Původně jsem zamýšlel napsat tento článek jako příspěvek do velikonoční atmosféry, ale nějak jsem byl na štíru s časem.
Chtěl bych se s vámi podělit o jeden velikonoční zážitek a k tomu přidat něco k zamyšlení, co trápí moji mysl.
Bude to již pomalu dvacet let. V té době jsem pracoval v Libanonu. To jsme ještě byli plni euforie sametové revoluce a netrápili nás žádní migranti a nějaký ISIL (IS, Daeš) byl neznámým pojmem. Zlatá léta, na která s určitou dávkou nostalgie vzpomínám. „Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně,“ jak praví jedno přísloví.
Blížily se Velikonoce a rodinná rada začala dumat, jak naložit s nově nabytou svobodou, kdy jsme mohli konečně volně cestovat. Já vím, že pro mladší generaci to jsou dnes nicneříkající slova, ale kdo to neprožil, ten nepochopí. Nakonec jsme se rozhodli, že splníme sen mého švagra, jinak profesora teologie na Karlově universitě, a sice že navštívíme Svatou zemi.
Ještě v předvečer našeho plánovaného výletu jsme seděli na terase našeho domu v Bejrútu, odkud byl fantastický výhled na slunce zapadající do moře, popíjeli gintonik a dolaďovali itinerář naší cesty. Blízko našeho „vigvamu“ byl kostelík, kde zrovna začínala pašije, poněvadž to bylo krátce před Velikonocemi. Švagr náhle nastražil uši a pak nadšeně zvolal: “Oni zpívají řecky, já si jdu s nimi zazpívat!“ Přičítám to účinkům gintoniků, ale švagr si to nedal rozmluvit. Jen pro upřesnění, farář tohoto kostela byl náš dobrý známý, občas k nám zavítal na návštěvu a o švagrovi teologovi věděl z našeho vyprávění. Také je pravdou, že do tohoto kostelíka občas zabrousil na bohoslužbu tehdejší křesťanský prezident Hráwí, poněvadž to bylo kousek od prezidentského paláce. Jak už asi tušíte, prezident i s ochrankou tam byl a my posilněni gintoniky také. Mojí poslední nadějí bylo, že se v tom davu lidí ztratíme, ale Pánbůh mě nějak nevyslyšel. Jen co jsme tam dorazili, během chvíle se to nějak mně neznámým způsobem rozneslo, lidé se rozestoupili a my byli natlačeni dopředu. Zde náš známý farář uvítal mého švagra a všem oznámil, že s ním bude celebrovat mši. Hodil na něj nějaký kněžský hábit a já se začal v duchu modlit, aby se stal zázrak. Marně jsem se snažil posunky naznačit, že švagr není momentálně zrovna ve formě, leč mé prosby nebyly vyslyšeny. Na druhou stranu musím uznat, že švagr tento úkol zvládnul docela bravurně a nakonec prohlásil: “Tak krásně řecky jsem si už dlouho nezazpíval.“ Už nevím, při jaké příležitosti jsem se setkal s prezidentem Hráwím a on jen tak mezi řečí prohodil: “To jsem nevěděl, že máte tak geniálního švagra!“
Náš itinerář předpokládal jet autem z Libanonu do Sýrie, Jordánska a pak do Izraele. Po jazykové stránce nebylo shledáno žádných nedostatků, jelikož manželka i švagr mimo angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny, kterýmiž jazyky dle jejich vyjádření hovoří každý trouba, tak manželka ještě navíc hovoří arabsky a persky, švagr zase latinsky, řecky, aramejsky a hebrejsky. Tak zde by dle jejich názoru neměly vzniknout žádné problémy. Mne, jakožto člověka vzdělaného v technických vědách, který se cítí silnější v kramflecích ve fyzice a matematice, nikdo po lingvistické stránce nebral vážně. Někdy, když po nějaké té sklence přijde špičkování na mé jazykové znalosti, tak jim pohrozím: “Nechte toho, nebo si vás vyzkouším z malé násobilky a on vám ten hřebínek hned spadne.“ Abych nebyl zase tak skromný, mám „ouředně“ potvrzené zkoušky z angličtiny a ruštiny, ale jak už jsem zmínil, to se v naší familii nepočítá. A mé znalosti arabštiny jsou na úrovni ulice, protože když jsem se v Praze začal učit arabštinu u jednoho arabského učitele, tak jsem až pozdě zjistil, že je to egyptský dialekt, který v blízkovýchodním regionu není zrovna to pravé ořechové, takže jsem se musel učit znovu, a to z „ulice“. Má to ovšem jednu výhodu oproti manželce, která ovládá spisovnou arabštinu, že se můžu k některým věcem vyjádřit jadrněji, což někdy i zabírá. Takže na mne připadla úloha “kroutitele“ volantu a zbytečně se někde nevyjadřovat, abych nekazil image posádky vozu. Ještě jsem nezmínil švagrovou, té připadla úloha pořídit z cesty zápisky, které budou později doplněny fotografiemi. Měli jsme na to čtrnáct dní, a tedy hurá na výlet.
