Zevrubný průzkum islámu provedlo pod tlakem událostí už mnoho odborníků, ať už z oblasti teologie, orientalistiky, historie či přímo politologie, v mnoha zemích celého světa, a to bez ohledu na to, zda se hlásí k židovsko-křesťanskému pojetí civilizace či nikoli. Ve Spojených státech mají dokonce institut pro studium politického islámu CSPI (Center for Study of Political Islam), propojující všechny relevantní vědecké disciplíny.
My se dozvídáme většinou jen fragmenty tohoto výzkumu tak, jak proniknou do českého internetu, anebo čerpáme ze specializovaných přednášek zahraničních hostů, které mají jinak nulovou publicitu v našich tzv. hlavních médiích. Všichni, kdo se touto otázkou zabývají, se shodují v jednom. Islám je spíše politickou platformou než náboženstvím - anebo, chcete-li, spíše politickým hnutím, které pod rouškou náboženství svou ideologii a záměry jen skrývá a obratně zneužívá naše liberální zákony, obecně hlásající svobodu vyznání.
Abychom si ujasnili, o čem budeme hovořit, zkusme si projít jednotlivé definice pojmů. Podíváme-li se do kterékoli encyklopedie, najdeme zhruba toto: Fašismus – totalitní nacionalistické hnutí založené Mussolinim roku 1919 v Itálii. Propagandou a terorem byly odstraněny demokratické strany a potlačeno dělnické hnutí. Monarchie byla formálně zachována, ale zbavena politického vlivu. Strana a stát jsou v podstatě identické, vůdce (Duce) vládne autoritativně, přestože existuje tzv. Velká fašistická rada. Stranická milice je postavena na roveň armády, mládež prochází polovojenským výcvikem, využití volného času je organizováno. Název hnutí je inspirován myšlenkou obnovy moci a slávy starověkého Římského impéria (fasces – odznak moci vysokého římského úředníka). Cíle hnutí – zvláštní směsice sociálního, revolučního, ale i konzervativního přístupu k ovládanému lidu. Vidíme zde systém jedné strany, vládnoucí stranickou elitu a vůdcovský princip. Italský fašismus se brzy po svém zrodu stal vzorem pro podobná hnutí v Německu, Rakousku, Španělsku, Portugalsku, Řecku a Jugoslávii.
Hitlerův německý nacionální socialismus ideologii fašismu dále rozvinul. Vůdcovský princip zůstává nejen zachován, ale dává vůdci ještě větší pravomoci, než si usurpoval Duce italských fašistů. Hitler se stal neomezeným diktátorem tzv. Třetí říše. Byla zdokonalena propaganda i teror. Ministrem propagandy jmenoval Hitler svého nejoddanějšího a patrně nejinteligentnějšího spolustraníka. Základem propagandy je tvrzení, že vše se děje ve jménu lidu a ve prospěch lidu. Vůdcův aparát vytvořil novou silnou policii, která měla nad každým občanem především politický dohled, bezpečnost byla až na druhém místě. Vybudoval masové koncentrační tábory pro své politické odpůrce. Pro vzor se nemuselo chodit daleko, stačilo napodobit systém vyzkoušený Stalinem v Sovětském svazu.
Hitler opřel celou svou nacionálně socialistickou ideologii o pseudoteorii nadřazené rasy, a tím si zajistil loajalitu téměř celého německého národa. Rasová nadřazenost souvisela s tzv. konečným řešením židovské otázky. Část koncentračních táborů byla přímo konstruována jako masová vyhlazovací zařízení. Vedle stovek tisíc politických odpůrců v nich přišlo o život nejméně 6 milionů evropských židů, kteří se ničím neprovinili. Stačilo jen to, že byli jiného původu než „nadřazená rasa“. Nejvyšším cílem tohoto „nového řádu“ byla porážka demokracie, porážka komunismu, a následné ovládnutí celého světa jeho nadřazenou rasou. Maličkost, kterou nelze provést jinak než vojenskou silou. Tato doktrína musela nacistické ideology zákonitě přivést k rozpoutání nevídaně velké světové války, na jejímž konci mělo být podrobeno všechno lidstvo.
