„Nechceš jet se mnou na ryby?“ ozval se přítel Evžen Balon, kdysi z Kladska, nyní z Kanadska, profesor zoolog, ichtyolog, světové proslulý vědec, po němž je pojmenováno několik druhů živočichů.
Nechtěl jsem. „Nejsem lovec,“ takto jsem vysvětlil.
„Ale je to do pouští - zejména Death Valley!“ zpřesnil.
Zpozorněl jsem. Před absurditami mám respekt. Pouštní rybičky! „A to jsou úplně na sucho?”
Prý ne, ale skoro. Spodní vody mizí, farmáři je vysávají zavlažujíce lány, budování kapitalismu rovněž chce své, též urbanisté kradou vodu, která pak putuje do sídlišť stovky mil daleko. Přistrčil mi papír s hlavičkou THE DESERT FISHES COUNCIL, Committee for Public Information, 814 W.Markland Drive, Monterey Park, CA 91754. Prosím, tito živočichové mají svůj ústřední výbor v lahodné kalifornské končině. Jmenují se PUPFISH - Cyprinodon nevadensis calidae, nevadensis amargosae, Cyprinodon diabolis, a další ještě cyprinodoni - mrňouskové nejvýš čtyřcentimetroví.
Tento proslulý Balon dostal nadační podporu od kanadské vlády, aby uspořádal letní vědeckou expedici. Já zatím obdržel vyrozumění od byrokratů z Bonnu, že nemají zájem na mé účasti na semináři v mém politologickém oboru, notně jsem se urazil - a nyní nabídka role nápomocného porybného.
A bude to ovšem s dopravou přes celičký severoamerický kontinent, najmeme VAN - pohodlný poloautobus, klimatizace, lednička, tudlecto, támdlecto...
Kdysi jsem četl, že americká vláda poskytla spoustu peněz na studium páření motýlů v brazilské džungli. Proč jsou kanadští daňoví poplatníci ochotni financovat výskyt písečných čolků?
Evžen odpověděl svou studií „Saltatory Processes and Altricial to Precocial Forms in the Ontogeny of Fishes“, jež cituje dalších 219 vědeckých zdrojů. Napěchovaná moudrost se míhala termíny jako phylogeny, heterochrony, paedomorphic sequence. Nic jsem nepochopil.
Jaký to má význam pachtit se a párat v malinkých rybičkách? To, po čem se náš zoolog pídí, prý spadá do úsilí, jemuž se říká ecomorphological embryology. Tyhle pupfish jsou údajně jediná stvoření schopná přežít v tak hrozném prostředí tisíce let. Mohou žít ve vodě dešťové, sladké, slané, čtyřikrát slanější než moře bývají - a nikdo to ještě nevysvětlil. Chudinky ustupovaly do končin, kam se nikomu nechtělo. My je budeme hledat na osmi různých místech a porovnávat, jaké změny na nich způsobilo různé prostředí. Záměrem je porozumět evolučním procesům, buněčnému růstu. A z toho se třeba vydumá něco užitečného v souvislosti s mysterií rakoviny..
Na tuto expedici nás jelo pět: Vědec Evžen se svou německou manželkou, já nevědec s manželkou čínsko-švýcarskou, plus náš potomek tehdy již téměř jedenáctiletý. Zkušený přítel ve Washingtonu odhadoval, jak asi dlouho či krátce bude trvat, než si v tom luxusním vehiklu pořádně polezeme na nervy.
- - -
Podařil se nám téměř zázrak dosažením mírové koexistence po většinu času. Bez úhony zdolávali pohoří, průsmyky, stavěli se v horském sportovním městečku Mamoth
V Údolí smrti jsem kdysi strávil jednoho příjemného Silvestra. „Nehroznější je tam červenec. Projet se tam dá jen v noci,“ varoval nás chlapík u benzinové pumpy, a dodal informaci: „Přes den je tam takové horko, že by vám praskly pneumatiky a vy byste zhebli.“
První lov jsme uskutečnili ještě před dosažením pekelného údolí. Nedaleko městečka jménem Bishop na pouštní horské planině, mezi pořádnými velikány v dohledu (Mt.Morgan, 13.748 stop západním směrem, a White Mountain Peak, 14.242 stop na východ) jsme objevili rybníček, pár metrů krát pár metrů, voda čistá, téměř zurčivá.
Tak a do práce. S výjimkou rybářských prutů jsme měli od všeho - sítě různých velikostí, od značných až po ty na motýly a hraní pro batolata. Aparáty měřit teplotu, salinitu, konduktivitu čili vodivost vody. Kádě pro úlovek a menší nádoby se smrtícím roztokem. Záměr byl část úlovku zachovat při životě, zvlášť si piplat, a zbytek popravit, zachovat v lihu. Nejvzhlednější oběti odborně fotografovat a popsat. Tento úkol měly na starost ženy. Muži se věnovali lovu. Evžen mával sítěmi a já naháněl.
Spolupráce se nám kupodivu dařila a za hodinu jsme splnili plán. Čtyři tucty exemplářů vybraných k životu jsme uložili do speciálních krabic s dostatečným přídělem kyslíku. Vzácnosti budeme přikrmovat, než se nám je podaří odevzdat na letišti k přepravě do laboratoří v Kanadě.
Máme namířeno do oázy příhodně nazvané FURNACE CREEK - VÝHEŃ, dost jiná PEC než ta pod Sněžkou. Nejnižší bod západní hemisféry, 86 metrů (212 stop) pod mořskou hladinou. Od nejnižší paty k temeni údolí je úctyhodná vzdálenost.
Údolí smrti vévodila aridita - vyprahlost někdy až perfektní. V roce 1953 napršely všeho všudy 2 milimetry, v roce 1929 ani kapka. Do údolí nevedla rovina, ale jiné hluboké údolí jménem Panamint. Proč ne Peppermint? Poněvadž to je památka na Indiány Panamint, odnož národa Šošonů.
Směřujeme k Furnace Creek, naší záchranné pece. Na obrovitém campingu neparkovala ani koloběžka. Spěchali jsme do chlazeného motelu, rezervaci nám déle než do šesti večer držet nebudou. Čekali jsme nával a škrobenou důležitost personálu, dobře si vědomého své unikátní adresy. Rádi jsme se zmýlili, zde v Peci převládala neformálnost v jednání s kýmkoliv. Zásluhu přičítám klimatické mizerii, ta pak vede ke zrodu mentality asi jako někde na frontě. Bojovníci tam v zákopech rovněž míň salutují. Největší žár řádí kolem třetí hodiny odpolední. Nejvíc tam naměřily 134 stupňů Fahrenheita čili skoro 40 stupňů Celsia. V roce 1974 teplota neklesla pod 100 °F po 134 dní. Nejvíc tu naměřili 134 °F čili 56,6 °C. Toť vzduch, co půda? 15. července 1972 se zem ohřála na 201 °F.
Je 10. července, jdeme na lov, ženy se rozhodly nás doprovodit. Je poledne, teplota vzduchu 123 °F (50 °C). Vlečeme všemožné instrumenty, nenáviděl jsem je všechny. Evžen chráněn sombrerem směšné velikosti, já se chránil pokrývkou zakoupenou v Namibii. Manželky nás doprovázely půl hodiny. Poté jsme je polomrtvé otočili a poslali zpět.
Odepli jsme čutory, napili se, přeteplá voda chutnala šeredně. Hledáme potřebný potok, on nikde, toliko suché stvoly.. Konečně tůň. „Hele, pocem, tamhle jsou.“ Evžen vydal vítězný sípot a vrhl síť. Vrhl jednou, desetkrát, vylovil jen inkoustové bahýnko, řasy v rozkladu. Chytám se za hlavu, tedy směrem, kde předpokládám, že je, kde kdysi určitě hlava bývala, a doporučuji nevědecky: „Hele, už se na to vysereme, ne?“
A jako v pohádce, ne víc než deset metrů před námi tůňka, vodička přečistá a v ní se mrskalo nespočetně kýžených rybiček. Výdobytek, vítězství, ale jaká to victoria! Od našeho poloautobusu jsme kilometry daleko, máme úlovek, který ale musíme nést v těch kádích, co byly prázdné a teď se pod nimi prohýbáme.. Údy nám již důkladně odumřely, konečně se v dáli objevují povědomé obrysy záchranného vozidla. Z mravenců najednou instantní lvi, rány si olizujeme, do swimming poolu se noříme, léčíme se polykáním galonů tekutin, takovou zkušenost doporučuji jen svým nepřátelům.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče