Počet uprchlíků přicházejících do Evropy nezadržitelně roste a s nimi obavy z islámu. V roce 1527 se české šlechtické elity, ze strachu z Turků, rozhodly spojit s Rakouskem. To se jim o necelých sto let později odměnilo usekáním hlav dvacetisedmi českým elitním pánům. O pět set let později se opět české, tentokrát politické elity, snaží společně s částí Západu podřídit, bez boje, dobrovolně, islámu. Odpor kladou pouze země bývalého východního bloku.
Orbán předvedl, jak se chrání hranice. Fico klade úspěšně odpor na Slovensku a ze sto padesáti Iráčanů, kteří byli přijati v Polsku, jich většina dobrovolně odešla do Německa. Před několika týdny byl na turecko-bulharské hranici údajně zastřelen jeden uprchlík. Od té doby nejsou o dalších přechodech žádné zprávy k disposici.
Rozhodující je národní svrchovanost. Ztratíme-li ji, zmizíme z mapy Evropy. Ne Evropě regionů, ano Evropě svobodných národních státůtak, jak to bylo vždy až dodnes! Tak a podobně znějí rozhořčené hlasy dnes už prakticky v celé bývalé socialistické části Evropy. Pan Robejšek má pravdu, když tvrdí, že východní Evropa žije demokracii víc, než země Západu, kde převládá politická korektnost, která byla vždy defétistická. Stačí si jen vzpomenout na heslo, které kromě jiných razili i němečtí protestantští duchovní: „Lieber rot als tot.“ Raději rudý než mrtvý. Tak se to jevilo duchovním elitám v Německu, v době studené války.
Svrchovanost si nenecháme zničit bezpáteřními žurnalisty, bojácnými intelektuály a ani všehoschopnými politiky. Pro náš blahobyt a klid nepotřebujeme přísun pracovních sil ani jiných elementů. A pokud snad přece jen ano, opatříme si je sami, ve vlastní režii. Nepotřebujem příliv nekvalifikovaných a z velké části i negramotných uprchlíků ze Sýrie, Blízkého a Středního východu. Za humny máme nesrovnatelně kvalitnější Srby, Makedonce a především Ukrajince - největší dopravní letadlo světa, Antonov An-225 „Mrija“,bylo zkonstruováno a postaveno ne v Sýrii, ne v Iráku, ani v Afghánistánu, ale na Ukrajině.
Pro naši bezpečnost potřebujem republiku bez islámských živlů, jejichž lidské hodnoty nejsou slučitelné s našimi hodnotami. My nepropagujeme v islámských zemích evropské myšlení a muslimové se musí podřídit našim, evropským normám.
Každý u nás se usadivší uprchlík znamená potenciální hrozbu pro naši bezpečnost. I když sám nemusí být terorista, svou přítomností skýtá potenciální zázemí lidem, kteří přišli nebo přijdou škodit. Kromě toho je každý odmítnutý uprchlík signálem pro další, aby si uvědomili, že nejsou vítáni. Jediným způsobem jak se ubránit islámskému terorizmu je nemít islamisty v republice.
Všem musí být už před vstupem do republiky jasno, že u nás panuje jedno právo, pro všechny bez výjimky. Jsme si rovni, bez ohledu na rasu, barvu pleti a náboženství. Všichni musí vědět, že u nás nepanuje německá „Willkommenskultur“ - kultura vítání. Musí vědět, že v tomto směru myslíme jinak, že nevyměníme svou bezpečnost a celonárodní názorové souznění za politickou korektnost, i za cenu toho, že budem označeni za nekulturní a islamofoby.
Před krátkou dobou proběhlo v Dánsku referendum a v souhlasu s ním učinila dánská vláda jednak kroky proti omezování suverenity země Evropskou unií, jednak opatření proti přílivu dalších uprchlíků. „Pokud nás nechtějí poškozovat,“ říkají Dánové, „je důkazní povinnost na jejich straně. Oni musí své dobré úmysly prokázat.“ Proč nás naši světaznalí publicisté o dánském počínání neinformují? Mohli by, kdyby nebyli líní a ovládali potřebný jazyk.
Když Dánové mohou mít referenda, tak proč ne my? Referendum o vstupu do Unie nám bylo také velkomyslně umožněno. Teď je na našich zákonodárcích umožnit lidové hlasování o tom, zda u nás uprchlíky chceme nebo ne.
Charta Spojených národů říká, že politicky pronásledovaný člověk má právo na azyl. Ten, komu válka zničila dům, není proto ještě zdaleka politický uprchlík. Uprchlík se uchyluje do první bezpečné země a neprchá 2000 kilometrů daleko. Nemůžeme být útočištem pro všechny, v jejichž zemích se vedou války. Už proto ne, že zítra se počet takových zemí může, ze dne na den, zdvojnásobit a my na to nemáme sebemenší vliv.
V době kdy Charta Spojených národů, která stanovuje i právo uprchlíků na azyl, vznikala, neměl o budoucím bohatství Evropy nikdo ani potuchy, a nemohl tudíž předpokládat, že se v jednadvacátém století pohrnou na západ Evropy miliony tak, jako se kdysi hrnuly statisíce zlatokopů za zlatem na Klondike. Tímto způsobem se nemůžeme a nechceme o v potu tváře vydřené bohatství s nikým dělit. Na konci by neměl nikdo nic. Času mnoho nezbývá - chartu je třeba změnit.