Kancléřka Merkelová chce evropské řešení migrační kalamity, a proto ho hledá v Turecku
Angela Merkelová si zaslouží obdiv. V tom se shodnou její fanoušci i kritici, ač každý po svém. Nedělním výstupem v televizi rozbila řadu klišé, jež se s ní pojí. Půl roku poté, co vyhlásila Německo za otevřené všem pronásledovaným a jednostranně zrušila Dublinskou úmluvu (pravidlo přikazující řešit azyl v první zemi EU, kam běženec vstoupí), si stále stojí za svým. Stále odmítá stanovit horní mez přijímání azylantů.
To že je kancléřka, která prý problémy jen vysedí? To že je politička, která prý nemá vlastní názor a nakonec se zařídí podle postoje většiny? Kdepak. Merkelová ukázala, že stojí za svým i proti proudu. Že má ideu, na niž vsadí svou politickou dráhu i historický obraz. To je důvod k uznání z tábora fanoušků i kritiků.
Merkelová bojuje za to, co pokládá za humánní, spravedlivé, evropské. I poté, co vyšla najevo velká rizika nekontrolovaného proudu migrantů, ho odmítá regulovat – stanovit horní mez. Za osobní důslednost si zasluhuje úctu, ale svět kolem ní se za půl roku změnil. Z loňské „kultury vítání“ se stává „kultura rozpaků“, ba „kultura odmítání“. Podle čerstvého průzkumu televize ARD je pro nějakou horní mez 79 procent Němců. A ze států EU už Německo nenásleduje skoro žádný.
Kdyby si Angela Merkelová chtěla dát na svůj štít nějaké heslo, mohlo by znít: Fiat iustitia, et pereat mundus.
A co když to nezvládneme?
Fiat iustitia, et pereat mundus je slogan starý skoro pět set let. Užíval ho císař Ferdinand I., zakladatel velké podunajské monarchie a první dědičný Habsburk na českém trůně. Překládá se takto: Budiž nastolena spravedlnost, i kdyby měl padnout svět. Ale vykládat se dá různě.
Někdo ho vnímá jako nejvyšší chválu zápasu dobra proti zlu, světla proti tmě (u sousedů populární příměr od doby, kdy prezident Gauck mluvil o světlém a temném Německu). Ale jiný v něm spatří i výsměch umanutému boji za ideu Dobra, boji tak zapálenému, že pomíjí souvislosti reálného světa i nadhled. Prostě mu to připomíná jakobínství. A širší problém kancléřky Merkelové spočívá v tom, že na její osobnost i migrační politiku sednou oba výklady hesla Fiat iustitia, et pereat mundus.
Tohle je změna oproti přelomu loňského srpna a září, kdy vyhlásila otevřenou náruč Německa a heslo „zvládneme to“. Tehdy byla domácí kritika úplně v koutku a v rámci Evropské unie jen na jejím východním okraji. Tehdy se mohlo říkat, že Merkelová reprezentuje nejen evropské elity, ale i evropský hlavní proud. Že ti, kteří ji kritizují, natož odmítají, jsou buď okrajoví zapšklí reakcionáři (Pegida, AfD), nebo zapšklí postkomunisté (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česko).
Teď už to neplatí. V neděli kancléřka nehájila hlas většiny Evropy (v její řeči nebyl jediný odkaz na tradičně partnerskou Francii!) proti menšině xenofobů, ale spíš sama sebe proti domácí oponentuře minulých měsíců. „Počty běženců se musejí dramaticky snížit, jinak už to nezvládneme,“ říká ministr financí Schäuble v narážce na kancléřčino „zvládneme to“. Vicekancléři Gabrielovi se zase nelíbí, že na příliv běženců prý doplácejí chudší Němci. Když už kancléřka mluvila o EU, tak o ostraze hranic národních států, a to přivlastňovatelským tónem: „To není moje Evropa.“
I kdyby měl padnout svět
Je to voda na mlýn kritiky. Dost lidí na kontinentu zastříhá ušima, když slyší lídra Německa mluvit o „mé Evropě“. Vnímá to i Berthold Kohler, jeden z vydavatelů Frankfurter Allgemeine Zeitung, když ve své analýze píše, že největší slabinou Merkelové je lidský faktor.
„Kancléřka sází na to,“ tvrdí Kohler, „že každý, kdo problém promýšlel jen z poloviny tak dlouho a důkladně jako ona, musí dojít k jedinému možnému závěru: tomu jejímu.“ Nefunguje-li to, je podle Kohlera fuk, zda tomu říkáme nacionalismus, rasismus či realismus. Důležitější je si uvědomit, že lidi nelze v krátké době přesvědčit o kancléřčině logice. Pokud se to zkouší, přikrmují se tím obavy z německé „leitkultur“ (vůdčí kultury), tentokrát ve jménu multikulturalismu.
I filozof Peter Sloterdijk v magazínu Cicero píše: „Evropané časem vyvinou společnou a účinnou politiku ochrany hranic. V delší perspektivě se prosadí teritoriální imperativ. Koneckonců neexistuje morální závazek k sebezničení.“ Jenže debatu hlavního proudu určují bojovníci za spravedlnost. Ti jakobínští nacházejí nepřítele v leckom. Stačí malá odchylka od „pravé víry“, třeba jen požadavek stanovení horní meze azylantů. Nepřítel je tak už i z Rakouska a jeho kancléře (ještě loni spojence Merkelové). A i kultivovaný web Spiegel Online nazývá demonstranty proti Merkelové póvlem.
Boj za ryzí spravedlnost bývá úctyhodný. Ale je-li jediným imperativem, podráží vůli k vlastním řešením. Proto se společné evropské řešení migrační kalamity, jak ho chce Merkelová, hledá mimo Evropu – v Turecku či na summitu s ním příští pondělí. EU se tak stává rukojmím Turecka, jeho ochoty i požadavků (bezvízový styk). A to jen proto, že EU chce omezit příliv migrantů, ale v boji za ryzí spravedlnost o tom nedokáže rozhodnout sama, i kdyby měl padnout svět.
LN, 2.3.2016