Neviditelný pes

EVROPA: Miliony rozhněvaných mužů

9.11.2015

Pokud se utvoří jakákoli sociální skupina; u skotu, koní a prasat je to stádo, houf, ale stejně tak může jít o školní třídu nebo jen účastníky delšího autobusového zájezdu, okamžitě se začne samovolně organizovat, stratifikuje se. Silné starší kusy soupeří o vedení, slabší mladší vyčkávají opodál. Někdo je skupinou oblíbený více, další méně, jiný zůstane nepovšimnut, stranou stojí odmítaní, budoucí oběti predátorů.

U velkých lidských sociálních skupin, národů, se silní vůdcové stávají císaři, králi (královnami), prezidenty (prezidentkami) nebo premiéry (premiérkami), případně jinými druhy vůdců. K získání této pozice nestačí pouze síla nebo inteligence, předchází komplikované období budování vztahů v menších skupinách, které bojují s jinými a snaží se stádo přesvědčit, že právě ta jejich cesta k pastvinám je jediná správná. Na zakolísání a slabost starých čekají mladé kusy; jakmile se cítí dostatečně silné, na staré vůdce útočí a pokud je přemohou, stádo jejich vůdčí ambice respektuje a táhne dál.

V civilizované společnosti jsou pro cestu k moci zřízeny politické strany, lidské stádo projevuje svoji vůli volbami. Vůdce, na svém místě od počátku ohrožený mladšími adepty, se snaží svoji pozici a roli upevnit, aby v ní vydržel co nejdéle, ideálem je v ní dožít. Volby jsou pro takový záměr, zejména v demokracii, ale příliš nejistý nástroj, proto vynalézavost mocných a jejich kamaril nezná mezí. Tisíciletí postačil panovníkovi božský statut - ten je nám dnes k smíchu - princip zneužívání náboženského zanícení ale vůdci obratně využívají dál. Ritus, nabízená božstva i ďáblové se střídají: jednou je to komunismus Marxe, Engelse a Lenina s čertem kapitalismu, jindy Mao se svou knížkou a likvidací konformních vzdělanců, pak zase zdravý ekologický zelený svět s ultra belzebubem oxidem uhličitým, nechybí stud a sebetrýznění za staletí pseudoúspěchů bílého muže, vzývají se bezbřehá lidská práva, zbožňuje se slunný multikulturalismus...

Někdo tohle všechno dokáže obratně kombinovat v jediném koktejlu. Lze k těmto uctívaným nebo naopak děsícím fenoménům přiřadit a využít tak i islám a statisíce, brzy už miliony uprchlíků, převážně mladých muslimských mužů, pochodujících do Evropy se snem o vstřícném ráji, následovaným vystřízlivěním a hněvem?

Současná evropská elita, míníme-li tím slovem především učitele a absolventy univerzit, přední činovníky státních a politických aparátů, redakcí a církví, je rozpolcena. Na jedné straně nemůže nevidět, že se situace vyhrocuje, napětí stoupá a nálada stáda na starém kontinentě se mění ze stupně „ostražitost“ na stupeň „vyžeňme je“. Na druhé straně se snad ještě víc bojí mladých kusů, kteří se chystají tuhle pochodeň zvednout. Většinou se proto tváří, jako by právě probíhající mohutná migrační vlna byla jen jednou z mnohých, které Evropa ve své historii zažila, a svůj důvtip kriticky a pohrdlivě uplatňuje pouze vůči těm, kdo se bojí a své obavy nahlas vyjadřují.

Staří intelektuálové formátu Umberta Eca tohle všechno už přece dávno předpovídali a pociťují satisfakci. Vůdci Evropské unie, jako kdysi agresivní mladé kusy vyznávající salónní komunismus a mávající v šedesátém osmém rudou knížkou předsedy Maa na jimi tehdy obsazených západních univerzitách, na svých postech zestárli, opevnili se, princip voleb, ověřující jejich kompetenci vést stádo, nechali zmanipulovaný daleko za sebou a spolu s vůdci a vůdkyní socialistických vlád největších unijních států svá stáda chlácholí - my to zvládneme - a hrozí prstem na východ; nezvládají to tamti.

Je za tím nerozhodnost, nezodpovědnost, zbabělost, strach, záměr? Proč řeka imigrantů teče stejnou silou dál celé měsíce bez jasně patrné vůle ji přehradit a zastavit? Pro koho tu hraje čas? Unaví se rozjitřené evropské stádo? Opotřebuje se? Převládne názor: co se má stát, se stane? Podřadíme stupeň „vyhnat už to stejně nepůjde“? Vždyť i bez těch uprchlíků je Evropa plná muslimů. Není snad na čase se přizpůsobit? Nebo toho dokonce využít? Včas konvertovat? Vládnoucí multikulturní socialisté mají přece svědomí čisté, proti islámu nikdy nevystupovali, s křesťanstvím se rozešli, Izrael bojkotují, kvůli jejich politice Židé znovu emigrují, muslimské komunity je léta volí. Nemohli by se, opřeni o umírněný islám - a jiný pro ně přece neexistuje - konečně definitivně vypořádat s tou fašistickou a xenofobní liberální demokracií, od které jim neustále hrozí, že je v příštích volbách někdo nahradí? Vládnout budou moci jistě dál, muslimská autorita to bez nich sama nedokáže a kdo umí svým stádem manipulovat líp? Nedala by se prostřednictvím islámu nakonec odvrátit i krize autority? Ženy se vrátí domů vařit, uklízet, rodit a vychovávat děti, muž získá zpět prestiž respektované hlavy rodiny. Ono ani to mnohoženství nemusí být k zahození. Saúdové začnou navíc soupeřit s Íránci a Turky o dominanci v novém chalífátu a petrodolary jen potečou...

Je těžké si tohle představit? Kdy se etabluje první významná evropská muslimská strana a až se tak stane, kolik při současném počtu muslimů a neustálém přítoku imigrantského proudu dostane hlasů?

Každé přirovnání kulhá. Možná nebylo tak těžké v roce 1968 předvídat, že nás přepadnou Rusové, aby udrželi pohromadě své komunistické impérium, ale málokdo si dokázal představit, jak rychle opory ruských tanků využije naše druhá komunistická garnitura, aby smetla tu první, a jak rychle se tomu stádo přizpůsobí. Přizpůsobit se ovšem neznamená smířit se nebo ztotožnit, princip konverze z prospěchu je ale věčný, v další kapitole evropské historie to jiné nebude, ve stádu teď víc než jindy záleží na odvaze mladých kusů. Kam zamíří na pastvu, až nahradí současné vůdce a vůdkyni, po jejichž éře se jim postaví miliony rozhněvaných muslimských mužů?



zpět na článek