Je na čase si vzpomenout, jak vlastně funguje tento svět
Krvavý večer 13. listopadu v Paříži připomněl všem, kdo na to zapomínají, že islámští teroristé vedou proti západnímu světu válku. Francouzský prezident označil tuto explozi teroristických útoků za válečný akt, takže by se zdálo, že si západní lídři tuto skutečnost uvědomují. Otázkou je, jak dalece političtí vůdci Západu chápou, co z takového zjištění vyplývá.
Válka je zlá věc. Přináší smrt a utrpení všem- těm, kdo v ní bojují, i všem ostatním, kteří jí přijdou „do rány“, ať už se stanou obětí vlastních bojových operací nebo je postihne materiální strádání, které válečné konflikty nevyhnutelně provází. A bez ohledu na poměr sil v každé válce umírají lidé na obou stranách, mezi vítězi i mezi poraženými.
Proto by vládci a politikové měli vážit slova, než vůbec začnou o válce mluvit, a důkladně zvažovat své kroky, než dospějí k rozhodnutí, že v té či oné situaci je válka jediným možný řešením. Ovšem pokud jednou k takovému rozhodnutí dospějí, jejich jedinou a prvořadou povinností je vést válku všemi dostupnými prostředky, s nasazením všech sil, které má jejich země k dispozici. Cílem je dosáhnout vítězství, a to v co nejkratším možném čase. Čím kratší válka, tím kratší utrpení. Výsledkem je vždycky smrt a ničení, právě proto je tak důležité předem zvážit všechny alternativy, ale pokud žádné nejsou, je zajisté žádoucí zkrátit dobu vražedného šílenství na minimum.
Skomírající války
V západním světě se však v posledních desetiletích stalo jakousi „módou“ bojovat s vynaložením co nejmenšího úsilí. Západní politikové přistupují k použití vojenské síly poměrně často, ale málokdy se odhodlají nasadit tolik sil, kolik je k rychlému vítěznému ukončení konfliktu třeba. Výsledkem bývají vleklé „skomírající“ války, které nejen že nevedou k vítězství, ale nevedou vůbec k ničemu, jen k umírání a k utrpení spousty lidí, kteří s válčením nemají nic společného. Důvodem jsou obavy z vlastních ztrát. Západní veřejnost, uvyklá relativnímu bezpečí života pod ochranou NATO, není ochotná tolerovat, že vojáci nasazení do boje s nepřítelem mohou při plnění svých úkolů zemřít. A veřejnost, to jsou pro západního politika především voliči, jejichž nespokojenost nehodlá riskovat.
Řekli jsme, že válka, resp. nasazení vojenské síly má být až poslední možností, když všechno ostatní selže. To se týká politikova rozhodnutí. Druhou stranou této mince je právě schopnost politiků seznámit s takovým rozhodnutím své voliče a přesvědčit je o tom, že se rozhodli správně. S tím bývá problém, protože zmíněná západní veřejnost, jak bylo uvedeno, si zvykla na život v bezpečí, ve světě, kde prostě není zvykem bojovat na život a na smrt – ať už o cokoliv. Dalo by se říci, že západní společnost ztrácí základní pud sebezáchovy. Nebylo by to nic nového, na přílišnou zpohodlnělost v dějinách světa doplatila už spousta vládců a spousta říší.
Co Západ potřebuje?
Před čtrnácti lety zažily Spojené státy šok ze zničení budov Světového obchodního centra a od té doby útoky islámských fanatiků proti západním cílům neustávají. Po „beztvaré“ teroristické síti al-Káida se na Blízkém východě vynořil ohyzdný chalífát tzv. Islámského státu. Občas bývá obtížné pochopit, co je vlastně cílem islámských fanatiků. Jedním z často zmiňovaných motivů je neblahá situace Palestinců v Izraeli, jindy se hovoří o tom, že bojovníkům islámu je trnem v oku přítomnost nevěřících na území Saúdské Arábie, jejíž vládci jsou ochránci nejsvětějších míst islámu. A samozřejmě trvalým „evergreenem“ je nenávist islámských fundamentalistů k hříšné a bezbožné kultuře Západu, která působí „zhoubným“ vlivem zejména na mladé muslimy a odvádí je od světla pravé víry.
Dost možná, že všechny tyto jednotlivosti jsou jen zástupnými důvody a hlavním účelem boje proti Západu je oslabit spojenectví mezi západními zeměmi (především USA) a vládci arabských zemí, na jejichž území se nacházejí nejbohatší světová ložiska ropy (především Saúdské Arábie). Jakmile by tito vládci přišli o ochranu svých mocných západních partnerů, dny jejich vládnutí (a nejspíš nejen ty) by byly sečteny. Z pohledu Západu jde tedy o vnitropolitické třenice v zemích Blízkého východu, na které Západ doplácí, protože se prostě neumí obejít bez tamní ropy.
O pravděpodobnosti této teze svědčí i skutečnost, že aktivity Islámského státu jsou financovány z peněz proudících z bohatých zemí v okolí Perského zálivu. (Je dobré si také uvědomit, že drtivá většina těchto finančních zdrojů pochází právě ze západních zemí nakupujících arabskou ropu.) Usáma bin Ládin byl možná „svatý muž a mučedník“ anebo jenom bláznivý megaloman, ale ti, kdo dodávají prostředky šíleným vrahům Islámského státu, se drží pěkně stranou a očividně si přihřívají jakousi vlastní politickou polívčičku. Ostatně je pravděpodobné, že všechno to zbožné halasení kolem teroristů a jejich aktivit má čistě propagační účel. Jde o politiku a o moc - jenže bojovníci se odjakživa nejsnáze hledají s pomocí ideálů, ať už skutečných nebo domnělých.
