Neviditelný pes

EVROPA: Nezbeda Orbán a nepřátelé společnosti

12.2.2016

Vypadá to, že články prvního letošního čísla týdeníku Respekt, týkající se uprchlické tématiky, byly napsány, ještě než došla zpráva o těch mazcích silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Dnes, počítám, by jejich autoři byli se svými odsudky opatrnější, zvlášť když padnou jak ušité na stav věcí v současném Německu:

Vláda... porušuje svobodu slova, čtu tadyhle na dvanácté stránce, no jak by ne, slova poctivého se člověk v novinách nedočte a v televizi nedoslechne. Však už lidé otrávení merkelizovaným zpravodajstvím čím dál častěji noviny odhlašují a na televizi se dívají, jen když vysílá nějakou detektivku nebo něco o zvířátkách; o politickém dění se pak informují spíš na internetu, třebaže pokusy ochočit si internetové zpravodajství se také dějí. Cenzuru, či přesněji autocenzuru bychom už v Německu těchto dnů tedy měli, teď ještě spustit rušičky a už by to bylo jako za Honeckera.
Útočí na nevládní organizace... i to souhlasí, těch prokletí a odsudků rozvášněných, co se jich snáší na nevládní organizaci Pegida a neméně nevládní stranu AFD... Inu, dovolují si, neposluchové jedni, nesouhlasit s vládní linií otvírání stavidel uprchlické invazi, to jim nemůže být prominuto.
Ničí ústavní řád i nezávislost justice... no ba, vyplynulo zmíněné otvírání stavidel z osobního rozhodnutí kancléřky Merkelové, bez kozultace v parlamentu, a tudíž neústavně, přesněji to napsáno být nemohlo. Co pak se justice týče, o nějaké nezávislosti také nemůže být příliš řeči; ještě donedávna platil příkaz, dle nějž policie musí ponechávat přestupky proti mravopočestnosti i osobnímu majetku bez povšimnutí, pakli jsou jejich pachateli členové uprchlických band a shluků. Po těch silvestrovských randálech se v tom začíná něco měnit, ale jen pomalu a nerado. Asi ještě mnoho vody v Rýně uplyne, než bude možno mluvit o rovnosti principů, bez níž není demokracie, leda její nepovedené, trapné karikatury.

A tak čtu a hlavičkou plešatou souhlasně pokyvuji, když vtom... na co to padl zrak můj: výzva Evropské komisi, aby rázně zakročila proti orbánovskému pohrávání s demokratickými principy... I sákryš. Já nedovtipa si pořád myslím, že čtu o merkelovském pohrávání s demokratickými principy, a on to ten nezbeda Orbán. Inu, inu. O něco dále se snáší hromobití na hlavy Poláků, co si taky všelicos vlastního vymejšlejí, dobrých rad nedbajíce... poslyšte, čím to vlastně, že zrovna východoevropské národy jsou tak jaksi nedůvěřivé k projevům uprchlické patálie, její islámské komponenty obzvláště? Třebaže se jich samých dotýká jen okrajově a zdaleka ne v těch děsivých počtech? Zatímco národové západoevropští a jejich politická kasta zejména pomalu a neochotně docházejí k témuž, ale až po zlých zkušenostech a desítkách miliard vynaložených na hašení požáru, jenž ze samotné podstaty uhašen být nemůže? Dokonce i Německo, třebaže už před čtvrtstoletím pod jednou vládou a jedněmi zákony sjednocené, dodnes dělí výrazná linie, na východ od níž si lidé už předem dovedou představit, co se na ně valí, kdežto na straně západní se prostírá zóna naivity, jež teprve musí být zklamána.

No, čímpak to: odpověď není tak nesnadná. Dítko, popálivší se jednou o rozžhavenou plotnu, si dá podruhé pozor; a východoevropské národy se v relativně krátkém časovém rozmezí popálily už dvakrát. Užily si dvou ideologií ve skutek uvedených, Hitlerovy nacionálně socialistické a komunistické v stalinsko-brežněvské režii, i není divu, že se nehrnou sednout si na rozpálenou plotnu ještě napotřetí, tentokrát v podobě radikalizovaného islámu. Jenže, jakáž pomoc, nejdřív musí přijít to popálení, varovná slova nestačí. Vědělo se v meziválečném čase dosti dobře o hladomorech, krvavých represáliích a jiném folkloru Stalinovy říše zla, avšak intelektuální elita svobodného Západu se ze svého okouzlení vyvést nedala, sovětským komunistům nadšeně přizvukovala - vydat se z kapitalistického světa do SSSR je jako přejít ze smrti do života, napsal tehdy John Strachey,britský socialistický politik a spisovatel. Hnědé košile už v taktu nacistických maršů ulicemi německých měst pochdovaly, avšak největší starostí československých politiků toho času v čele s presidentem Benešem bylo, aby se, probůh, nevrátili na evropskou scénu Habsburkové. Ostatně stojí za to zacitovat z díla samotného T.G. Masaryka: Noví vůdcové potřebují podporu národa, všichni pocházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin pocházejí z lidu. Také to jest určitý způsob demokracie. Dokonce i Hitler byl německým lidem zvolen. Tak!

A už to tady máme znovu. Iluze, neprozíravost, neochota řešit problémy doby, hluchota k jejím signálům místo přímého pohledu, jak se věci mají, jalové mudrování, jak by se správně míti měly. Je vcelku snadné se přesvědčit, co lze očekávat od islámu; stačí si přelouskat několik súr koránu. A komu by teoretické poučení nestačilo, nabízí se aplikace zásad víry Prorokovy v praxi. Hlav řezání a tisíciletých kulturních památek ničení pod černým praporem Islámského státu... ponechme iluzím ty, jimž ani dvojí popálení nestačilo, a pohlédněme do očí skutečnosti: to nejsou výstřelky šílenství jinak mírumilovného islámu, jak nám šlechetné duše namlouvají, nýbrž doslovné naplnění jeho příkazů, kdo nevěří či věřit nechce, ať si, ke všem džinům a šajtánům už jednou zalistuje v koránu. Jistěže je úlevné, že naprostá většina muslimů se džihádistického řádění neúčastní a snad je ani – snad - neschvaluje. Také se mu ale nijak výrazněji neprotiví; polovlažné distancování, když to zase někde řachlo a souvislost se nedá popřít, za výraz odporu míti nelze. Jest otázkou, musíme-li si dávat líbit zavlékání takových móresů do naší civilizační oblasti, jen abychom vyhověli požadavkům tolerance, humanity, lidských práv a jiných ušlechtilých zásad, majících bohužel tu vadu krásy, že je pokládáme za závazné pouze my. Náš protivník v civilizačním zápase je má za projev slabosti, důvod k pohrdání a povzbuzení k útoku.

Ale i s tím bychom si bohdá dokázali poradit. Nestojí psáno v knihách nebeských, že k nám uprchlíky ze zemí rozvrácených náboženským sektářstvím musíme pouštět, kdyby na sůl nebylo: sami jste si rozvrátili, sami se starejte o nápravu, Alláh s vámi. Nebo snad i pouštět, ale po přísném výběru a především příslušníky křesťanských menšin, trýzněných a masakrovaných zbytků našeho vlastního civilizačního způsobu. To by všechno ještě nějak šlo, kdybychom neměli na vlastní půdě protivníky dvojího druhu, ty, jež britský historik a publicista Paul Johnson nikoli bez důvodu nazývá nepřáteli společnosti. Jedni, starší a prošedivělí, jsou někdejší studentští buřiči, jak jimi oplýval zejména konec šedesátých a sedmdesátá léta; dali si od těch časů ostříhat své protestní hřívy a odložili rozšmajdané tenisky, svou nechuť k tomu, co nazývají buržoazní společností, ale nikterak neodložili. Jsouce inteligentní – hlupáka by tak geniální plán k rozvrácení nemilované společnosti nenapadl – dosáhli vlivných postavení v kruzích politických, kulturních i mediálních; a útočí z těchto pozic, nenechávajíce chlupu suchého na ničem vlastním a západním, ospravedlňujíce a v ochranu berouce cokoli odjinud přišlého, povýtce islámského, živý doklad toho, že inteligence a rozum jsou dvě různé věci. Jinak by si snad uvědomili, že kdyby dosáhli toho, čemu napomáhají, rozvrat by dosáhl i k nim samým, k jejich platům a kariérám, jako už každá revoluce požírá své užitečné idioty. Avšak poučitelnost nenáleží k duševní výbavě mesiášských typů.

Druzí té sorty jsou naopak mladí, rozkřičení a se sklonem k násilí. Vyskytují se v pouličních houfech nevynechávajíce příležitosti se porvat, někdy s názorovými protivníky, jindy s policajty a obvykle s obojími. Udělují si různé názvy, Antifa, taková či onaká Autonomní skupina, akce, iniciativa, v jednom jsou si však s vysloužilci let sedmdesátých téže mysli: v nepřátelství vůči občanské společnosti (i když „buržoazní“ zní líp) a v touze ji přivést ke konečnému zhroucení. Někdejší studentští buřiči aspoň měli představu, třebaže zmatenou, čím lepším ji míní nahradit, rozsršení kloučkové ji nemají a ani nehledají. Jen věčně proti něčemu protestovat, rudými prapory mávat, nenávistně hulákat, s policajty se řezat, kdovíjakou špínu si z duše vyplavovat. Je tragické či naopak směšné - podle toho, z kterého úhlu se kdo dívá - že zrovna tyhle ničitelské hordy pokládají zástupci merkelistické politiky za své spojence v boji proti občanskému nesouhlasu.

Co teď s tím... asi ne mnoho. Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podobný, dí král Šalomoun v knize Přísloví, což je asi jediný rozumný způsob, jak nakládat s nepřáteli společnosti obojího druhu. Neodpovídat jim podlé bláznovství jejich, oddělit se od nich, nechat je, ať se sami mezi sebou utvrzují ve svých teoriích, dát najevo, že s nimi nemáme a nechceme mít nic společného. Však oni... ne, k rozumu nepřijdou, ani přijít nemohou; těžko přicházet k rozumu někomu, kdo jej je vzdálen. Jen jako už vždy v takových případech, až padnou se svými pravdami neodvratně na nos, budou fňukajíce ukřivděně pronášet ony věty zklamaných mesiášů - to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, za to jsme nebojovali. Slýchal jsem je během svého života už podvakrát a nepochybuji, že ani v současném případě tomu nebude jinak. Místo toho... nu, nebát se. Nenechat si nasadit náhubek, konečně zatím ještě demokracie zrušena nebyla, nenechat se ukřičet ani zastrašit, odmítnout nálepky populismu, pravicového (jakého jiného) extremismu i všech ostatních, jichž mají velkou zásobu ti, jimž chybí věcné argumenty. Ona ta pravda nakonec přece jen vítězívá, třebaže notně pochroumaná, a někdy může přijít i pozdě.

Co bych vzkázal do země otcův svých... dovedu takhle být dosti ostrý kritik českých poměrů, ale v tomto ohledu vyslovuji své uznání. Díky a uznání vám, Češi, Maďaři, Poláci i vy ostatní, kdož dáváte do pohybu proces, na jehož konci, kdoví, může být také spojená Evropa, ale jinak spojená, než jak k tomu míří kazatelé merkelismu v souzvuku s intelektuálními pošetilci. Než i oni padnou na nos, a nemusí to ani moc dlouho trvat. Víceméně už padají.

Hannover, 10. února 2016



zpět na článek