Jenže tehdy pobyt v Haifě dosud neskončil. Stačil jsem ještě zvládnout zážitek na svahu v luxusně piplaných zahradách se svatostánkem celosvětového centra Bahai (slovo „sláva“ v perštině) s miliony následovníků. Ti, co uznávají všechny proroky - Mojžíše, Ježíše, Buddhu, Mohameda, leckoho dalšího - jako legitimní boží posly. Nejen to pouhý slib islámského ráje (72 dosud nedotčených pannen k mání).
Opakuji se sdělením, že v této Haifě jsem měl někdy před dvaceti lety trávit jeden semestr profesorského pobytu, že vše, byť detailně domluveno, ale v poslední chvíli neuskutečněno. Bez vysvětlení - zkrátka nic. Oklikou jsem se později dozvěděl či spíš polodozvěděl o přičinách jakéhosi kádrového bezpečnostního zádrhelu. To bylo tehdy.
Tentokrát jakoby došlo k pokračování v podobě vlídného, leč málo zřetelného domorodce, s nímž jsem se tam na pěšince s náramně pěstěnou florou jaksi náhodně potkal. Dali jsme se do řeči a bezkonfliktně vpluli na háklivá politická témata. Izrael - 6 milionů, Arabové - 425 milionů. V mnohém intelektuálním prostředí na Západě, zejména v akademických, politicky korektních kruzích, zrod Izraele je pokládán za smrtelný hřích, jehož jediným možným řešením je sebevražda, a nebude-li k ní dost ochoty, nutno tedy zasánout zvenčí a nejlepší řešení nabídne vbrzku již nukleárně vybavený Irán.
Dotyčný neznámý se mě zeptal na Miloše Zemana, že se dočítá o jeho úmyslu či už snad i realizované kuráži přestěhovat českou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, k čemuž se jiní Evropané, natož pak Afro-Američan Barack Hussein Obama určitě neodváží. Ten krátce po nastěhování do Bílého domu přece odspěchal do Káhiry k mohamedánům k děkování a ujišťování, jak mohutně svým počínáním ovlivnili, obohatili Ameriku.
Ano, ano. Už tehdy se leckdo podivil, s otázkami, kolik že muslimů začátkem sedmnáctého století spolu s původními poutníky připlulo ke zdejším břehům. Kolik se jich vzbouřilo proti britským koloniálním pánům, podepsalo deklaraci nezávislosti, podílelo se v občanské válce ve prospěch zrušení otroctví, kolik jich posléze se angažovalo v úsilí o emancipaci všelijakých menšin, o plná práva žen, této definitivně nadpoloviční většiny všeho lidstva. Za druhé světové války následovníci Alláha přece fandili Adolfu Hitlerovi a nikoliv Židům. Rovněž se marně rozhlížím po jejich blahodárném přínosu v oblasti filantropie, věd a umění.
Kolem mě bzučela a zasednout mínila moucha - izraelská, syrská, jordánská, libanonská, palestinská... Některá z těchto národností. Lze Palestinu vůbec považovat za národ?
„Poslyšte, jakou pravděpodobnost dáváte naději, že dojde k mírovému vyřešení té palestinské otázky, vzájemnému uznání dvou států,“ zeptal jsem se.
„Naději žádnou,“ vyhověl. „Oprávněnost existence Izraele z nich neuzná žádný Arab, a pokud by uznal, druhý den z něj už bude mrtvola.“
„Mahmoud Abbas,“ namítl jsem..
„Velký demokrat. Před sedmi lety zrušil parlament, vládne s vydáváním dekretů jako benigní diktátor, klaní se památce vrahů židovských dětí. Ale má teď konkurenta. Ten ho obvinil z účasti na otrávení Arafata.“
„A to on si nechal líbit?“
„Arafatovi nic jiného nezbývalo - už byl nebožtík. Ale Abbas si to nenechal líbit a on naopak obvinil svého žalobce, že Arafata krmil jedovatými pilulkami. Tenhle konkurent se jmenuje Muhammad Dahlan, původně pro Abbase pracoval jako šéf jeho ochranky, teď tedy je v exilu - bázi má v
A s takovými partnery se úspěšně dohadovat o fungujícím státoprávním uspořádání! Moucha neznámé národnosti někam odbzučela.
Dobře, až znamenitě informovaný domorodec se dotkl dalšího delikátního tématu: Realita versus očekávání. Splnitelnost slibů. Změnil se idol po převzetí žezla (nedávný turecký příklad Erdoganův), je hlavní chyba v pachateli nebo v jeho obdivovatelích, do mesiášských výšin povýšeného?
O takových ošidnostech jsem psal už víc než před deseti lety, tehdy s jménem Baracka Husseina Obamy ještě neznámým. Od té doby jsem se mu věnoval aspoň tucetkrát, se získáním pověsti zapšklého staříka.
Jakožto zavilý geront jsem nedávno s velkou satisfakcí přečetl emailem obdržený
text, který údajně vyšel v nejposlednejším vydání kdysi vlivného liberálního týdeníku Newsweek důsledně velebícího až glorifikujícího prezidenta Obamu. Autorem Matt Patterson, Newsweek Columnist - Opinion Writer, text s motivem Disillusion - vystřízlivění, rozčarování, zklamání.
„Třeba to je podvrh, to se s emailem často stává,“ uslyšel jsem.
„To nemohu vyloučit, avšak s každým jeho tvrzením souhlasím,“ odvětil jsem.
