Neviditelný pes

FEJETON: Roura

18.1.2016

Pod slovem „roura“ si leckdo může představit leccos, ale pro mne má význam zcela jednoznačný – či vlastně dvojznačný: ropovod nebo plynovod. Prostě roura strategického významu, podle jejíž stavby a provozování se dají odhadovat různé mocenské směry, případně tlaky. Když jsem tedy dostala pozvánku na promítání filmu Roura, který natočil Vitalij Manskij, trochu jsem se podivila. Že by nějaká budovatelská poema? Vůbec ne. Manskij nezapře náklonnost k Andreji Tarkovskému: scény jsou poetické a rozmáchle dlouhé, ale nikoli únavné. Jen mi chyběla mapa, na níž bych mohla sledovat cestu podél roury, kterou režisér podnikl, ale Manskij zřejmě není mapami tak posedlý jako já a měl asi pocit, že by taková exaktnost rušila poetiku filmu. Obrazy čistě upravených obslužných stanic bez lidí výmluvně kontrastovaly s bídou, v jaké žijí lidé hned v sousedství.

Nejvíc na mne ale zapůsobilo, co ve filmu říkali staří lidé. Jejich takřka neuvěřitelná bezradnost, to, jak velkou nejistotu pociťují ve světě, který je obklopuje, jak si v něm připadají odsunutí stranou... Ze záběrů jednoznačně vystupuje postsovětský člověk: jako by režisér chtěl ukázat, že něco jako sovětský člověk vskutku existovalo, a když sovětský svět zanikl, zůstal tady na světě jako přežívající druh, odsouzený k zániku. Bylo těžké si v mysli nevybavit knihu Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, která sice má podtitul Konec rudého člověka, ale ve skutečnosti ukazuje jeho pokračující existenci.

Roura ale není politický film a jeho neherečtí aktéři nemluví o politice. Kdybychom zavřeli oči, nevnímali nezaměnitelně ruské reálie a jen poslouchali, co ti lidé říkají, mohli bychom film vnímat jako podobenství o stáří vůbec, o tom, jak starý člověk cítí, že přežil svou dobu, do té, v níž stále žije, se už nehodí – a neví si s vlastním postavením rady. Právě tato poloha na mne zapůsobila nejvíc i ve výpovědích, které zachytila Alexijevičová. Ale do té bezradnosti a nejistoty se stále vtírají čisté, upravené a barevně natřené obslužné stanice roury; úplně funkční „nový svět“. Jenže pro koho? Pro ty lidi docela určitě ne.

Shodou okolností jsem v předvečer kina četla prastarý Návrat ze Sovětského svazu André Gidea a musím říct, že lepší než tuhle náhodnou kombinaci si ani neumím představit. Gidea nejvíc dráždí, jak všichni pořád vychvalují sovětské výdobytky raných třicátých let – a zejména jak je vychvalují děti. Samozřejmě chápe, že je to propaganda, že ti lidé nemají sebemenší srovnání s ničím z vnějšího světa, a jejich nadšení tedy klidně může být upřímné. Jak jsem se tak dívala na film, splývala mi dnešní bezradnost starců, kterou jsem viděla na plátně, s nadšením dětí ze třicátých let, o kterých jsem večer předtím četla, v jeden příběh s celkem jasným začátkem a hodně smutným koncem. Jak chce tomuhle ruský prezident se svými věrnými dodat nový smysl, to si fakt neumím představit.

LN, 15.1.2016



zpět na článek