Neviditelný pes

EVROPA: Pohádka o vlkovi a koze (1)

11.11.2015

1. Uprchlická patálie: představy a naivity

Váhavě, po krůčcích připouští německá politika, že se z neutuchajícího přílivu imigrantů stává gigantický průšvih. Paní kancléřčino optimistické „Wir schaffen das“ - my to zvládneme - se v ústech zejména obecních a krajských činitelů čím dál hlasitěji mění v zoufalé „wir schaffen das nicht!“ – houby zvládneme! Sdělovací prostředky, ještě koncem léta horlivě přitakávající paní Merkelové v jejím rozhodnutí otevřít zemi dokořán všem běžencům bez rozdílu původu a motivu – nepřitakávat mohl leda nějaký populista či pravicový extremista, ne-li rovnou fašista – si začínají dělat starosti, vypočítávajíce důvody proč to s tím wir schaffen das nepůjde tak honem. Je jich hromada: nedostačující ubytovací kapacity a zima na krku. Obce na konci a mnohdy daleko za koncem svých finančních i jiných možností. Policie, přetížená dozorem na transporty běženců a řešením násilných kraválů v jejich ubytovnách, nestačí plnit své obvyklé úkoly, čehož důsledkem je nárůst kriminality a dopravních karambolů. Nízká, pakli vůbec nějaká odborná a jazyková vybavenost příchozích – dle odhadu socialistické (!) ministryně práce a sociální péče je z nich zařaditelná do pracovního procesu nanejvýš desetina. Doučovací kurzy jsou sice ve výhledu, problémem však je nedostatek školitelů a výsledek, zejména co do jazykových znalostí, snad až někdy po letech. Bude-li o nějaké doučování vůbec zájem, o čemž lze v nemalé části případů pochybovat. Je to aspoň všechno?

Bohužel není. Uvedené nesnáze by snad, dejme tomu, byly dlouhodobě a za obrovských finančních nákladů ještě nějak řešitelné; je však i druhá stránka účtu, na níž navzdory opatrnému uvolnění v ostatních ohledech dosud spočívá nepřekročitelné tabu. Příchozí z širokého pásu zemí od Maroka po Bangladéš jsou z podstatné části nevzdělaní, nekvalifikovaní, mnohdy analfabetičtí (co si máme myslet o zástupech lékařů a jiných vysoce kvalifikovaných odborníků, o tom si povíme v pokračování tohoto článku), ale ani to by ještě nebylo nepřekročitelnou překážkou integrace.

Především však jsou nejméně ze tří čtvrtin muslimy, což je skutečnost mající pro řešení uprchlického problému význam zásadnější než všechny ostatní potíže dohromady. Neboť jen celé věci docházejí úspěchu. Nelze přivést k uspokojivému výsledku diskusi, z níž je už předem vyloučena polovina témat. Nelze plánovat stavbu domu, ale vyloučit z plánu střechu, schody, okna a komín. A nelze přivést k něčemu použitelnému debatu o novodobém stěhování národů, je-li z ní vyňat islám. Na rozdíl od duchů ušlechtilých, co o rovnosti všech náboženství poučně hovoří a islamofobii zvysoka káří, aniž je kdy napadlo si přečíst pět řádek koránu, toho o islámu vím dost, abych mohl říci, že je nejen obtížně slučitelný s evropskými tradicemi, způsobem myšlení, morálními i právními normami, ale vzhledem k svému nároku na podřízení všeho světa zákonu Prorokovu – kdo nevěří, nechť si nalistuje v koránu súru Pokání, verš 33 – je s nimi v přímém a nepřekonatelném rozporu. Jak ostatně na vlastní kůži pociťují syrští a iráčtí křesťané, vystavení v uprchlických ubytovnách ze strany svých muslimských spolubydlících zacházení nepříliš odlišnému od toho, pro jaké prchali před pochopy Islámského státu. Už vícekrát byl vysloven požadavek oddělení křesťanské menšiny od muslimské masy, to se ví, zatím bezvýsledně. Odporovalo by to zásadám všelidské rovnosti a kdoví, jestli by nezapáchalo i nějakým apartheidem, takže si musíme počkat, až pro samou všelidskou rovnost poteče krev. Pak taprve se imigrační úřadové možná probudí. A možná ani pak ne jako už vždy, když posvátné ideály dostanou přednost před osudy živých lidí.

A to jsme, obávám se, teprve na začátku celé patálie. Všude v zemích muslimského pásu čekají miliony dalších zájemců o blažený život na hříšně bohatém Západě, ledaže nemají pohromadě potřebné tisíce a desetitisíce pro organizátory uprchlického exodu (je znám příklad afghánské rodiny, vysolivší za přepravu do země svých snů 160.000 amerických dolarů, věru pěkný příklad chudoby a zoufalství). I mohli bychom snad doufat, že až všechny dosažitelné finanční prostředky skončí v kasách převaděčského průmyslu, vyschnou bohdá nebo se podstatně ztenčí i uprchlické proudy. Avšak netěšme se příliš; jak tomu bývá v každém obchodě, poklesne-li zájem, sníží se ceny a kšeft běží dál, o něco skromněji, ale pořád ještě s příjemným ziskem pro převaděčské kmotry. Jak dlouho může za těch okolností ještě trvat, než se muslimstvo při své úžasné množivosti stane zatím snad ne většinou, přinejmenším však částí evropské populace dostatečně silnou, aby si mohla začít klást podmínky? A nepřihodí-li se nic zásadního, co by ten trend zvrátilo, budou naši demokratičtí zástupcové ve věčné snaze o nakrmení vlka při současném zachování kozy ustupovat, kompromisy vyjednávat, podmínky krok za krokem přijímat, až... až... Až ne-li my sami, naše děti a vnoučkové budou v postavení z milosti trpěné vrstvy poddaných ve své vlastní zemi, poslušných zákona vítězova. Dhimmí, říká se takovým v islámském názvosloví. Netvrdím skálopevně, že to tak musí dopadnout, ale velmi snadno může. Chceme to?

Pakli nechceme – jsou i tací, kteří vypadají, že si nedovedou představit nic krásnějšího – je na čase přestat krmit vlka. Nedávat přednost nehmotným ideálům před lidskými osudy. Něco dokonce jako by se začalo dít: počáteční všeobjímající euforie už drahně vyprchala a z kruhů politických jsou slyšet návrhy, jaké by si ještě před málo měsíci koledovaly o titul pravicového extremisty: radikálně urychlit přijímání žádostí o azyl. Přísněji rozčlenit uprchlickou masu na ty, kdož prchají před hrůzami válečnými, a na ty, kteří si jen tak chtějí přilepšit, první začlenit do integračních programů, druhé poslat zpátky, odkud přišli. Bohužel je to představa nereálná, naivní, jaká se může urodit v hlavě německého, kázni a pořádku uvyklého úředníka. Kdepak. Kdo vyměnil celý generacemi nashromážděný majetek za jízdenku do rajské Evropy, nevzdá se svého snu na komando; bude-li mu odebrán statut čekatele na azyl včetně příslušné finanční podpory, nenastoupí s ušima poslušně sklopenýma do zpátečního vlaku, nýbrž zmizí v ilegalitě a bude se živit zločinem. V nejtíže postižených zemích, Německu a Švédsku, ostatně už takový vývoj začíná být znát. Podobně nereálná je idea podávání žádostí o azyl na hranici první evropské země: lze si představit uprchlický proud rozbíhající se všemi směry jako myši do děr, jen ne do nějakých registračních středisk. Ani s tím posíláním zpátky, odkud kdo přišel, to nepůjde tak zlehka. Pákistánské vládní orgány už oznámily, že nebudou povolovat přistání letadlům s odmítnutými azylanty na palubě; a možno mít za to, že ani ostatní v úvahu přicházející státy nebudou mít obzvláštní zájem na návratu svých zbloudilých oveček. Inu, nic není tak jednoduché, jak si představuje úřednická mysl. Co ale jinak? Je ještě nějaké jinak? Ale o tom příště.

Hannover, 10. listopadu 2015



zpět na článek