Inteligentní a intelektuální bohužel není totéž. (Paul Johnson – Dějiny 20. století)
Jo, jo. Čas oponou trhnul a změněn svět, pravdu díš, básníče. A když ne rovnou svět, aspoň všelijaké představy a iluze jako u nás v Německu po událostech silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem, o nichž netřeba se obšírně rozepisovat. Je teď a asi už natrvalo bude čím dál obtížnější hájit neomezené přistěhovalectví z pracizích končin, obyčejů s naším životním stylem neladících a mnohdy i nepřátelských, a zle se osopovat na ty, kdož by v tom spatřovali nesnáz či dokonce ohrožení. Zvlášť když ten pocit každou chvíli něco přiživí, jako nedávno v městečku Bornheim nedaleko Bonnu. Vím ze zkušenosti, že muslimové nad patnáct let lázeňským radovánkám příliš neholdují, pokládajíce nějaké lezení do vody za počínání dětinské, nedůstojné jejich mužné cti; mimoto vesměs nedovedou plavat. Jenže když ony v tom světě nevěřících, považte, lezou do vody mladé, pěkné ženské, až na nějaký ten hadřík, co mu říkají plavky, celé nahaté... I nahrnuli se za tou podívanou do bornheimských lázní muslimští mladíci, přítomné paní a dívky všelijak ošmatávali a obtěžovali, až správa lázní neviděla jiného východiska než vyhlásit zákaz vstupu uprchlíkům mužského pohlaví. To se ví, strhla se hned spousta řečí o diskriminaci a Fremdenfeindlichkeit (nepřátelství k cizincům), až správa lázní svůj zákaz, jakáž pomoc, zase odvolala. Problém tím ovšem vyřešen nebyl, zámést jej jako obvykle od koberec se po těch kolínských patáliích už také nedalo, i vyvstala otázka, co tedy s tím.
Návrhy byly vysloveny rozličné, v jednom se však shodují všichni: hlavně nedopustit vytváření paralelních společností, ne-li přímo cizineckých ghett! Tomu bych se odvážil odporovat. Co se týče těch ghett: (původně název židovské ulice v Benátkách, z italského gettare = slévat; bývaly v těch místech jakési slévárny) je zde jeden zásadní rozdíl. Ve středověku židé v ghettech žít museli; z donucení, ale také že jen tam mohli jakž takž svobodně vyznávat svou víru a provozovat svá řemesla. Říkat tak dnešním nahloučeninám arabského, afghánského či jiného takového živlu v evropských městech je nesmysl; jejich obyvatelé tam nežijí z donucení, nýbrž se v nich shlukují z vlastní vůle, aby byli mezi svými a žili dle svých zvyklostí. Což je přirozený pud každé přistěhovalecké komunity; také my Češi jsme rádi byli mezi sebou, ledaže nás bylo příliš málo, než abychom vytvořili něco na způsob české čtvrti. Jsou ostatně po celém světě čínské čtvrti, ona proslulá China towns, a nikomu nenapadne je nazývat ghetty. I zanechme povrchností.
Jiná věc je vytváření paralelních společností, ať vázaných na určitá místa či rozptýlených. Může v nich kvasit a také že kvasí leccos nám nebezpečného: imámové vyzývající k zničení západního satana, saláfističtí kazatelé nenávisti, verbíři Islámského státu... máme si to nechat líbit, nebo tomu zamezit? Jestli ano, jak? Jestli ne, proč ne? Kladl jsem si takovéto a podobné otázky za jiných okolností už dříve, a odpověď mi vyšla následující:
Žijí-li na jednom území dvě nebo více lidských skupin vzájemně neslučitelných tradic, životního způsobu a kulturních návyků, lze postupovat trojím způsobem.
- Dělat, že problém neexistuje. Což je metoda nejenže neúčinná, nýbrž i hloupá a pokrytecká. O nic chytřejší není kolem problému tančit s ušlechtilými frázemi na rtech, stinné stránky omlouvajíce, zamlouvajíce a narůžovo malujíce.
- Zakvedlat všechny do jednotné kaše v domnění, že se v ní rozvaří kulturní a povahové rozdíly. A ono houby; dřív bude koza slivovici dojit, než pominou geneticky podmíněné vzory myšlení a chování. Ani to nefunguje.
- Nebo, jakáž pomoc, nechat takto beznadějně nesourodé skupiny, ať se každá vyvíjí po svém, dle vlastních zvyklostí, hodnot a tradic. Zasáhnout pak pouze tehdy, kdyby se zmíněné hodnoty a tradice měly šířit navenek v podobě výzev k nenávisti a hlav řezání; i pak se ale musíme spokojit s tím, že se dají přechodně potlačit, ne však natrvalo vymýtit. Leda by se paralelní společnost svými móresy časem vymýtila sama, ale o tom dál.
Co z toho vyplývá... vím, že mnozí budou s následujícími řádky příkře nesouhlasit. Přesto se odvažuji závěru, že tvorbu paralelních společností bychom neměli potlačovat, nýbrž podpořit; a to do všech, zdůrazňuji, do všech důsledků. Chcete žít dle vlastních pravidel a zákonů, ó synové Prorokovi... žijte si. Zaveďte si a praktikujte mezi sebou zákon šaríje, sekejte ruce zlodějům a kamenujte nevěrnice, my se vám do toho nebudeme plést. Stavte si mešity třeba v rozestupu pěti metrů; ve svých vlastních školách vyučujte v arabštině a jediným předmětem odborné kvalifikace ať je korán; mějte si své vlastní radnice, soudy, lékařskou, chudinskou a starobní péči, a třeba i fotbalové kluby a ty lázně, my vám toho rádi dopřejeme. Z čeho že máte to všechno financovat, tážete se? Vidíte, jak už jsme tolerantní, ani do toho se vám nechceme míchat. Zřiďte si své vlastní berní úřady a vybírejte od vlastních lidí vlastní daně... co? Že vám ta paralelní společnost jde jaksi až příliš daleko? Ale, ale. Jestli tomu správně rozumím, přáli byste si žít ve všem všudy nezávisle na světě nevěřících a po svém, ovšem až na ty prachy. Tůdle, dítky Prorokovy. Jestli jsme byli takhle hloupí dřív, už nejsme.
Je ale možné, ba pravděpodobné, že ne každý host ze světa islámu bude nadšen vyhlídkou existence v takto pojaté paralelní společnosti. Že dá přednost začlenění do společnosti místní, občanské, byť i za cenu určitých ústupků od svých dosavadních postojů. Takovým, pravím se vší rozhodností, má a musí být poskytnuta příležitost. Ovšem... polovičatostí už bylo dost a jen celé věci docházejí cíle. Absolutní integraci bych nevyžadoval; vím z vlastní zkušenosti, že není možná. Každému přistěhovalci zůstane na dně duše cípek postojů a návyků ze starého domova, jichž se nezbaví, ani kdyby sebevíc chtěl. Ať se ale pokusí plně a bez výhrad o to, co možné je. Respektovat rovnost pohlaví například, vyhnat si z hlavy představu ženy co bytosti podřadné, bezprávného objektu mužských choutek. A jestli ženská podřízenost, výzvy k násilí a jiné takové věci jsou zakódované v islámu, zrevidovat svůj postoj k jeho příkazům; a jestli je islám přijatelný pouze jako celek a takovouto selekci nepřipouští, pak, jakáž pomoc, odříci se islámu jako celku. Nemusí hned zmíněný host přestoupit na katolictví ani se státi údem církve českobratrské; zjistí možná časem, že je i jiný způsob vnímání nadsmyslna než prostřednictvím příslušnosti k některému náboženskému systému: vlastní úvahou a pokorným vtušením. Ale promiňte, odbočil jsem od tématu, hned se k němu vrátím.
No, já vím, že se to nestane, nic mi nemusíte povídat. Že se naše instituce budou pořád a pořád pokoušet sloučit neslučitelné v nezlomné víře, že přistěhovalci přece musí jednou pochopit přednosti demokracie a západního společenského řádu. A významně poukazovat na jednotlivé případy, kdy se takový přerod už povedl: tadyhle Abbás je příslušníkem městské policie a tadyhle Chadídža je dokonce vdaná za křesťana nedbajíc toho, že je takový vztah dle zákonů islámu už vůbec nepřípustný, ba trestný. Ano. Je potěšitelné, že se někteří jednotlivci dokázali přizpůsobit našemu životnímu stylu, být bez všech výhrad a výjimek u nás doma. Ale právěže jednotlivci, činící dle vší zkušenosti tak kolem pěti, nejvýš deseti procent muslimské komunity. A víc jich nebude; pohlédněme do Francie, kde koexistence původní populace s muslimskou trvá už přes půl století: kulturní a povahové rozdíly se za tu dobu nikterak nesetřely, naopak vyostřily. Spíš abychom si začali zvykat na pomyšlení, že jednou – při úžasné plodnosti muslimských žen to nemusí trvat ani moc dlouho - se sami staneme takovou paralelní společností. A ještě rádi se v ní uzavřeme, abychom si mohli nadále pěstovat svůj navyklý způsob života. Bude-li to vůbec možné.
Ale vývoj má v zásobě všelijaké kličky, a možné je i něco jiného. Současné pronikání islámu do evropských společností může působit dojmem neodolatelné síly, avšak nemylme se. Jen povrchně lze islám zvát náboženstvím; je to systém ideologický, s obrovským potenciálem destruktivity navenek i dovnitř. Zaměřen na výboj a nadvládu nemá-li se proti komu obracet, obrací svou rozkladnou energii sám proti sobě, jakž i vidíme. Už stačil rozvrátit donedávna jakž takž spořádanou Syrii s Irákem (i když bych jakožto někdejší svědek assadovské diktatury o takovou spořádanost nestál), přeměnit je v dějiště nenávistné řežby mezi ší ́ity a sunity[1], jež utlumena na jednom místě propuká vzápětí na dvou dalších. Do beznadějného zmatku se propadá Lybie, navzdory vší dobře míněné snaze západních vlád se znovu stává obětí náboženské zběsilosti nešťastný Afghánistán, o Somálsku nemluvě... Vnucuje se otázka, je-li z naší strany moudřejší se pokoušet ten rozhašteřený blázinec za velkých finančních a zčásti i lidských obětí nějak zklidnit, beztak nikdy úplně ani trvale, nebo jej ponechat jeho sebevražednému šílenství a hlídat jen, aby se z něj nešířilo dál. Je rovněž otázkou, máme-li přijímat uprchlíky z těch vlastní sektářskou nenávistí rozvrácených zemí – zvlášť když představu své pohlavní i jiné nadřazenosti nikterak nenechali doma – nebo se omezit na křesťanské menšiny, poslední utlačované, znásilňované, vyvražďované pozůstatky naší vlastní civilizace. Vše v celek shrnuto: je-li v našem zájmu bránit rozkladu islámského světa, nebo jej uspíšit.
Slýchám dnes z oficiálních úst řeči, jaké by si ještě před pár týdny koledovaly o nálepku pravicového extremismu, ne-li čeho horšího: že ekonomické uprchlíky je třeba vracet odkud přišli... zlaté oči, pravím vám. Co k nám zásluhou naivity – nebo možná i nenaivity, kdožví – paní Merkelové a jejích příslužníků nalezlo, už tady zůstane a nestane-li se zázrak, dřív nebo později početně převládne, inšalláh. Zatím ale nepřevládlo a je v naší moci se na tuto eventualitu připravit: už s předstihem začít formovat svou paralelní společnost. Bránit ji proti pronikání rozkladných virů z islámského vnějšku; stejně však a možná naléhavěji si ji nedat ještě podruhé rozvrátit těmi, jež autor citátu v záhlaví tohoto článku nikoli bez důvodu nazývá nepřáteli společnosti: kázavými mesiáši, intelektuálními krasoduchy, živým dokladem toho, že intelekt a intelektuálství není jedno a totéž. Tak dlouho hlásali nové, lepší světy a dokonalejší, jinak a lépe poskládanou společnost, svou vlastní civilizaci se všech možných i nemožných špatností kárat nestačili, až ji přivedli na kraj a dej Bůh, aby jen na kraj zániku. Jaksi jim přitom uniklo, že sami jsou na dobré funkci nemilované západní společnosti existenčně závislí; že má-li zaniknout, znamená to i jejich osobní zánik. Ale předvídavost nikdy nebyla vlastností krasoduchů.
V tom by mohla tkvít určitá, jakkoli zoufalá naděje. Residuum západního životního způsobu, oproštěné od rozkladného vlivu těch, kdož chtíce být jeho nápravci, stali se jeho zhoubci, může při jisté rozhodnosti a vůli k obraně přetrvávat do doby, kdy destruktivní moc islámu způsobí jeho vlastní rozvrat. Tehdy může započít nová, poučenější éra západní civilizace s plným využitím všeho, co ji v minulosti učinilo vůdčí sílou světa: tvůrčího nepokoje a zvídavosti, odvahy a zodpovědnosti za sebe sama, kritičnosti, předvídavosti, pojímání dneška jako přípravy na zítřek, myšlení na dlouhé úseky času dopředu. Může, opakuji; není psáno v knihách nebeských, že musí.
Hannover, 27. ledna 2016
[1]Pejsku! Přepisuju ty sunity z arabského originálu, obsahujícího pouze jedno n. Sunnité s dvěma n byli zplozeni kvůli Angličanům, aby nevyslovovali sjůnits nebo nějak ještě potvorněji. V češtině bezpředmětné. Neopravovat!