Neviditelný pes

GLOSA: Papež a Kirill - maškaráda, nebo převrat?

5.3.2016

Setkání papeže Františka a ruského pravoslavného patriarchy Kirilla na Kubě bylo komentováno převážně v politickém duchu. Zejména díky postavě ruského patriarchy, známého těsnými vztahy k prezidentu Putinovi.

Zazněla dokonce kritika, že nejen Kirill, ale i papež František už možná zašel v praktickém parafrázování slov Evangelia v podobě „Dávejte tedy, co je Putinovo Putinovi, a co je Boží Bohu“ příliš daleko, tedy hodně vstřícně k současné ruské moci a jejím zájmům.

Setkání nesporně mělo závažnou symbolicko-politickou dimenzi, pozornosti by ale neměly ujít i jiné, možná podstatnější skutečnosti, které se však v budoucnu mohou rovněž projevit i na politickém poli.

Předně, oba vrcholní představitelé konstatovali, že rozdíl mezi katolickou a pravoslavnou církví spočívá kromě liturgie především v odlišných dějinách a tradicích, nikoliv v teologii. „Lišíme se v porozumění a výkladu naší víry v jediného Boha ve třech Osobách – Otce, Syna i Ducha svatého,“ uvádí se sice v prohlášení, jde však zároveň o jediný výslovně jmenovaný věroučný rozdíl.

I proto se v prohlášení nadále zapovídá přetahování pravoslavných ke katolíkům a naopak; členové obou církví jsou vyzývání ke spolupráci a k jednotě. Obě církve se tak vlastně nepřímo uznaly za rovnocenné a de facto substituční – či přesněji řečeno, jejich vrcholní představitelé k tomuto stavu učinili výrazný krok.

Lidská civilizace podle Františka a Kirilla „vstoupila do období epochální změny“. Za největší hrozby označili nejen pronásledování a usmrcování křesťanů, aniž by však použili slova muslim či islám, ale též západní sekularismus i rozklad tradičních, především rodinných hodnot.

Prohlášení obsahuje rovněž postoj k evropské integraci, neboť podle mínění hlav katolické i ruské pravoslavné církve by Evropa „měla zůstat věrná svým křesťanským kořenům“.

František s Kirillem těmito stanovisky chtě nechtě narýsovali též politickou linii, jež sice už existuje, avšak nyní může zesílit. Opětovně totiž vymezili cosi, co bychom mohli nazvat křesťanskou civilizací, která v současnosti musí čelit z jedné strany islámu, ze strany druhé sekularizaci a hodnotovému relativismu. Geograficky je nesporně rozsáhlejší než často používaný pojem Západ – rozsáhlejší minimálně o Rusko a jeho „blízké zahraničí“.

Samozřejmě, jde o vizi snadno politicky zneužitelnou, nejen Vladimirem Putinem. Oproti tomu, Evropská unie si nyní musí položit palčivou otázku, na co vlastně má – tváří v tvář migrační krizi – sílu a zda si může dovolit pokračování konfliktu s Ruskem, byť by se dalo stokrát explicitně doložit, že Rusko ve svých nárocích není v právu.

Podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska se unie kvůli migrační krizi dokonce ocitla „na hranici svých možností“. Ovšem linie vytyčená papežem a patriarchou vede napříč evropskými společnostmi, určitě nekopíruje například hranici Schengenu. O to je ale situace zapeklitější.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



zpět na článek