Píšu to s vědomím, že tato charakteristika nemůže být zdaleka úplná nebo vyčerpávající. Ovšem pro porovnání hrubých rysů taktiky a strategie politického islámu nám může docela dobře posloužit. Bohužel, historie se v mnoha případech opakuje. Pojďme se tedy pokusit o srovnání alespoň několika hlavních rysů fašisticko-nacistické ideologie s tím, co hlásá politický islám, který se k nám dostává převlečen za pouhé náboženství.
Ovládnutí světa
V přímočarosti své rétoriky politický islám překonává nacismus na první pohled. Nacismus argumentoval zvětšením „životního prostoru“ pro svou nadřazenou rasu a jaksi samo sebou se rozumělo, že to nelze udělat jinak, než násilným připojením nových území a zotročením podmaněných národů, tvořených vesměs tzv. podřadnými rasami. Politický islám chce dosáhnout stejného cíle, jen volí pro nás už dávno zapomenutý prostředek. Svět chce podrobit rozšířením své víry po celé planetě podle „božského“ příkazu jejich proroka Mohameda.
Příkaz, který podle jejich náboženského kodexu (korán a sunna) nelze kritizovat nebo měnit a který nelze pod hrozbou trestu smrti neuposlechnout. Pravý muslim musí být pro splnění příkazu šíření náboženství ochoten položit život a je mu za to slibováno „království nebeské“. Je povinen šířit islám všemi dostupnými prostředky, tedy nejen nenásilně, ale i násilným bojem, tzv. džihádem, při čemž je jeho prvořadým úkolem zabít co nejvíce „nevěřících“. Džihád je tedy bojem za dosažení politického cíle ve jménu náboženství. Džihád je zároveň „společenskou povinností“ každého muslima.
Zotročení obyvatelstva
Nacisté potřebovali válkou porobené národy jako pracovní sílu. Míra zotročení odpovídala míře jejich rasové „podřadnosti“. Zatímco pracovní síla tzv. smíšené zaalpinské rasy protektorátu na našem území byla vhodná pro udržení chodu průmyslu, s čistě slovanskými národy se počítalo pouze pro zajištění zemědělství a pomocných prací. V zemích válečných spojenců se měly rasové zákony uplatnit později. Stejně tak islám potřebuje obyvatele porobených národů především jako pracovní sílu. Potřebuje je o to více, čím je podmaněná země technologicky vyspělejší.
Protože většina muslimů pochází ze zemí průmyslově zaostalých, vyřešili svůj projekt takto: Prvním úkolem je na každém získaném území zavést islámské právo zvané šaría. Tvrdí, že toto právo je neodlučitelnou součástí jejich náboženství a že ho, stejně jako jiné náboženské texty, nelze upravovat nebo reformovat. Šaría je tedy praktickou interpretací koránu a sunny. Je závazným vodítkem pro muslimy. Právní postavení „nevěřícího“ je naprosto podřadné. Je fakticky postavením otroka, protože všichni, kteří nemohou být zabiti, musí platit muslimskému státu zvláštní náboženskou daň nazývanou „džizja“, která bude zcela jistě individuálně nastavena tak, aby nevěřícímu nezbylo na nic jiného než na obnovení jeho pracovní síly.
Znovu zde máme rasismus
Nacisté prosluli svými nechvalně známými Norimberskými rasovými zákony, které posloužily ve své době především programu genocidy židovského národa. Měly však také rozhodující vliv na nelidsky tvrdé chování německých okupantů zejména ve východních dobytých územích. Rasismus muslimů a jejich ideologů je ještě důslednější. Srovnejme to s nacismem. Nadřazenou rasou se namísto árijců stávají všichni muslimové. V jejich středověkém systému šaría jsou jediní, kteří mají právní ochranu před ostatními nevěřícími (káfiry). Protože v žebříčku nenávisti a netolerance jsou u nich přes 1400 let stále na prvním místě Židé, je zde velké nebezpečí, že již jednou celým světem odsouzené a zapomenuté Norimberské zákony budou nějakým způsobem novodobou diktaturou islámu znovu oprášeny a uvedeny v život.
Raketový růst kriminality páchané mladými „uprchlíky“ především v zemích, které jich přijaly už desítky a stovky tisíc, je zároveň svědectvím o jejich pocitu „rasové nadřazenosti“. Myslí si, že zákony hostitelských zemí pro ně neexistují a že si mohou dělat, co se jim zlíbí. Nejsmutnější je, že jim to policejní sbory hostitelských zemí dovolují. Zdá se, že policie je paralyzována buďto příkazy, anebo anonymními doporučeními multikulturalisticky orientovaných politiků. Tento přístup však muslimské pachatele v přesvědčení o jejich „rasové nadřazenosti“ ještě více utvrzuje.
Vůdcovský princip
V politickém islámu zůstává tento princip zachován, i když v poněkud pozměněné podobě. Funkci diktátora přebírá jakási „nejvyšší rada“, která se ovšem navenek prezentuje jako čistě náboženská vrcholná moc. Ve skutečnosti však vydává politická rozhodnutí, která jsou pro celou náboženskou obec muslimů příkazem. Rada rozhodla o počátku současné invaze do Evropy, rada financuje pašeráky tzv. uprchlíků, rada komunikuje s vůdci islámských komunit po celém světě, vydává návody pro běžence kudy projít a které zemi se vyhnout a konečně rada vydává vůdcům jednotlivých islámských komunit pokyny, jak se v té které zemi chovat a jaké požadavky vznášet u místních autorit v závislosti na procentu muslimů, kteří již do země pronikli. Pokyny rady jsou závazné.
Propaganda a desinformace
Od doby dr. Goebbelse, který měl k disposici jen tištěná média, rozhlas a film, se technologicky mnoho změnilo, ovšem metody zůstaly stejné. Do hry vstoupily televize, mobilní komunikace a internet. S tím souvisí i využívání tzv. pátých kolon na území nepřítele. Nejsilnější pátou kolonou muslimů je multikulturalismus. Již dávno si všimli, že tato neomarxistická doktrína, pěstovaná desítky let v západních demokraciích především ve školství (od základního až po university), neobyčejně usnadní průnik džihádistů na území demokratických zemí. Stačilo vyvolat řadu krutých bojů uvnitř některých muslimských zemí a udržovat je nějakou dobu v chodu, dostatečně masakrovat civilisty a uprchlická vlna byla na světě.
Bylo by ovšem málo platné, kdyby civilisté prchali jen do sousedních zemí, v nichž se zrovna neválčí. V tu chvíli přijdou ke slovu západní multikulturalisté, kteří pronikli v řadě zemí stejně jako v orgánech EU až do politického vedení. Rafinovanost celého plánu spočívá v tom, že většinu potřebné propagandy obstarají domácí multikulturalisté sami. Politika otevřené náruče, vítání uprchlíků, sociální dávky uprchlíkům, možnost vytvářet nové islámské komunity se státní podporou, tohle všechno stratégové šíření politického islámu nutně potřebovali.
Mnozí říkají, že Evropa páchá sebevraždu. Není to přesné, ve skutečnosti Evropu vraždí multikulturalisté. Odstrašujícím příkladem jsou především Německo, Velká Británie a Švédsko, ale o mnoho lepší to není ani v jiných severských zemích a také v Holandsku, Belgii a Francii. Zbytek islamistické propagandy a desinformace už mohl zůstat někdy až primitivně přímočarý. Televizní debaty, sólová vystoupení imámů, reportéři hovořící s islámskými bojovníky... ve všech těchto projevech zaznívá jednohlasně: „Prorok Mohamed nás povolal k tomu, abychom víru v Alláha rozšířili po celém světě. Nebraňte se, nebude vám to nic platné. Čím dříve přijmete naši nadvládu, tím lépe pro vás.“ K tomu přistupuje citové vydírání: „Jen se podívejte na chudáky uprchlíky, to jste zavinili vy, atd. atd.“
Jde tedy o zastrašování a citové vydírání. V jednom segmentu své propagandy to ovšem přehnali a neodhadli dobře evropskou mentalitu. Opakovaně uveřejňují videa nelidsky brutálních poprav válečných zajatců, západních žurnalistů stejně jako unesených rukojmí, a také bestiální masové popravy křesťanů a dalších „nevěřících“ v nově dobytých územích. Evropany to mělo zastrašit, ale mnohým z těch, jejichž názor nebyl díky vlivu multikulturalistů ještě zcela vyhraněn, to naopak otevřelo oči. Nacisté (nakonec i sovětští komunisté) podobné snímky před veřejností tajili, a ani jich nepořídili za mnohem delší dobu tolik, kolik jsme jich byli nuceni zhlédnout v poledních několika měsících my.