V Sýrii jsme navštívili Palmyru, která ještě tenkrát nebyla rozbombardovaná, a pak Malúlu, kde si švagr docela dobře pohovořil s tamními mnichy v aramejštině, což vzbudilo docela velké udivení u místních. Malúla dostala od ISILáků taky pěkně zabrat a nakonec museli zasáhnout Hizbullázi, aby ji vyrvali z jejich spárů.
V Jordánsku vedla naše cesta do Petry a k Mrtvému moři. Pak jsme nabrali směr k jordánsko-izraelské hranici. Naším přechodovým bodem mezi oběma státy byl most přes říčku Jordan zvaný Jordánci „King Hussein Bridge“ a Izraelci „Allenby Bridge“.
„Dvadcať gódov nazad i vperjod.“ Starší čtenáři, kteří ještě měli ve škole povinnou ruštinu, jistě postřehli, že se zde snažím češtinou vyjádřit ruský výraz. Proč? Protože jsme dojeli konečně na izraelskou stranu. Před námi se objevila brána a před ní stál izraelský voják, který se na nás chvíli koukal a pak krásnou ruštinou řekl: “Otkuda vy?“ Ten užaslý výraz v obličeji mého švagra a mojí ženy se nedá slovy popsat. Jenomže mně v tom okamžiku narostla ramena nejmíň o metr a zvolal jsem: “Zdrástvuj Ivánuška!“. Řeknu vám, kdyby v tom okamžiku byla po ruce flaška vodky, mohl z toho být docela pěkný „frončaft“. Tak jsme si ještě chvíli „pošprechtili“ a vyrazili dál, jen v očích švagra a manželky jsem mohl číst nevyřčenou větu: “To nám to ten lingvistický outsider pěkně nandal.“
Cesta hezky probíhala. Pomalu jsme si ze seznamu plánovaných míst odškrtávali navštívené položky. Dnes už přesně nevím, kam jsme to jeli, ale cestovali jsme po silnici Judskou pouští. Jako na potvoru se na silnici před námi stala nějaká dopravní nehoda a silnice byla na nějakou dobu uzavřená. Auta se začínala pomalu štosovat a vedle nás zastavil kabriolet se čtyřmi mladými lidmi, studenty z Haify, jak jsme později zjistili. Ihned na nás spustili pěknou angličtinou, odkud jsme. Když jsme řekli, že jsme Češi, tak nám řekli: “Víte, že váš prezident Václav Havel byl dnes převezen do nemocnice?“ To jsme nevěděli, ale slyšet to v Judské pouští od mladých lidí, u kterých bych spíš předpokládal, že je víc zajímá sex a tráva, tak to se vám zarosí oči. A navíc když víte, že většina cizinců si plete Česko s Čečnou anebo to hledá někde v bývalé Jugoslávii, případně Jižní Americe. Hezky jsme si popovídali, dostali několik užitečných rad a láhev vody, která nám pod žhavým sluncem Judské pouště rychle ubývala. Když jsme se loučili, řekl nám jeden z těch mladých lidí místo pozdravu: “Brno good flinta.“
Tak vida, i ta mladší izraelská generace ví, kdo pomáhal budovat jejich zemi. Věčná škoda, že idealista Václav Havel dopustil zničení našeho zbrojního průmyslu, který byl chloubou českého strojírenství. Každý moudrý státník světa ví, že mír se dá ubránit jen zbraněmi a ne žádným planým žvaněním.
Ale my jsme ještě pořád v Judské poušti, tak rychle odtamtud pryč .
Tak nějak jsme neprozřetelně podlehli švagrovu přání uskutečnit návštěvu Křížové cesty na Velký pátek, jelikož byly Velikonoce. No, nebyl to asi zrovna dobrý nápad, poněvadž podobnou ideu projevilo docela velké množství lidí stejného ražení. I když jsme vyrazili brzo ráno, tak po čtrnácti zastaveních jsme to začali cítit nejen v nohách, ale hlavně v žaludku, zvláště pak když ručičky hodinek se začaly pomalu sunout přes dvanáctku. Tudíž můj návrh, že bychom mohli něco pojíst, byl uvítán se všeobecným souhlasem. Nevím, jak se ta restaurace, do které jsme zapadli, jmenovala, ale měli tam dobré jídlo, takže naše chuťové orgány byly plně uspokojeny. Návrh, že teď by to chtělo nějaké to kafčo, aby gastronomický zážitek došel naplnění, byl bez námitek akceptován. Zapomněl jsem ale zmínit, že nás obsluhovala číšnice, s kterou švagr konverzoval v hebrejštině (vejtaha jeden). A také jsem zapomněl podotknout, že švagr a švagrová jsou oba dva docela náruživí kuřáci, zatímco já jsem zapřisáhlý nekuřák. Kafata přinesena, všem se v obličeji rozprostřela dobrá nálada, zvláště když si švagr a švagrová zapálili čvaňháro. Pak se stalo něco, kdy švagrovi ztuhnul úsměv ve tváři. Přišla k němu číšnice a něco mu hebrejsky říkala. Švagr měnil grimasy v obličeji, pak vztekle zamáčknul cigaretu v popelníku a ne zrovna přívětivě řekl švagrové: “Zhasni to!“ „Co se stalo?“ ptám se. „Ale tady u vedlejšího stolu si stěžují, že je obtěžuje náš kouř z cigaret,“ zněla odpověď. V duchu jsem si pomyslel: “Škoda, že něco takového neplatí u nás v Česku, to by se nám nekuřákům hned lépe žilo.“ Nahlas jsem si ovšem rejpnul: “Vidíš to, kdybys držel jazyk za zuby a nedával na obdiv svoje znalosti hebrejštiny, tak si budou o tobě myslet, že jsi třeba nějaký maharádža. A budou se ti ještě klanět. Ale takhle, když mluvíš jejich jazykem, tak si na tebe dovolují, protože si myslí, že jsi stejný smrtelník jako oni, a buď ještě rád, že tě rovnou nevyhodili.“ Švagr procedil mezi zuby něco v hebrejštině, což vám nedokážu přeložit, nicméně nebudu asi daleko od pravdy, když si tipnu, že to bylo něco v tom smyslu: “Jdi do háje zelenýho s těmi tvými kecy!“
Abych nezapomněl vyzdvihnout lingvistické znalosti arabštiny mé drahé polovičky, tak ty se nám hodily v Betlémě. Jali jsme se navštívit místo Ježíšova narození, jenomže byly Velikonoce, a tak snad všichni křesťané světa pojali stejný úmysl jako my. Fronta byla taková, že když to dobře půjde, tak se dostaneme na řadu někdy večer. Tehdy zapracoval důvtip mé ženy. Šla za velitelem stráže, která měla na starosti ostrahu tohoto poutního místa, a něco mu povídala, samozřejmě v arabštině. Výsledkem bylo, že nám dal k dispozici jednoho vojáka, který nás zavedl do vnitř východem, a tím pádem zůstala ta nekonečná fronta čekajících za námi.
