámi defiluje celý svět, který směřuje k náměstí Place du Tertre. Je na něm svět sám pro sebe. Ráj malířů. Stánek vedle stánku, úžas podobný úžasu. Každý bohém nejen duší, ale i vzezřením. Obraz na obrazu, nenajdeš v nich stejný rukopis, jen podobný soulad barev. Většina malířů je ochotná svá díla prodat, ještě má po ruce čistá plátna, kdybyste se rozhodli pro portrét. Většinou neprojdete jen jednou dokola, ale zastavujete se, vracíte se a nemůžete se rozloučit.

Naposled se zastavíte pod kopcem u Moulin Rouge, červeného větrného mlýna, ve skutečnosti kabaretu, v němž se žilo až na samou dřeň bídného života. Jeho atmosféru dobře znal, miloval a maloval Toulouse Lautrec. Tím se většinou s Montmartrem loučíte. Když odcházíte, nesete si jeho atmosféru s sebou a doznívá ve vás dlouho, mnohdy celé roky.

Foto: autorka