Představte si, že se ráno probudíte vyspaní dorůžova, slastně se protáhnete ... a uvědomíte si, že jste Němec. A celý den je v háji.
Ano, musí to být hrozné. Den co den se probouzet jako příslušník národa, který má na svědomí tolik utrpení v tolika zemích za svými hranicemi. Jako příslušník národa, který nakonec vždy drtivě prohraje, protože si vzal příliš velké sousto. Jako příslušník národa, jehož krajané jsou ve skoro všech historických filmech prezentováni jako padouši, které je třeba zničit. Ani děti ve svých hrách na válku nechtějí být za Němce ale raději za partyzány.
To pak není divu, že z toho na člověka lezou deprese, výčitky, komplexy. Nikdo vás nemá rád, kdekdo vám předhazuje zločiny a ukrutnosti vašich dědů, nebo to alespoň vztahovačně v každém gestu těch druhých cítíte.
To pak není divu, že zatoužíte být jednou normálním člověkem bez cejchu viny. A začnete v sobě hledat příčinu, začnete v sobě hledat ukrytý kód, který vždy a znovu skoro každou generaci vašeho národa dovede ke zmaru nejdřív ostatních a pak vlastnímu.
A objevíte ho v ... samém němectví. Ano. Němci jako národ vyhodnotili příčiny svých minulých i hrozících katastrof ve své německosti. Nikoli v sociálních a kulturních momentech, nikoli v diktátorských režimech a mrzačené demokracii. Objevili ho ve své národnosti, ve svém národě a v tom, co Němce dělá Němcem.
Proto Němci neslyší příchod další katastrofy v dnešních krocích demokratického deficitu a hrozící sociální a kulturní nestability, v ambicích dát – pokolikáté už – celé Evropě noty, podle kterých je třeba zpívat. Slyší ji naopak v samotné podstatě německosti, jak jim ji odkázal Schiller, Goethe či Hesse.
A tak se místo péče o sociální a kulturní stabilitu, místo péče o demokracii a místo krocení svých nesoudných kontinentálních ambicí rozhodli demontovat němectví. A protože to neumějí jinak, zatahují do této demontáže i ostatní kulturní národy.
Jenže Češi nemají problém se svým češstvím (až na světáčky, kteří se nám svou hlasitě demonstrovanou oikofobií snaží říci, že oni jsou něco víc než kdejaký Čech), Ukrajinci nemají problém se svým ukrajinstvím, Maďaři se svým maďarstvím, Francouzi se svým francouzstvím či Poláci se svým polstvím. Tak proč nás Němci všechny tahají do svého problému, jehož příčiny navíc špatně identifikovali?
Politika odněmčování Němců má i svou explicitní složku. Slyšíme ji v křečovitých projevech vypjatého multikulturalismu, ve vítacích a „antinenávistných“ transparentech na budovách německých městeček i v projevech, že žádná migrační krize neexistuje, ale že jde naopak o migrační výzvu, která má být uchopena jako příležitost skoncovat se starým německým traumatem: žít v německé kůži.
Třeba se to Němcům nakonec podaří a ze svého národa učiní eintopf. A budou se každé ráno konečně probouzet jako nezatížení Eintopfáci evropského rozmachu. A ani si neuvědomí, že zničili to nejcennější, co měli, že zničili to, co příčinou jejich bolesti vůbec nebylo, a že tím ztratili poslední obranu před neodhaleným démonem, který skoro každou generaci přichází zasadit jejich společnosti nové rány. Když si to nedají vymluvit, co s tím naděláme.
Ale ať nás nenutí následovat tu jejich smutnou národní sebevraždu. Nebo tím donutí nás, okolní národy, přivést je k další - kolikáté už? - dějinné porážce.