Tento článek píšu 20. září, tedy v době, kdy již několik týdnů proudí do Německa tisíce migrantů denně. Včera jistý německý vládní úředník sdělil, že dosavadní odhady byly podhodnocené a že letos přijde do Německa ne 800 000, ale více než milion migrantů. Zatím není na obzoru nic, co by nasvědčovalo tomu, že v příštích letech tento proud opadne. Existují dobré důvody obávat se, že naopak napřesrok ještě zesílí.
Příznivci migrace v evropských státech jsou přesvědčeni, že se tento proud (chceme-li nazývat věci pravými jmény, mluvme raději o stěhování národů) dá zvládnout. Jistě by bylo zajímavé upřesnit si, co má kdo na mysli pod pojmem „zvládnout“. Já se ovšem této otázce vyhnu a pokusím se zamyslet nad jinou, možná pro někoho dílčí otázkou, totiž co toto masivní stěhování zejména do Německa udělá s rodinou a zda nějak promění rodinnou politiku.
Zajímavé totiž je, že příznivci nekontrolovaného přijímání přistěhovalců se zpravidla rekrutují z levicových kruhů, které kladou důraz na rovnoprávnost žen, na uzákonění homosexuálních manželství, na práva dětí a na mnohé další liberálně-levicové nápady. Muslimové, kteří nyní po statisících přicházejí do Evropy, mají na celou řadu těchto otázek diametrálně odlišný názor. Někde uprostřed stojí středoví a konzervativní občané, kterým nekonvenuje ani podřadné postavení žen v islámských zemích a v islámu samotném, ani snahy setřít ve jménu rovnosti veškeré rozdíly mezi mužem a ženou. Zatím vidíme v západní Evropě jakousi podivnou spolupráci extrémů. Vnějšně ji ilustruje ostentativní a okázalá nahota až obscénnost, projevující se na plážích (a nejen nudistických) a na podobných akcích, jako je Prague Pride, na druhé straně trvání na tom, že žena se může na veřejnosti objevit pouze v doprovodu muže a zahalená v burce. Otázkou ovšem je, jak dlouho tato podivná mezaliance vydrží. Ve Švédsku, kde tvoří přistěhovalci nebo jejich potomci výrazný segment obyvatelstva (a tedy i voličstva), slouží toto propojení islámu a levicového liberalismu k prosazování takových opatření, jako je zákon zakazující kritiku vládní imigrační politiky a kritiku islámu jako takového (pod záminkou, že jde o „hate speech“, tedy podněcování k nenávisti).
Lze říci, že ve Švédsku a v Norsku je tradiční rodina již zcela na okraji společnosti. To ovšem neplatí pro přistěhovalce. Islámské rodiny v těchto zemích i jinde v západní Evropě vykazují nesrovnatelně větší míru soudržnosti než rodiny tradičních „domorodých“ Evropanů. Můžeme předpokládat, že i rodiny nynějších přistěhovalců se budou postupně měnit a rodinné vazby budou možná slábnout, nicméně je naprosto nepravděpodobné, že by se rodinný život těchto lidí v brzké době přizpůsobil stavu, v jakém jsou rodiny tradičních Evropanů. V Evropě se liberálně-levicové ideologii podařilo širší rodinu zcela zlikvidovat a nukleární rodinu výrazně oslabit. Na Blízkém východě hraje jak užší, tak širší rodina stále podstatnou roli, a hraje ji i mezi současnými migranty. Důvodem, proč migranti chtějí především do Německa a do Švédska, je jistě jejich přesvědčení, že se tam budou mít ekonomicky nejlépe, ale výraznou roli hraje u mnohých i fakt, že v těchto zemích už mají nějaké příbuzné z širší rodiny. Že se vzhledem k této skutečnosti budou v zemích s výraznou islámskou menšinou vytvářet ghetta, je nasnadě.
Pokud by noví obyvatelé Německa a případně i dalších zemí chtěli dosáhnout určitých změn pomocí demokratického politického procesu, mohli bychom se nadít občasných koalicí konzervativních křesťanů a muslimů – třeba právě v otázkách týkajících se homosexuality. Nedomnívám se, že by konzervativní křesťané chtěli homosexuály rovnou věšet, jak se děje (za výmluvného mlčení levicových liberálů i liberálních křesťanů) v řadě zemí islámského světa, nicméně jak konzervativní křesťané, tak muslimové by patrně hlasovali proti uzákonění homosexuálních manželství. Zatím se ale vývoj tímto směrem neubírá. Spíše si muslimská komunita žije po svém a nenechá si do svého života „kecat“ ani státními orgány, ani místní samosprávou. Je obecně známo, že v muslimských komunitách stále dochází ke sňatkům z donucení. Čas od času některý zvlášť křiklavý případ pronikne do médií. O domácím násilí v muslimských komunitách se ale raději příliš nepíše. Ve Velké Británii se vícekrát stalo, že dcera, která měla být provdána za někoho, koho jí vybrala rodina, utekla z domova. Její otec najal britskou detektivní agenturu, aby dceru vyhledal. Agentura vyhověla, byla úspěšná a vydělala, a otec pak svou dceru zabil, aby pomstil rodinnou „pohanu“. Muslimská komunita si prostě bude žít po svém a ještě nějakou dobu patrně nebude usilovat o legislativní změny, tak aby legislativa byla v souladu se skutečným životem. Z hlediska demokracie a právního státu by pochopitelně bylo lepší, kdyby o takové změny usilovala, protože pokud si nějaká komunita žije po svém a platné zákony nedodržuje, právní stát dostává na frak – a jestli bychom něco ze západní civilizace měli hájit, pak je to především svoboda slova a právní stát.
Pokud vidíme nějaké pokusy o omezení svobody slova, jde téměř bez výjimky o snahu zarazit jakoukoli kritiku islámu či islámských komunit. Zejména v Británii se pečlivě dbá na to, aby muslimy nikdo neurážel. Méně – nebo takřka vůbec – se nedbá na to, co se káže v mešitách. Tam židé a křesťané uráženi být smějí. Opět – i zde pronikne čas od času na veřejnost zneklidňující informace, že nějaký imám kázal džihád proti bezvěrcům a jinověrcům, a ještě byl podporován za peníze britských daňových poplatníků.
Říkal jsem si, Německo je spořádaná země, je to právní stát, to něco takového nepřipustí. Nicméně již nyní pronikají na veřejnost zprávy o znásilněných ženách, ba i dětech v německých uprchlických táborech. Když některé významné ženské organizace v Hessensku napsaly dopis ministrovi pro integraci a sociální věci, v němž upozorňovaly, že znásilňování je v těchto táborech na denním pořádku, média se snažila celou záležitost potlačit. Podobně se snažila televize ZDF potlačit případ znásilnění přímo v dortmundské S-Bahn. Šéfka zpravodajství televizní stanice ZDF Ina-Maria Reize-Wildemannová to zdůvodňovala takto: „Nechceme přilévat oleje do ohně a šířit špatnou náladu. Migranti si to nezaslouží.“ O tom, co si „zaslouží“ oběti těchto znásilnění, zřejmě neuvažovala. Její postoj ovšem vyvolal hlasité protesty v celém Německu.
V každém případě bude zajímavé sledovat, jak se bude proměňovat rodinný život v zemích s vysokým podílem imigrantů. Ovšem podmínkou, abychom to vůbec sledovat mohli, je zachování svobody slova a právního státu. Obávám se, že tento úkol nebude lehký.
Vyšlo v říjnových Rodinných listech