Řekne-li prezident jedné země na adresu jiné, že se vzájemně potřebují, obvykle to vnímáme jako frázi, kterých slyšíme od politiků víc než dost. A nevěnujeme tomu zvláštní pozornost. Jsou ale výjimky.
V minulých dnech se prezident vracel od krále. Prezident Turecka od krále Saúdské Arábie. Jak už to bývá, Recep Tayyip Erdoğan hovořil v letadle s novináři. A pronesl věty, které vzbudily mimořádnou pozornost.
Izrael potřebuje v tomto regionu zemi, jakou je Turecko.
A my zase musíme připustit, že potřebujeme Izrael.
Za normálních okolností by tyto věty mnoho neznamenaly. Jenomže o ty normální okolnosti právě jde. Mezi oběma státy panuje napětí od doby, kdy Izrael odpověděl na raketovou agresi vedenou proti němu z Pásma Gazy vojenskou operací „Cast Lead“ (přelom let 2008/2009). Erdoğan, tehdy ještě v roli premiéra, Izrael ostře kritizoval. Proč, můžeme se ptát, když i on stojí na stejné straně protiteroristické barikády?
Inu proto, že košile byla zase jednou bližší než kabát. Když turecká armáda drtí železnou pěstí kurdské teroristy, je to v pořádku. Dělá-li totéž Izrael v Pásmu Gazy, solidarity od Erdoğana se nedočká. Neboť Erdoğan je islamista, byť umírněný, a jako takový má blízko k Muslimskému bratrstvu. A Hamas, teroristická organizace vládnoucí v Pásmu Gazy, je odnoží Muslimského bratrstva. Proto nemůže Erdoğan přijít na jméno současnému egyptskému prezidentovi Sisimu, který v roce 2013 sesadil islamistického prezidenta Mursího, který kandidoval za formaci Svoboda a spravedlnost, což je de facto politická strana Muslimského bratrstva. Tím se kruh logicky uzavírá.
Je tedy zřejmé, že cokoli Izrael udělá na svoji obranu – a tedy cokoli udělá pro to, aby Hamasu a spol. zabránil v útokům proti svému teritoriu, bude to z pohledu Erdoğana špatné. To se týká i tak logického kroku, jakým je blokáda Pásma ze strany Izraele. Nejde o blokádu samoúčelnou a totální. Do Pásma proudí kamiony se zbožím přes izraelskou hranici, ovšem náklad podléhá izraelské kontrole. Stejně by se ve vlastním zájmu zachoval každý stát na světě, který by sousedil s teroristickou enklávou, a ta by ho v průběhu rok za rokem zasypávala stovkami a v součtu let tisíci raketami a minometnými střelami.
Předchozí konstatování platí nade vší pochybnost i o Turecku – se zlou by se potázal každý, kdo by chtěl tureckou blokádu enklávy, v níž by vládli militantní Kurdové chovající se vůči Turecku stejně jako Hamas vůči Izraeli, prorazit. Když ale chtěli turečtí aktivisté (provokatéři) v roce 2010 prorazit izraelskou blokádu Pásma Gazy a v konfliktu s izraelskými námořníky jich devět přišlo o život, zachovalo se Erdoğanovo Turecko hystericky a přerušilo s Izraelem diplomatické styky.
Po uplynulých letech „studené války“, kdy si Erdoğan zhusta nebral vůči Izraeli servítky (lidově řečeno neviděl si do úst: Sionismus je zločin proti lidskosti a Izrael je barbarštější než Hitler - to jsou jeho dvě perly z let 2013 a 2014) se zdá, že ledy začínají zvolna pukat. Citované vyjádření o vzájemné potřebě obou zemí je v kontextu výše uvedeného každopádně pozoruhodné, ovšem jiná otázka je, jak taková slova chápat, vyřkne-li je člověk nanejvýš nevyzpytatelný a ne příliš důvěryhodný. Byl to přece on, kdo v těchto dnech argumentoval Hitlerovou říší jako příkladem fungujícího prezidentského systému. Co si o tom myslet? Není snad na světě dost lepších příkladů režimů, kde šéf státu je současně šéfem vlády? Stačí podívat se na západní polokouli.
Informace o šnečím turecko-izraelském tání hovoří také o jedné podmínce Ankary, která poněkud tlumí prvotní nadšení. Turci požadují neomezený přístup do Pásma, přičemž jejich vláda nehodlá akceptovat žádné izraelské restrikce týkající se toku turecké pomoci do této palestinské enklávy. Něco takového ovšem nesvědčí o tom, že by turecký prezident prozřel. Anebo je snad Erdoğan s to garantovat, že z Pásma nebudou napříště, rozumí se nikdy, vedeny Hamasem a jeho soukmenovci útoky proti izraelskému státu? Ovšemže ne – to spíše projde velbloud uchem jehly.
Normalizace vztahů mezi Tureckem a Izraelem je jistě lepší variantou než současné napětí. Konec konců umírnění islamisté nebudou v Turecku u moci na věky (doufejme). Bude-li ovšem Erdoğan měřit v rámci boje s terorismem tak prapodivným dvojím metrem a upírat Izraeli právo na sebeobranu, pak budou tát politické ledy ještě hodně dlouho. Bez ohledu na jeden pozitivní výrok tureckého prezidenta pronesený v letadle během návratu od saúdského monarchy Salmána.