aneb Když svobody dostávají na frak
Není to vůbec tak dávno, co nám zastánci imigrace tvrdili, že současná přistěhovalecká vlna neznamená vůbec žádný problém. Že „JEN“ stačí nově příchozí seznámit s našimi pravidly a vysvětlit jim, že je odteď musí respektovat.
Tvrdili to dokonce s takovou mírou bohorovné jistoty, jako kdyby snad neexistovalo nic samozřejmějšího a jednoduššího, než toho dosáhnout. Že právě přijetí západních hodnot bude pro lidi ze zcela odlišného kulturního i náboženského prostředí tím největším oříškem, zastánci slyšet nechtěli. Téměř jako kdyby ty nově příchozí ani nepovažovali za lidské bytosti s vlastním myšlením a vlastním rozhodováním, ale jen za jakési vypínače, které lze jedním stisknutím přepnout z modu A do modu B, z modu „islám“ do modu „křesťanství“, z modu „diktatura“ do modu „demokracie“ nebo z modu „žena je méně než velbloud“ do modu „žena je muži rovnocenná“ ...
Pak měly podle idealistů začít jako mávnutím kouzelného proutku fungovat všechny populární akademické poučky o multikulturalismu, které sice (někomu) hezky znějí na politologickém kongresu, ale v praxi mají jeden zásadní problém - že dosud nikdy nikde nefungovaly. A jeden z důvodů, proč nefungovaly, je i to, že lidé prostě nejsou vypínače. Mají svou kulturu, své zvyklosti a své náboženství a nevidí důvod v nové společnosti přijímat naše normy, které dokonce mohou být i v rozporu s tím, co za normu považují oni. Stručně řečeno: je nesmírně těžké do společnosti integrovat někoho z jiného prostředí, a to i v případě, že o to dotyčný stojí. Pokud o to ovšem nestojí, pak je jakákoli integrace nejen složitá, ale zhola nemožná... Ani to idealisté vidět, či dokonce přiznat, nechtěli.
Lidé s realistickým pohledem na současné dění naopak varovali, že proces integrace ani zdaleka nebude tak jednoduchý, jak si idealisté představují - už proto, že nebyl jednoduchý (úspěšný) ani u těch muslimských menšin, které v Evropě už po generace žijí – stačí se podívat na Brusel, Marseille nebo třeba i Londýn. A především varovali, že imigranti do Evropy většinově nepřicházejí s heslem „v Římě buď Římanem“, nýbrž že sem (v řadě případů) přicházejí s očekáváním, že ten, kdo se nakonec bude muset přizpůsobovat, budeme právě my.
Idealistům, romanticky označovaným jako sluníčkáři, byla jakákoli varování pro smích. Tedy v tom lepším případě. V horším případě idealisté realisty osočovali z xenofobie, nenávisti, „hnědnutí“ a ze šíření poplašných zpráv a katastrofických scénářů. Jenže stačila jedna silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem nebo Hamburku a už víme, kdo měl pravdu. A taky víme, kdo jí (jako obvykle) neměl.
Nejenom, že se naplnily „katastrofické scénáře“ o tom, že mladí zdraví muži z Afriky a Asie, kteří sem přicházejí bez žen, tu nezvládnou dlouho držet svoje základní biologické potřeby na uzdě. Ale potvrdila se i slova realistů o tom, že ten, kdo se v konečném důsledků bude muset přizpůsobovat, nebudou imigranti, ale naopak sami Evropané. A už je to tu. Prvním důkazem, že realisté měli (zase) pravdu, budiž to, že se primátorka Kolína nad Rýnem v reakci na incident chystá vydat seznam doporučení, která by obyvatelé města měli dodržovat, aby snížili riziko, že znovu dojde k podobné situaci, jako během silvestrovských oslav... Že od snižování podobného rizika by tu měly být hlavně policejní orgány, ponechme nyní stranou.
Ženy by tak například neměly chodit samy nebo se vyzývavě oblékat a od imigrantů by se měly držet na vzdálenost jedné ruky (to je sice hezké doporučení, ale poněkud neřeší situaci, kdy se nějaký libyjský mladík nebude chtít držet na vzdálenost jedné ruky od německé slečny...). Svoboda projevu už na frak dostala, když se německé úřady a částečně média, snažily celou záležitost ututlat. Další důležitá svoboda - svoboda pohybu dostává na frak teď. Jaká další svoboda vezme za své příště? A kde jsou teď všichni ti idealisté, kteří se bohorovně vytahovali, jak naučí imigranty respektovat naše zvyklosti, aby se oni přizpůsobili nám a ne my jim?
Nejspíš sedí v nějaké neziskovce, lamentují nad rasismem, xenofobií, či nedostatkem soucitu a sepisují žádost o grant.
členka Svobodných
Převzato ze Svobodni.cz se souhlasem autora