Nejprve snad abych ten název trochu vysvětlil. Jak tak sleduji dění ve světě a čtu různé názory na to dění, nemohu se ubránit pocitu, že předpovědi budoucna všem vykladačům současného dění zcela určitě nevyjdou. To bych odvozoval z dějinné zkušenosti, protože předpovědi povětšině nevyšly v minulosti ani těm, kteří věštili před nimi. Všimněte si, prosím, jak jsem opatrně vsunul do předchozí věty slovo povětšině. To proto, kdyby mě snad nějaký chytrák chtěl trumfnout důkazem, že to někomu vyšlo. Přiznám, že někomu snad ano, ale při té široké různosti názorů, která mezi lidmi existuje, to někomu vyjít musí, to je statistika. Tak jako někdo musí vyhrát Sportku. Věštění také vychází srandistům. Můj kamarád Ivoušek vždy udivoval ty, kteří ho neznali, poukazem na svou schopnost vidět do budoucna. Tichým hlasem plným smutku jim tvrdil : „Víte, já mám takovou zvláštní schopnost.. až se jí sám bojím... někdy tuším, jak všechno dopadne... až z toho mám sám hrůzu! Jako tuhle, najednou mě napadlo, že se večer vožeru... a taky jó!“
Podobné srandisty do svého tvrzení nezahrnuji. Já beru jen ty, kteří to myslí vážně. Jako třeba toho, co předpovídal tisíciletou říši, kterou sice uskutečnil, ale která mu vydržela jen dvanáct let. Konec konců i sám syn boží si dovolil zavěštit, když se ho jeho učedníci, dychtící po odpovědi, ptali, kdyže nastane konec světa. Pokud se dobře pamatuji Ježíš odpověděl na jejich naléhání tvrzením, že bude katastrofa a po planině v Judě poběží žena, ale datum chytře neuvedl. Natož aby předvídal nějaké určité období. Přesto na ten konec mnoho lidí už přes dva tisíce let čeká....
Když jsem se rozhodl, že okomentuji současné dění ve světě a dovolím si naznačit, kam by to všechno mohlo vyústit, byl jsem si vědom nejen rizika, ale i toho, že moje názory jsou jen normálním odhadem jednoho jedince, který si nedělá nárok na žádné vědění, natož vidění do budoucna, jen chce přispět svou trochou do mlýna. Odtud název mého rozjímání.
V současné době jsme svědky vývoje, který sice svět už mnohokrát absolvoval, ale jako vždy ten vývoj obsahuje nové prvky, které ztěžují použít poučení z minula. Vezměme si ekonomiku. Vývoj ekonomiky a její růst přesáhl všechny naše zkušenosti v tomto oboru. Moderní technologie vyřazuje stále více lidí z výroby. Roboti a jiná mašinérie nahrazují lidskou práci v takové míře, že třeba v zemědělství už pracuje něco pod 5 % lidí, a přesto dokáží společnost potravinářsky zabezpečit. V minulosti lidé, které technologie z trhu práce vytěsnila, odcházeli do nově se rozvíjejících odvětví, které lidstvu nabídl výzkum, věda a progres. Tento trend sice pokračuje, ale odchod mas lidí kupř. z výroby do služebních odvětví (service industries), který ještě nedávno pomáhal trhu práce tyto lidi zaměstnat, na příliv pracovníků už nestačí. To samé se dá říci o nových procesech technologie. Rozvoj telekomunikačních odvětví a elektronických produktů sice umožnil mnohé zaměstnat v nových funkcích a pozicích, ale zároveň se začal orientovat na šetření. Tak jako nakonec všichni, celá ekonomická struktura s jednou jedinou výjimkou a tou je veřejný sektor, ale k té se ještě dostaneme. Přičemž všichni zjistili, že nejvíce se ušetří při co nejmenší zaměstnanosti lidí. Lidská práce najednou silně podražila.
Začalo to, hádám, někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy se na obzoru objevil nový trend. Docílení co největšího zisku! Tím se pověřili sami manažeři a ředitelé nadnárodních koncernů a později všeho průmyslového odvětví vůbec, kteří docílili toho, že byli odměňováni ne podle rozvoje své korporace, při které se muselo myslet i do budoucna a na zadní kolečka svěřeného koncernu, ale jenom podle okamžitého zisku. Chytrý manažer osekal cokoliv, co k výrobě produktu jeho firma nutně nepotřebovala. Prodal pozemky, do kterých prozíravě pro rozvoj svých továren v budoucnu investovala generace před ním, ale které nebyly ještě nutné. Vyházel většinu „nepotřebných“ pracovních sil, a to i těch, jejichž nadání dostalo koncern tam, kde byl, a docílil většího zisku. Majitelé akcií řičeli nadšením, jejich investice šly papírově nahoru, a tak povolili nehorázné odměňování manažerů. Jejich odměny se už nepočítají na tisíce, ba ani statisíce, ale na miliony. Pro porovnání uvádím. V dolech Charter Towers (na severu Austrálie) v třicátých letech minulého století brali horníci tři libry týdně. Manažer bral liber osm... Porovnejte s dneškem!
Jak říkáme my Češi, s jídlem roste chuť a příklady táhnou. A tak se do výroby rychlých zisků začalo zapojovat víc a víc firem, až jich je dnes většina. Firmy, které svým chováním osekaly svou budoucnost, se začaly domáhat podpory ze státní kasy jen na základě toho, že zaměstnávaly mnoho pracovních sil. Většinou si nějakou podporu vyžebraly. Ze svých nesnází vinily především import ze zemí rozvojových, kam ovšem svou výrobu právě ony dávno přesunuly. Třeba autralská Toyota, která odchází od roku 2017 do Thajska, kde už ovšem auta dávno vyrábí.
Stát musel začít šetřit také. Nelze do nekonečna podporovat neziskové koncerny. Při tom všem šetření jsme se propadli do hluboké krize, která ale není strukturální, jak nám podbízejí ekonomové, kteří za každým neúspěchem svých ekonomických teorií, uvedených úspěšně nebo méně úspěšně do praxe, nevidí nedostatečnost svých vizí, ale jen nepochopení lidí, pracovníků, státu či byrokratů, kteří jejich teorie „zpackali“. Nedostatečně si všichni, od manažerů nadnárodních koncernů až po vedoucí malých firem uvědomují, že když někoho vyhodí a tím firmě ušetří, je v místě vyhazovu o jednu kupní sílu méně. Marně vlády zatajují pravou statistiku nezaměstnanosti úřednickými příkazy. V Austrálii kupř. platí, že když někdo odpracoval jednu hodinu týdně, už není veden jako nezaměstnaný, i když podpory v nezaměstnanosti se mu dostává. Nikdo by totiž za jednu hodinu týdenního výdělku nepřežil.
V domorodých komunitách v zapadlých koutech tohoto kontinentu zavedla vláda zvyk odpracovat si podporu v nezaměstnanosti. Tím docílila toho, že komunity ji stojí sice stejně peněz, ale nikdo není veden jako nezaměstnaný! Obyvatelstvo těchto komunit přes víkend pije, raduje se a dělá všude bordel. Přes týden pak v několika hodinách, které se kontrolují, ale nijak rigorózně, po sobě trochu uklidí a v pátek dostane „svou“ podporu jako výplatu.
Dopadlo to tak, že se po korporacích (a vládě!) opičí i veřejný sektor, tedy ten, který se honosně chlubí tím, že slouží veřejnosti. Nám všem a daňovým polatníkům obzvlášť, z jejichž peněz vlastně žije. Pravda je však taková, že sluhové veřejnosti jsou i jejími pány. Pokládají se za rovnocené sektoru soukromému, aniž by ovšem na sebe brali jeho rizika. Nejvyšší úředník kdejaké obce se dnes honosí názvem CEO (Chief executive officer) a pojišťuje se proti svým nezdarům jako v soukromém sektoru. Tedy nehorázně stylovanými smlouvami ve svůj prospěch. Kdyby ho náhodou chtěli vyhodit, chce odstupné, které může jít až do milionů. Jinak jsou státní úředníci prakticky nevyhoditelní. Když potřebují zvýšit platy, prostě je zvýší a daňový poplatník bude platit více. Vem, kde vem. Kdysi dávno (ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století!) sloužil veřejný sektor jako houba pro nezaměstnané. Přišla krize a státní sektor nabíral nezaměstnané. Z těch dob je většina parků, stezek v přírodě a jiných záslužných prací, ba i staveb. Státní zaměstnanci sice nebrali nijak mnoho, ale na přežití to stačilo a měli svou práci i důstojnost. Dnes si státní sektor nemůže dovolit nabírat do práce lidi v krizi. Naopak se připojí k všeobecnému trendu a snaží se svých zaměstnanců zbavit. To dělá tak, že odcházející do důchodu a i jinak opouštějící své státní zaměstnání prostě nenahradí. Nemůže, protože většina státních zaměstnanců vydělává stejně, ne-li více než v soukromém sektoru a na nové pozice nejsou peníze. Každá nadbytečná síla umenšuje koláč těm, kteří už u koryta jsou, a na ten si zhýčkaní státní zaměstnanci nenechají sáhnout! Pravda též je, že veřejný sektor neustále obnovuje svůj park moderních strojů a přístrojů, především v administraci, a levnou manuální pracovní silou opovrhuje. Aniž by si přitom uvědomoval, že právě laciná manuální síla je ta, která hýbe každodenní ekonomikou měst, městeček i vesnic. Jelikož však lidi, kteří ztratili zaměstnání, ať už z jakéhokoli sektoru, nemůže vláda nechat umřít hlady, vyplácí jim podporu. Ta je sice bídná a stát by ji rád zvedl, ale nemůže, protože je zadlužen až po uši. O hlavu nám však Strana práce (která dluhy nadělala) otlouká, že jiní jsou ještě zadluženější. Třeba Řecko... To my, Austrálie, máme ve světě ohodnocení trojité hvězdičky a všichni nám půjčí! Proč toho nevyužít?
Že si již teď Austrálie půjčuje, aby měla na splácení úroků svého dluhu, Strana práce jaksi neřeší...
Tento a jiné příklady ukazují, že naše krize úzce souvisí s krizí morální. S krizí poctivosti, protože když klamou ti nahoře, včetně vlády, nemohou se divit, že zlozvyk se šíří i mezi těmi, kteří jsou největším kapitálem každé slušné společnosti. Obyčejnými lidmi. A ti už se v tom naučili chodit také. Mnozí lžou a předstírají chudobu, někteří se dokonce zchudnou tím, že vše utratí nebo převedou na děti, aby měli nárok. Nárok na penzi nebo na různé výhody peněžního odměňování těch, kteří se nechtějí postarat sami o sebe. Pracuje se i na černo. Ono se sice pracovalo vždy na černo, ale ne v takové míře a nikdy za podpory vlády. Dnes však vláda vydává zákony, které jdou na ruku velkým společnostem, ale i malým(!), ba i nepoctivým jedincům, aby se mohlo švindlovat. A tak máme vízový zákon 457, který do země přivede lacinou pracovní sílu, bez níž by dnes nemohly existovat v hospitality sektoru (sektor restaurací a hotelů), ale už ani university, které stát nutí, aby si na sebe vydělaly. Pod to spadají i různé ty soukromé školy , které tu vyrostly jako houby po dešti.
Ekonomický řád není sice exaktní věda, ale není to ani voodoo, jak se nám mnozí snaží namluvit. Žádný ekonomický řád však nemůže fungovat bez poctivosti většiny lidí, kteří jsou na jeho činnosti zúčastněni. Počet poctivých a nepoctivých je kritický. Kdysi poctivost většiny zajišťovala víra, ale ta nám do budoucna už moc nepomůže. Svět se prostě vyvíjí ke stále větší sekularizaci, protože stále více lidí přestává věřit. Křesťanství je na ústupu a islamizace, i s tím jejich výbojem a řečmi o světovém kalifátu, půjde stejnou cestou. Islám nemůže svět zachránit, protože nemůže světu nabídnout nic víc než svou víru. Ta je však jako všechny jiné víry nezdůvoditelná a navíc udržuje své věřící ve víře starými zbraněmi, které křesťané povětšině už překonali. Tedy tyranií a strachem. Nikoli z Boha, ale ze světské moci svého náboženství. To, v moderním světě, nemůže nadlouho obstát. Hádal bych, že rozmach islámu v moderní době není udržitelný právě díky vědě a modernímu vzdělání, které se světem šíří jako lavina. Však už dnes by se dalo argumentovat, že islám i se všemi těmi teroristickými akcemi kolem sebe zběsile bije nikoliv v rozmachu síly své pravdy, ale ve smrtelném strachu z budoucna. Je jen otázkou, kolik generací to vezme a v délce času hraje roli, i kdo a jak svět vede. Jací jsou ti vůdcové, kteří vedou Západ do budoucna a všechny ty, kteří se k jeho moderním hodnotám hlásí. Zde se dostáváme k věštbám a k hádání budoucnosti. Přiznám, že vývin světa a naší civilizace nevidím tak černě jako mnozí, ale o svou „věštbu“ a rady jak dál, se podělím někdy jindy.