Nebylo mým úmyslem popisovat vám jednotlivé historické pamětihodnosti, které jsme navštívili. Jenom bych opakoval to, co už zde bylo mnohokrát popsáno. Zrovna tak říct, které z těch míst bylo nejkrásnější, protože všechna měla něco do sebe. Přece ale bych jedno místo zmínil, poněvadž ve mně zanechalo hluboký prožitek, a to je město Tiberias a Galilejské jezero (nebo také Tiberiadské, v hebrejštině Kineretské jezero). Po prohlídce městečka a jeho památek jsme se vydali na jordánskou stranu k městečku Umm Qais (v hebrejštině Gádara). Klikatá cesta se vine do kopce a zpáteční je docela adrenalinová záležitost, takže švagrová, která trpí fobií z výšek, z toho měla trochu žaludeční potíže. Na samém kopci se nacházejí staré římské památky a je odtamtud fantastický výhled na Golany a pod vámi se rozlévá jezero Galilejské, kde Ježíš prováděl svoje zázraky. Nachází se tam také staré římské pohřebiště a když vcházíte dovnitř, je na kamenném oblouku vstupní brány latinský nápis: “To, co jste dnes vy, my jsme byli také, to, co jsme dnes my, vy budete také.“
Abych zde nezmiňoval jenom pamětihodnosti, nedá mi, abych neuvedl alespoň jednu věc, která mne v Izraeli fascinovala. Tak trochu nechápu, že to zde již někdo v loňském suchém létě v ČR nezmínil, a to je promyšlené hospodaření s vodou. Systém kapkové závlahy, který je izraelským vynálezem, konkrétně vyvinut Simchou Blassem a jeho synem Ješajahuem v roce 1959, je něco tak úžasného, že se divím, že za to nedostali „Nobelovku“. V Austrálii, kde byl tento vynález zaveden, si ho nemůžou vynachválit. Uvádí se, že je možné takto ušetřit až dvě třetiny zavlažovací vody oproti klasickému kropení. My jsme v ČR zareagovali na sucho tím, že vystavíme nové přehrady, abychom zadržovali vodu. Ano, to je jedna z cest, ale přesto bychom se možná měli nejdříve naučit s vodou rozumně hospodařit a teprve pak se pouštět do nějakých přehrad.
Další věcí, kterou můžeme Izraelcům jenom závidět, je propracovaný systém vnitřní a vnější obrany. Tady jsme v ČR totálně zaspali a nechci domýšlet důsledky, které to může pro náš stát mít.
A abych splnil přísloví “do třetice všeho dobrého a zlého“, nemůžu nezmínit přístup k vědě a výzkumu, který v Izraeli aplikují, jakož i propracovaný systém vzdělávání.
Těch věcí k následování nebo inspiraci je v Izraeli samozřejmě daleko víc, já jsem jen uvedl ty podle mého názoru nejpalčivější.
Když se mne přátelé a známí ptají, jaký dojem jsem si přivezl ze Svaté země, pak odpovídám:
„Nevím, jestli se to dá nazvat dojem, spíš jedno hluboké poznání. Česká republika je malý stát a její geopolitické umístění na mapě světa je podobné, jako má Izrael. Měla by proto udržovat přátelské vztahy jak se Západem, tak s Východem. Učit bychom se ale měli od Izraelců, a to hodně rychle a velmi pilně. Jinak dopadneme jako Lužičtí Srbové a jiné národy, které skončily nenávratně v propadlišti dějin a dnes už po nich ani pes neštěkne.“