Dějiny se rozeběhly, opět nám dovolují položit prst přímo na jejich tep. Zatím si to užíváme zpovzdálí, spíš jako katastrofický film. Nekonečné houfy snědých a černých lidí jsou s námi od rána do večera na displejích našich digitálních hraček, ale nám už došlo, že to nebude trvat dlouho a začneme je daleko častěji než dosud potkávat tváří v tvář. Co se to vlastně děje? Vyčerpá se ta vlna? Podaří se ji zregulovat a vstřebat? Dokážeme postavit hráze? Zvykneme si?
Nikdo neví. Pravidla týkající se imigrace se ukazují jako nepoužitelná a prakticky přestala platit, zaskočená unie se konečně rozhodla použít většinový princip při hlasování o rozdělení příchozích do jednotlivých států. Na obzoru - kromě nadcházející zimy - není nic, z čeho by mohla klíčit důvěra, že to nakonec přece jen dopadne dobře.
Co ovšem znamená to „nakonec“ a „dobře“? Myslitelé vybízející k otevření náruče argumentují soucitem a slušností, v rovině praktické pak očekávají radostné zítřky posílením degenerovaného evropského genofondu, zacelením děr způsobených nedostatečnou evropskou množivostí a v neposlední řadě i zajištěním budoucích voličů svého politického směru. Celebrity z opačného tábora jsou rovněž soucitné, za přívalem lidí z islámského světa ale vidí ohrožení až konec světa evropského a srovnávají situaci se zánikem říše římské.
Předvídat budoucnost a vyhlížet v ní konec dějin je věčným tématem. Svatý Augustin posouvá konec lidské historie k Poslednímu soudu, Karel Marx uzavírá vývoj lidstva vítězstvím komunismu, naproti tomu takový Georg F. Hegel ukončil dějiny už v roce 1806 po bitvě u Jeny. Napoleon mu rozdrcením pruské armády stvořil moderní stát podle jeho představ a filozofa tím naplnil nadějí; teď už bude jen dobře. Dějiny ale pohltily i optimistické století páry a nastoupili pesimisté. Oswald Spengler hrozí zánikem Západu už před 1. světovou válkou a bezprostředně po ní. Civilizace podle něj vznikají, rostou a upadají. Neujme-li se vlády nový Cézar, Západ podlehne zevnitř názorům liberalismu, socialismu a bolševismu, zvenčí pak náporu barevných ras.
Arnold J. Toynbee, Spenglerův následník, shledal úspěšnost civilizace ve schopnosti reagovat na výzvy, například při střetu s jinou civilizací a těch určil v polovině minulého století pět: západní, pravoslavnou, islámskou, hinduistickou a dálněvýchodní. Západ podle něj zůstal na chvostu, ale dějiny se na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let náhle nadechly, rozpadlo se ruské impérium zvané Sovětský svaz a Francis Fukuyama, americký filozof a politolog, vydává v roce 1992 svůj „Konec dějin a poslední člověk“, velice optimistickou vizi dalšího vývoje lidstva v systému liberální demokracie a liberální ekonomiky amerického typu, který podle něj nevyhnutelně, i když postupně, ovládne celý svět. Fukuyama sice připouští i problémy, jedním z nich je islámský svět, dalším přistěhovalectví, nadále však už bude navždy hej.
Dobový horizont nekonečné budoucí radosti ale záhy narušil harvardský profesor Samuel Huntington. V roce 1993 zveřejnil článek „Střet civilizací“, o tři roky později vydal stejnojmennou knihu. Proti Fukuyamově vizi poklidné invaze liberální demokracie postavil, podobně jako Toynbee, model soupeřících civilizací. Jejich počet rozšířil na osm: západní, slovansko-pravoslavnou, islámskou, hinduistickou, konfuciánskou (čínskou), japonskou, latinskoamerickou a africkou. Předvídá konflikty nikoliv mezi státy, ale mezi kulturami a civilizacemi, protivníky nebude odlišovat ideologie, ale právě kultura a náboženství, ohniska sporů vznikají a budou vznikat na okrajích civilizačních teritorií. Ve své práci se zabývá rizikem konfliktu mezi Západem a ostatními civilizacemi, zejména islámskou a čínskou. Západ se podle něj musí na takový konflikt připravit a podle potřeby zasahovat i silou. Kritika se na něj tehdy snesla ze všech stran, multikulturní optimismus si rozvracet nedáme, byl urážen a vysmíván.
Od té doby uplynulo dvacet let vlády optimistů. Jejich reputace, stejně jako kredit myslitelů, padá, každý může mít svoji pravdu, atmosféru spolu se skleníkovými plyny opět sytí pesimismus, Huntingtonovy vize jsou skutečností, média předestírají defilé krizí...
Jak to nakonec dopadne? Pokud bychom prožili variantu zániku říše římské, nebylo by to ještě tak zlé, tehdejší lidé si toho ani nevšimli a došlo jim to až po staletích. To už ovšem vězeli po krk ve středověku a z hlediska dějin to byl pokrok. Jasno má ale také druhý stůl Na růžku: vloží se do toho Rusové a bude vymalováno. Vymalují potom i u nás?
Zatím máme pořád dost času přemýšlet, vážit názory a rozumně jednat, zdaleka není tak zle. Dějiny nám stále ještě dopřávají žít v té nejlepší době, kterou kdy vytvořily. Važme si toho a probuďme se už teď, ten čas potom nemusí být pokrokem ani zdaleka.