Tak významného spojence, jakým je Polsko, bychom se měli snažit především pochopit a až poté soudit
Co se děje v tom Polsku? Tuto otázku mi poslední dobou klade řada mých přátel a kolegů, kteří znají našeho severního souseda více z médií než z osobní zkušenosti. A jedním dechem dodávají, že to tam určitě vypadá na „změnu režimu“ jako v Maďarsku, takže po „anšlusu“ Německa a Rakouska uprchlickými hordami zůstává naše malá země opět poslední oázou čisté (byť lehce miliardářské) demokracie ve střední Evropě.
Ale tak jako není černobílá situace u nás nebo v Maďarsku, není tomu tak ani v Polsku. Je pravda, že nová (respektive staronová) garnitura kolem Jarosława Kaczyńského si počíná ve svém politickém provozu velmi neelegantně a „akvizice“ veřejnoprávních médií, kriminalizace šéfa burzy, vedení státních podniků či opětovné spojování funkcí generálního prokurátora a šéfa resortu spravedlnosti jsou políčky do tváře „nového“ evropského Polska posledních let.
Jenže na druhé straně Právo a spravedlnost (PiS) vyhrálo volby opravdu drtivě a neplatilo přitom jen známé dělení na Polsko A a Polsko B, které s výjimkou Varšavy do značné míry kopírovalo historické zábory země Ruskem, Rakouskem a Německem (a následnou demografickou a sociální skladbu obyvatelstva). Prozápadní A tak volilo tradičně liberální Občanskou platformu (PO), zatímco chudší, zemědělské a silně katolické „béčko“ stálo historicky za PiS bratrů Kaczyńských. Řada voličů PiS i dnes skutečně věří, že prezident Lech Kaczyński se spolu s delegací polských elit stal u Smolensku obětí spiknutí Moskvy a polských liberálů v čele s nynějším evropským šéfem Donaldem Tuskem, který minimálně bránil „skutečnému“ šetření tragédie.
Tentokrát se ve volbách ale přidala na stranu konzervativců i část mladé generace (napříč celou zemí) a stejně jako pomohli k vítězství prezidentovi Andrzeji Dudovi z PiS nad původně neohrozitelným Bronisławem Komorowským, vynesli společně Kaczyńského stranu vítězně nejen do Sejmu, ale i do vysněné jednobarevné vlády.
Evoluční cesta od komunismu
Historický střet mezi Polskem prozápadním a liberálním a Polskem konzervativním, lidově-katolickým a solidárním, které vidí posledních 25 let jako „úchylku“ ze správného národního vývoje, tak prostě dál pokračuje iv 21. století. Provází Polsko po celou moderní historii, ostatně i revoluční Solidarita vznikla původně jako hnutí dělníků za sociální a ekonomické požadavky a na silně katolickém základě, jakkoli se k ní posléze přidali liberální intelektuálové a ekonomové.
Polská cesta přechodu od komunismu byla celkově mnohem „evolučnější“ a stála mnohem více na historických kořenech země než naše rychlá „prognosticko-herecky“ moderovaná sametovka. Ostatně sám otec zakladatel Solidarity Lech Wałęsa nenesl úplně dobře zastínění slavnější osobností Václava Havla (jakkoli VH sám si polské inspirace vždy velmi vážil a hlásil se k ní).
Odvrácenou stranou tohoto evolučního vývoje cestou kulatých stolů a „národního porozumění“ byla ale nedostatečná očista veřejného života, armády a bezpečnostních složek, která později nahrála bratrům Kaczyńským v jejich historické kampani za očistu země od starých struktur a vytvoření „IV. polské republiky“ jako protikladu k postkomunistickému kapitalismu devadesátých let.
Také tradiční dělení na pravici a levici, jak jej známe od nás (nebo znali jsme?), v Polsku historicky nefunguje. Spíše je to dělení „amerického“ typu na konzervativce a liberály, a zatímco my si můžeme myslet něco o tmářích z PiS vracejících Polsko zpět, celá řada amerických republikánů by podepsala jejich hodnoty i program. Navíc Polsko je silným spojencem v NATO a EU, zemí s jasnou transatlantickou vazbou a armádou, která brzy počtem vojáků i četností výzbroje přeskočí německý Bundeswehr.
Blízko, a přesto daleko
Polsko je pro našince prostě stále spíše neznámé a vzdálené našemu pohledu mnohem více, než jak je to daleko od nás na jeho fyzické hranice. Takto významného souseda a spojence bychom se však měli snažit v první řadě více pochopit a až poté soudit. Zejména proto, že historicky dokázal své hodnoty hájit často razantněji než my – Pepíčci knedlíčci (žertovné polské označení příslušníků mého vlastního národa).
Autor je manažer a polofil
LN, 10.2.2016