V úvodu budiž poznamenáno, že akademické vzdělání před hloupostí nechrání.
Dalším nepopiratelným faktem je, že mnohé vlastnosti se dědí, přecházejí z rodičů na děti. Naštěstí, i u politiků, oba fakty neplatí vždycky najednou a bez výhrady.
Komentátor pan H., jeden z těch, kteří mají právo hlásat své názory i veřejnoprávním rozhlasem, cituje Udo di Fabia, jednoho z mnoha bývalých soudců Německého ústavního soudu: „Pojem solidarita je dán uvědoměním si vlastní spoluodpovědnosti.“ Takových řečí zná každý, kdo se o politiku zajímá, množství. Ve skutečnosti nic takového neexistuje, či lépe vyjádřeno, „solidarita je, když se mi to hodí“.
Kancléřka Merkelová napřed vykřikovala „přijďte všichni k nám“ a když ji půl Afriky a celý Blízký východ vzal za slovo, začala se dovolávat solidarity zemí EU. Požaduje, aby i ostatní s nadšením přijali hordy do Evropy se z poloviny světa nahrnuvších, převážně muslimských uprchlíků. Že mohou partneři Německa na imigraci mít také jiný názor než ona, to ji zřejmě ani nenapadá.
Když Merkelová za něco bojuje, tak pořádně. Ještě v době, kdy bývala tak zvané Kohlovo (bývalý německý spolkový kancléř) děvče a z jeho milosti jmenovaná ministryní životního prostředí, do nekonečna opakovala: „Německo musí být Vorreiter (předjezdec) ve věci životního prostředí.“ Kategorické názory a stejné vystupování si přinesla ze žalostně zaniknuvší NDR, kde bývala funkcionářkou komunistické organizace mládeže FDJ.
Jako vždy jde o peníze až v první řadě. Šlo o ně při sjednocování obou německých států, stejně jako když jsme my byli lákani do EU - v obou a mnoha dalších případech ve jménu solidarity. Že se to často nevyplácí, vidíme na příkladech v našem okolí. Ze solidarity jsme museli zlikvidovat svoje cukrovarnictví, a to nebylo jediné. Zato jsme dostali cyklostezky. Nejsme jediní postižení. Teď kupříkladu pláčou Rakušané, že se do Evropy dováží cukr ze států pěstujících cukrovou třtinu a oni nemohou lacinému produktu ze zámoří konkurovat. Rakouské cukrovarnictví je na huntě. Tedy žádná solidarita bohatých Evropanů se zeměmi třetího světa. Takových příkladů je nekonečná řada.
Solidarita se nedá vynutit. „Nejde tedy o žádný dárek, ale o přihlášení se ke spoluúčasti,“ míní náš veřejnoprávní dobrodinec a vyjadřuje přání, aby si všichni ostatní přáli dostat nové spoluobčany, jako si to přeje on. Jenže my ostatní musíme mít právo i na jiné řešení a ne že nám někdo řekne, „dělej to a to, jinak nejsi solidární“. Tak nejsem a mám na to právo.
Opět cituji: „Rovně může žít (co je to vlastně rovné žití?) člověk jen tam, kde vládne právo a sociální tržní hospodářství.“ Existuje jediné života schopné hospodářství, a to hospodářství tržní, bez jakýchkoliv dalších přívlastků.
„Právo na emigraci (ius emigrandi) a na azyl patří právě mezi ta klasická osvícenecká práva: A jsou-li někde lidé vystaveni politické represi, musí existovat místo či místa, kam mohou utéci.“ Tolik náš globální dobrodinec. Jak to tedy provést? Jsme povinni zachraňovat celý svět? Ne? Tak kolik tedy? Dvacetinu, desetinu nebo polovinu?
Zpět k Merkelové. Minulý týden na prvním programu německé televize ARD v dialogu se známou a populární televizní komentátorkou Anne Will do zhloupnutí opakovala, že „to dokážeme“ (wir schaffen es). Proto prý musí existovat kontrola všech příchozích, zda jsou váleční anebo jen ekonomičtí utečenci. Ty druhé odsune. Jak to hodlá v praxi provést, neřekla. Kam vyveze všechny ty, kteří nedostanou azyl, neuvedla.
Příliv utečenců znamená prý užitečnou a výhodnou investici, protože Evropa vymírá, míní mnozí. Opravdu vymírá? A i kdyby, co má být? Ten, kdo se trápí myšlenkou, co a kdo bude v Evropě za 500 a více let, by se měl urychleně odebrat k psychiatrovi. Je to problém stejně řešitelný jako bránit vesmíru, aby se přestal rozpínat či smršťovat.
Za celou hodinu diskuse s Anne Will (něco jako V. Moravec u nás) Merkelová jen bez přestání opakovala „já to zvládnu, Německo to zvládne, děkuji všem dobrovolníkům, co se o utečence starají“ a podobné fráze. Kancléřka zjevně trpí masiášským komplexem. Nejen to. Její jednání vykazuje diktátorské tendence. Po Fukušimě to odnesly německé jaderné elektrárny, teď máme její problémy řešit my.
Jak v úvodu uvedeno, vlastnosti se někdy dědí. Když vznikla Deutsche demokratische Republik (NDR) pod patronátem Sovětského svazu, sebral papá Merkel, evangelický farář, rodinu a odešel z kapitalistického Hamburku na východ, do státu dělníků a rolníků starat se o jejich duše. Spasitelství se halt občas dědí.