Sluší se též připomenout, že některé režimy na Blízkém východě se ke svým poddaným chovají jen o málo lépe než muslimští teroristé útočící proti Západu a navíc často protizápadních nálad obyvatelstva svých zemí bezostyšně využívají pro své vnitropolitické cíle.
Vyjdeme-li z těchto předpokladů, jak by měl Západ na sílící vlnu teroristického násilí reagovat? K tomu je třeba si položit otázku, co vlastně Západ za dané situace potřebuje.
Očividně potřebuje zmíněnou ropu. Určitě nemá smysl v této situaci hovořit o tom, že západní politici dlouhá léta zanedbávali úsilí o hledání jiných zdrojů energie a nových technologií, které by umožnily nahradit fosilní paliva. Na tom se mělo pracovat už dávno a jistě by bylo správné o to usilovat s maximálním nasazením, jenže taková práce bude vyžadovat léta, a teroristé zabíjejí právě teď. Západ tedy také potřebuje zastavit teroristické běsnění.
Co chceme, co můžeme?
Víme, že islámský terorismus nachází v evropských zemích mnoho rekrutů z řad nespokojených příslušníků muslimských menšin – ať už nespokojenost těchto lidí pramení z čehokoliv. Nevěřím však, že by islámský terorismus v Evropě dokázal přežít, pokud by byl připraven o svoji základnu v arabském světě. Samozřejmě se nikdy nedá předejít nebo zabránit tomu, aby se jednotlivci nebo izolované skupinky fustrovaných jedinců dopouštěli násilných zločinů, ale to platí o všech druzích zločinnosti obecně. Jsem však přesvědčen o tom, že pokud by neexistovaly mocné finanční a materiální základny v arabských zemích, nebyly by ani žádné evropské buňky islámských teroristů, rozhodně ne organizované na tak široké bázi, která by umožňovala útoky ve stylu 11. září nebo 13. listopadu.
Západ – jeho obyvatelé, politikové i voliči – by si měl uvědomit, že svět není tak bezpečným místem, jak se mohlo v poválečných desetiletích zdát. Západní svět - nebo možná říkejme „západní civilizace“ - vládne světu, ať si o tom kdokoliv myslí cokoliv. Od počátků lidstva byla každá vláda vždycky podložená silou a je tomu tak i dnes. Jenže nejde jen o to silou disponovat. V případě potřeby je nutné být připraven ji použít. Dlouhá léta studené války, kdy se oba bloky navzájem účinně odstrašovaly příšernou vidinou jaderné apokalypsy, možná vyvolala v mnoha lidech představu, že prostě stačí mít v rukou zbraň, která dokáže zničit svět, aby se zabránilo válkám. Strašidelné atomové deštníky z dob studené války jaksi upozadily vědomí o existenci jiných, méně hrozných, ale přesto velmi vražedných zbraní, a relativní bezpečí jaderné rovnováhy sil způsobilo, že jsme už zapomněli, že o bezpečí je někdy nutné aktivně bojovat.
Je prostě třeba si občas uvědomit některé základní skutečnosti, máme-li správně rozumět tomu, jak svět funguje.
Jak říkám, Západ vládne světu a je na čase uvážit, zda o to vůbec stojí. A pokud ano, měli bychom si všichni rozmyslet, co jsme schopní a ochotní vykonat a obětovat, aby tento stav zůstal zachován.
Bojovat „doopravdy“
Z toho, co zde bylo řečeno, tedy vyplývá, že útoky islámských fundamentalistů proti západním cílům jsou v podstatě exportem vnitropolitických problémů Blízkého východu do západních zemí. Ohroženy jsou nejniternější zájmy Západu – zajištění dodávek ropy, bez nichž západní civilizace zatím neumí existovat, a vedoucí postavení západního světa, jehož ztráta by znamenala ztrátu bezpečí.
Má-li Západ skutečně zájem udržet si své vedoucí postavení ve světě, je zde jenom jediné řešení: bojovat tak, jako bojuje země napadená ozbrojeným nepřítelem. Přestat vést řeči o obavách z „eskalace konfliktu“ a udeřit tak tvrdě, jak to prostředky a síly západní civilizace umožňují. Skoncovat s politikou „válčení na dálku“ bez nasazení pozemních vojsk. Zničit islámský stát i jiné vražedné skupiny, ať už v Somálsku, v Nigérii či kdekoliv jinde. Přestat jednat s barbarskými režimy na Blízkém východě jako se spojenci, pokud neustoupí od svých středověkých praktik a postojů, zajistit vojenskou ochranu ropných ložisek z vlastních zdrojů a zmrazit všechna podezřelá finanční aktiva blízkovýchodních subjektů.
Bude to znamenat velkou válku a bude to drahé. Ale Západ na to vojenskou i hospodářskou sílu má – jde jen o to, najít dostatek rozhodnosti a bojovat „doopravdy“. Proti zlu vyzařovanému z muslimských zemí nelze ničeho dosáhnout jen nálety na pozice Islámského státu – tím méně pak mírovými výzvami či demonstracemi solidarity s oběťmi teroru. A už vůbec nemá smysl „bojovat proti terorismu“ utiskováním lidí, kteří ze svých zemí do Evropy prchají právě před válkou a terorem. Čím dříve zničíme teror v jejich rodištích, tím dříve se uprchlíci budou moci vrátit domů.