Systém jedné strany
Tento systém, tak charakteristický pro nejkrvavější diktatury, které svět poznal, je samozřejmě zachován. Má ovšem pro nás poněkud nezvyklé rysy, a tím je nebezpečnější. Jedinou politickou silou, která plní funkci toho, čemu my říkáme politická strana, se v politickém islámu stává jeho vlastní náboženství. Náboženství, v jehož kodexu je skryt dualismus, který mu umožňuje poměrně pružně politicky reagovat na situaci, v níž se islám v té které chvíli a také v té které zemi ocitá.
Hlavní cíl islámu už jsme si objasnili - rozšířit sama sebe do všech koutů světa. Tato snaha se přirozeně střetává s odporem všude, kde si národy zvolily k životu politická zřízení, v nichž je náboženství obyčejně jen osobní věcí, nikoli politickou doktrínou. Tam, kde je islám početně slabý, tváří se pouze jako náboženství podobné těm ostatním a tvrdí, že jeho charakter je veskrze mírumilovný. Vznáší zdánlivě bezvýznamné požadavky ohledně náboženských svobod, ale i ty v sobě skrývají politické prvky. Tam, kde je islám početně silnější a hlavně kde mu to zřízení hostitelské země dovolí, své náboženské požadavky přitvrzuje (oblečení ve školách, změny ve školních osnovách, modlení v pracovní době, změny v potravinářské výrobě, atd.).
Vidíme, že slabší požadavky připravují půdu silnějším. Nakonec v zemích s početně významnou muslimskou komunitou začnou být jejich požadavky už čistě politické (volební právo pro emigranty ještě před nabytím občanství, zastoupení ve správních orgánech obcí i státu, změny zákonů ve prospěch práva šaría, zákaz používání křesťanských symbolů na veřejnosti atd. atd.). Požadavky jsou vznášeny zprvu nenápadně, později nekompromisně. Jde o psychologickou válku, která zneužívá nejen určitého idealismu zastánců demokracie, ale především nedůslednosti vedoucích politiků v otázce jak demokracii bránit, stejně jako jejich neschopnosti rozeznat okamžik nejvyššího ohrožení.
Pokud se politici neprobudí ze snu o integraci či o pokojném soužití rozdílných „kultur“, skončí takový stát zcela „demokraticky“ pod islámskou vládou. A první, co taková vláda udělá, že rozpustí demokratický parlament, zruší ústavu země a nahradí ji podle nich „nadřazeným“právem šaría. V čele země stane ajatolláh nebo chalífa, bude zavedena džizja a z mlčící většiny národa se stanou ekonomičtí otroci. Paralela je nasnadě, Hitler dosáhl moci také „demokratickou“ cestou.
Policie
Sami jsme již nejméně dvakrát v dějinách zažili, že instituce, zřízená původně pro udržení zákonného pořádku v zemi, se zajímala na prvním místě o politické odpůrce. Obecná kriminalita byla až na druhém místě. Připomínám nejenom relativně krátké období protektorátu, ale i mnohem delší období tzv. lidově-demokratického zřízení komunistů. Islám je vybaven podobně. Jeho šaría policejní oddíly kontrolují, zda se jejich ovečky poslušně chovají podle direktiv tzv. duchovních vůdců, o kterých je pod trestem smrti zakázáno pochybovat. Direktiv, které vydává „nejvyšší rada“ a které ve svých důsledcích sledují především politické cíle.
Nacisté i komunisté předávali své zatčené odpůrce svým zmanipulovaným soudům, aby tak zachovali alespoň jakési zdání spravedlnosti. Islámská policie je ve své „nadřazenosti“ mnohem surovější, doslova a do písmene středověká. Popravuje své provinilce, lhostejno zda ženy či muže, po minutovém vynesení rozsudku přímo na ulici, provinilé ženy káže ukamenovat, obyčejnému zloději usekne veřejně ruku. Jakoby se psalo sedmé století našeho letopočtu. Jde jenom o odstrašující účinek, kterému rozumí i ten největší primitiv, anebo o něco jiného? Tohle přece dělal prorok Mohamed a my nemáme dovoleno na tom něco měnit, argumentují duchovní.
Naprosto nepřijatelnou brutalitou předčí jejich „náboženská policie“ všechny praktiky nám známých diktátorských režimů. Vzpomínáte na záběry ukamenovaných žen či veřejných poprav na přeplněných stadionech?
Slovo na závěr
Vidíme tedy, že styčných bodů politického islámu s nacismem, který je vývojovou fází fašismu, je více než dostatek. V několika ohledech, zejména v okázale explicitní brutalitě, islám fašisticko-nacistickou praxi ještě překonává. Jsem přesvědčen, že vychytralá dvojakost islámu si zasluhuje takováto odhalení. Jsem přesvědčen, že stejná odhalení zasluhuje i „pátá kolona“ politického islámu, multikulturalismus. Nájezd muslimských uprchlíků na Evropu má mnohem vážnější příčiny než jenom ty, které jsou donekonečna omílány zastánci imigrace.
Jak tvrdí zodpovědní vojenští odborníci, všechno nasvědčuje tomu, že jsme postupně vtahováni do nevyhlášené války světového rozměru, kde nepřátelská strana obratně využívá všech myslitelných slabin demokracie a válčí s námi metodou „Trojského koně“. Nesmíme zapomenout, že ústavní zákony demokratických zemí respektují pravidlo, že v případě válečného ohrožení je třeba zmobilizovat veškerou sílu a nasadit všechny dostupné prostředky. Udělala to Evropa? Udělali jsme to my?
Nakonec ještě slovo kritikům mého pokusu o srovnávací studii. Tento text se týká pouze politických aspektů a politických cílů islámu. Nedotýká se samotné víry. Muslimům jejich náboženství také dovoluje žít uvnitř země jinověrců v míru a respektovat její zákony. Tato skutečnost je jedním z rafinovaných dualismů jejich víry. Oni sami to nazývají „ulehčením“ a také „nezbytností“ (tajsír). Nemusí se modlit pětkrát denně, když jim to zaměstnání neumožňuje. Nemusí chodit do mešity, když je taková stavba na hony daleko od jejich bydliště. Bohoslužbu mohou vykonat v soukromí. Nemusí každého na potkání obracet na svou víru, nemusí ani bojovat za rozšíření islámu se zbraní v ruce, když je to v rozporu se zákony hostitelské země.
Proti takovému pojetí islámu bych ani já mnoho nenamítal. Jenže tohle je pouze polovina skutečnosti. Vše se jako mávnutím kouzelného proutku změní, když jejich počet a sebevědomí v hostitelské zemi vzrostou. Pak se každý pravý muslim musí vrátit k původním a navýsost agresivním příkazům své víry, které však nelze popsat jinak než jako příkazy k boji o moc všemi, tedy i násilnými prostředky. V tomto dualismu spočívá největší nebezpečí současné masové muslimské imigrace do Evropy. Islámský dualismus je třeba pochopit, demaskovat a účinně se proti němu bránit. Dr. Bill Warner z CSPI napsal: „Když zakážeme právo šaría, žádná z potřeb muslimů není narušena. Omezujeme politický islám, nikoli islám jako náboženství.“
Zastánci islamizace Evropy, kteří tak rádi dáváte svým odpůrcům nálepky xenofobů nebo fašistů, na vašem místě bych zpozorněl. Může se stát, že budete sami právem označeni za propagátory a šiřitele tohoto nového a nečekaně zákeřného druhu fašismu.