Patterson započal volbami 2008 - masovou hysterií obdivovat člověka bez jakýchkoliv zásluh, bez nichž byl přijat na nejprestižnější univerzity, stal se senátorem ve státu Illinois, kde nic nedokázal, poté v senátorské roli povýšil do Washingtonu. V akademickém světě po sobě nic patrného nezanechal, jako zákonodárce o žádný zákon se nezasloužil, nadále bez zásluh, ale s ambicí stát se hlavou dosud nejmocnějšího státu na světě.
A nic z toho nikomu jaksi nevadilo. Vynikající publicista Norman Podhoretz v tisku si troufl poznamenat samozřejmost, že být Obama běloch, jeho blízké spojenectví s rasistickým velebníčkem Jeremiah Wrightem a teroristou Bill Ayersem, by bylo stačilo, aby v politice vydržel pouhý jeden den. Zásluhou jeho pokožky vše se mu prominulo.
Affirmative Action je praxe, realita rasistická, zřetelná, jednoznačná. Pattersonova to slova, k nimž on dodává, že Obama se nikdy neobtěžoval skutečností svých neexistujících zásluh. Od okamžiku svého zvolení nikdy neměl potíž vysvětlit své neúspěchy odpovědností jiných (předchůdce Bush) či čehokoliv jinačího (krize, katastrofa někde v dálavách).
Autor uzavírá: „Krátce, náš president je podvodník“ (an impostor in the Oval Office).
Neznámého Haifana jsem ujišťoval, že megatonáž mé nelibosti není ale zaměřena na Obamu, jakkoliv katastrofálně si počínajícího, ale na politický establishment včetně jeho odpůrců. Vždyť senátor John McCain, jeho republikánský protikandidát ve volbách 2008, mohl Obamu hravě odrovnat soustředěním na jeho konexi s fanatikem Wrightem či teroristou Ayersem, což on ale odmítl udělat. Stejně tak, čtyři roky poté, nový protikandidát Mitt Romney, na politika až přespříliš slušný tvor, odmítl použít Obamovu automatickou ústavní diskvalifikaci (narození v Mombase).
Nemenší dávku pohrdání si zaslouží zbaběle si počínající media. Důvodů, vzájemně se nikoliv vylučujících, je několik:
Strach z černošské reakce, následného velikánského vandalismu. Však na to máme precedenty, že třináctiprocentní menšina dovede se dopouštět stoprocentních škod.
Snadno pochopitelné váhání původních nadšenců - příslušníků dosud většinového bělošského etnika, původně s představou, že první černoch prezident - byť tedy syn bělošské matky - bude konečně znamenat tečku za tak stále se vlekoucím pocitem provinění rasismu předchozích generací. A teď by si měli připustit své kolosální přepočítání.
A důvod snad nejzávažnější, tak jak se dozvídám od místních rozených Američanů. Nám přistěhovalcům se oni jakoby přiznávají k pramálo racionálním pocitům viny dávných předků, čemuž my nerozumíme.
Pozoruhodný anonymní Izraelita se zmínil o mém tuze oblíbeném černošském ekonomovi Thomasu Sowellovi, jeho varování, jak že v roce 1913 nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě, aniž by její důsledky aspoň někteří tehdejší státnící byli předvídali, a největším viníkem té doby byl německý císař Vilém II., domýšlivý, tvrdohlavý, pachtící se za uskutečněním svých vizí., s katastrofálním dopadem.
Nynějšímu prezidentovi Obamovi přisuzuje Sowell tytéž vlastnosti, s tvrzením, že zahraničně politické události se mu již vymkly z kontroly - zejména ty v Libyi, Egyptě a Sýrii. Problém největší ho teprve čeká, poté, co Irán dohotoví svou první nukleární bombu. To Obama zastavit nemůže a prozatím nejvíc usiluje, aby zobtížnil Izraeli snahu zabránit Iránu k dosažení takového cíle.
„Jaderně vybavený Irán - v současné době stát nejaktivněji se v terorismu angažující, znamená rozhodně větší nebezpečí, než jakým byl císař Vilém II. za první světové války a Adolf Hitler za té druhé. Chtělo to dvě atomové bomby, které v roce 1945 přiměly ke kapitulaci Japonce, tehdy rozhodně houževnatější, než jsou Američané v roce 2013..... Jestliže fanatici jsou ochotni, na rozdíl od nás, zemřít v nukleární válce, co nám pak jiného zbývá než kapitulace? Je to panikářství? Některá nebezpečí si takové obavy zaslouží.“
„V Jerusalémě jsem slyšel, jak že Obama nepěkně, prý docela sprostě se chová k Netanyahovi...“ ozval jsem se.
„A náš premiér se zatím pokouší o budoucí spolupráci s některými potentáty v Emirátech.“
Helemese, to jsem teda nevěděl. Víc jsem toho nevěděl, že například Bílý dům se na zahraničním fóru stal de facto advokátem, obhájcem Íránu. Nejen že z rozpočtu pro rok 2015 vyloučil 200 milionů dolarů pro raketovou obranu Izraele, Washington opakovaně prozrazoval plány izraelských útoků na íránské cíle a stejně tak na cíle Hizballáhu v Sýrii.
Přikyvoval jsem, s přiznáním své neschopnosti tomu všemu rozumět, umět milovat bloudy na naší straně, přesvědčené, že nám vlastně vůbec nic nehrozí.
Vřele jsem se s neznámou postavou rozloučil.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče