VELKÁ BRITÁNIE: Alžběta jako svorník éry
Za jejího panování se Británie hodně změnila: od triumfu k mocenskému pádu a pak k nové úspěšné realitě
Fanoušci přepisování dějin mají svátek. Padne rekord, a jak je známo z médií, překonání rekordu se vykládá jako „přepsání historie“. Rekordmankou se stane britská královna Alžběta II. a její disciplínou je délka panování.
Dnes (9.9. – pozn. red. NP) v 18.30 našeho času překoná Alžběta II. délku vlády své praprababičky Viktorie – 63 let a 216 dnů. Stane se nejdéle panující ženou Evropy, nejdéle panujícím monarchou v britských dějinách a v evropském žebříčku bude už jen za francouzským Ludvíkem XIV. (72 let). Toho překoná až 27. května 2024.
Alžbětin rekord ale vyvolává i jiné otázky. Jak ovlivní tak dlouhé panování společnost? Neválcuje osobnost rekordmana systémové problémy?
Cimrman? Kdepak v Londýně
Nám to není tak vzdálené. Každý ví či aspoň tuší, že dlouhá (68 let) vláda císaře Františka Josefa I. a její obraz válcují systémové problémy konce habsburské monarchie. A kdo by to nevěděl, tomu to připomíná populární Jára Cimrman. Ta svěrákovská postava (někdo by řekl kult) zůstává obrazem monarchie. Přesněji řečeno obrazem její nostalgické stránky, kterou si tak rádi připomínáme.
Klíčem k ní je atmosféra klidu, stability a jistot doby, jíž se vyhnuly velké války, převraty, násilnosti i sociální bouře. Tu dobu neodráží jen recesistický Cimrman. Podobnou, jen jinak laděnou nostalgii vidíme i v díle spisovatele Josepha Rotha. Poddával se jí, když z Vídně uprchl před nacisty, a na útěku se de facto upil k smrti (27. května 1939 v Paříži).
Tuto nostalgii ztělesňují Jára Cimrman a poetika s ním spjatá. S nadsázkou lze říci, že kdyby František Josef nevládl 68 let, Cimrmanova postava by asi nevznikla. Určitě by nevznikla oblíbená scéna ze hry Lijavec: šestiletý chlapec jde poprvé do školy a ve třídě visí obraz Františka Josefa; o dvacet let později tam jde jeho syn a opět vidí obraz Františka Josefa; a tak se to otočí ve čtyřech generacích.
To vše teď připomíná britská královna Alžběta. I v Británii bychom jen obtížně hledali pamětníky předchozí éry. Prostě lidi, kteří ještě pamatují bankovky, mince a poštovní známky s obrazem Jiřího VI. (vládl 1936–1952). V Británii se ovšem nesrovnává ani s Jiřím VI., ani s Františkem Josefem, ale s královnou Viktorií. I tam panuje jistá nostalgie po viktoriánské éře (dokládá to obliba postavy Sherlocka Holmese a její stále nová ztvárnění).
Připomeňme však, že taková nostalgie má důležitou podmínku. Aby se rozvinula opravdu silně, musela ta éra skončit nějakým velkým průšvihem, aby vzdáleným potomkům mohla připadat jako ztracený ráj. František Josef zemřel uprostřed první světové války. Královna Viktorie třináct let před ní. Více či méně tedy splnili podmínku následného průšvihu.
V případě Alžběty můžeme jako optimisté říci, že vzdálení potomci její éru za nostalgický ztracený ráj považovat nebudou. Či to bude jinak? Faktem zůstává, že ještě v roce 1913 se svět jevil jako na nejlepší cestě k progresivní a úspěšné budoucnosti. Takže uvidíme. Ale jisté je tolik: raději se obejít bez průšvihu a následné nostalgie po ztraceném ráji než si dopřát obojí, že.
Od éry páry k éře webu
Nabízejí se i jiná srovnání. Viktoriánská éra byla érou par excellence. Když Viktorie nastoupila na trůn (1837), britské impérium bylo na cestě na vrchol slávy. Když zemřela (1901), impérium bylo stále ještě před zenitem, možná už na něm. Po celých 64 let panovala stejná společenská morálka, stejná politická pravidla i stejné technologie (pára a pomalu se přidávala elektřina).
V tomto smyslu je stejně dlouhé panování Alžběty II. spíše protipólem éry. Za její vlády se změnilo vše – samotná Británie, společenská morálka, politická pravidla i technologie. Alžběta není tvůrkyní éry, ale spíše svorníkem (někdo by řekl posledním) toho společného, co ještě Británii dělá Británií a monarchii monarchií.
Impérium skončilo, přežívají jen jeho rezidua v podobě Gibraltaru a drobných ostrůvků v Atlantiku, Pacifiku a Indickém oceánu. Když bylo Alžbětě 20 let, patřila k vítězům druhé světové války. Byla pretendentkou nejen britského trůnu, ale i titulu indické císařovny. Ale ten titul zmizel už roku 1947 s nezávislostí Indie. Proto se Alžběta v roce 1952 vedle panovnice Británie stala – na pár let – jen královnou Pákistánu (plus Kanady, Jižní Afriky, Austrálie, Nového Zélandu a řady malých zemí).
V tomto smyslu její éra znamenala oproti té viktoriánské regres. Ten nastal i v lecčems jiném. Třeba v tom, že od roku 1993 královna musí platit daň z příjmu. Či v tom, co dával k lepšímu publicista Benjamin Kuras. Když po srpnu 1968 odcházel do britského exilu, těšil se, že získá-li občanství, bude mít v pasu nápis „poddaný Jejího Veličenstva“. Občanství po čase získal, ale ouha – to už byl úředně „jen“ britským občanem.
Ale Britové jako takoví se činili. V roce jejího nástupu na trůn (1952) jako první uvedli do komerčního provozu tryskové letadlo (De Havilland Comet). V roce 1953 jako první přenášeli její korunovaci v televizi. Poprvé vystoupili na nejvyšší horu planety (Edmund Hillary). Objevili strukturu DNA a tím cestu k moderní genetice (Francis Crick). Britští rockeři určili světový standard pop-kultury: tak jako Alžběta I. měla Shakespeara, Alžběta II. měla Beatles. A před čtvrtstoletím Tim Berners-Lee vymyslel protokol webu, informační dálnice spojující svět.
Za „alžbětinské éry 2.0“ se Británie změnila nejvíc – od triumfu k mocenskému úpadku a pak zase k nové úspěšné realitě. Ne snad, že by to Alžběta II. ovlivnila, ale stála nad tím vším coby společenský svorník.
Následník? Někde ve stínu
Problém může být v tom, že je svorníkem až příliš osobním. Ukazuje, k čemu slouží monarchie. Předloni dala, posmrtně, královský pardon Alanu Turingovi, matematikovi, jenž prolomil nacistické šifry a tím přispěl k vítězství, ale po válce byl obviněn z homosexuality. V Belfastu podala ruku bývalému teroristovi IRA a nyní členu severoirské vlády Martinu McGuinnessovi. A to vše dělá královna, jíž kdysi podléhal i premiér Churchill. I v tom spočívá role svorníku.
Dnes se i v doživotních funkcích šíří trend odejít ještě před smrtí. Dělají to monarchové v Beneluxu, loni to udělal španělský král Juan Carlos a předloni dokonce papež Benedikt. Královna Alžběta za svou osobu ten trend odmítá. Tím ale nechtěně přispívá k tomu, že její následník – ať už jím bude kdokoliv – tak pevným společenským svorníkem nebude.
LN, 9.9.2015