V příštích dvaceti letech se čeká v subsaharské Africe nárůst obyvatel téměř o miliardu, z čehož celá čtvrtina bude složena z mladých, kteří budou hledat práci či možná holé přežití. Společně s postupující změnou klimatu se tak dá očekávat plnohodnotná invaze – možná lidské tsunami. Prozatím migranti přitékají nejvíce ze středomořské oblasti, a tedy de facto ze světa, kde máme i hospodářské vazby a závislosti skrze energetické a nerostné suroviny. Např. syrský režim - odkud migranti zatím proudí nejvíc - podporuje Rusko, kam se nikdo nehrne, ale se kterým obchodujeme s energetickými surovinami podobně jako s Kuvajtem, který si migraci nepřipouští. Obchodem s ropou, plynem a dalšími surovinami v řadě regionů totalitní režimy utužujeme a nutíme tak strádající obyvatelstvo k emigraci. Dlouhodobá bagatelizace těchto obecně známých rizik tak náhle začíná dopadat na spotřebitelsky ukolébané společnosti vedoucí až k jakémusi aktu ́msty postižených ́, když nemilosrdné dopady kruté války na zdecimované obyvatelstvo si nedovedeme představit ani v tom nejnelítostnějším pojetí. Obrazně lze říci, že výsledky vnucované demokratizace - arabské jaro (s africkými a afgánskými příměšky) - dorazily do Evropy. Stejně jako překupníci drog vydělávající na závislosti postižených, na migraci bohatnou její organizátoři a převaděči, kteří jen beztrestně umocňují souběžné stavy zoufalství těch, kteří prahnou po vidině ́lepšího ́.
Společnost, která už ztrácí svou dosavadní stabilitu soustavným překračováním tzv. ́ekostopy ́ (např. Česko asi 3,5x), s nedokonalým využitím mnohých zdrojů, neschopností altruisticky trestat a odměňovat, se tak dostává sama na scestí a bude sebe navíc ohrožovat přijímáním dalších členů, kteří na její chod nikdy nepřispívali, nemají nacionální cítění a těžko v krátké době přispívat budou. Pokud by se příchodem imigrantů deficity v těchto oblastech dál prohlubovaly, což je pravděpodobné (a to není o xenofobii), je nutné zvažovat okolnosti jejich dalšího přijímání třeba eliminováním těch příchozích, kteří by mohli pozměnit socioekonomický stres, bezpečnost pospolitosti, ještě více narušit místní ekostopu a tak třeba oslabit i efektivita fungování státu – což jistě nebude jednoduchá logistika
Má-li si národ udržet stabilitu a životaschopnost, musí se ve své lokalitě postarat o dominantní zdroje surovin, energií a ustálenost celého kulturního zázemí, musí také ochránit ovzduší, vodu, půdu a další surovinové prameny, stejně tak musí eliminovat psychopaty a další šílence. Zároveň bude nutno se ubránit cizím mytologiím a někdy i kuriózním pravidlům sahajícím až do středověku. Je zřejmé, že vývoj světa na nás - vesměs lenošivé, pohodlné a konzumem zkorumpované pospolitosti, hrající si na demokracii (ať to stojí, co to stojí) – nepočkal, a tak jsme proto konfrontováni s faktickým světem prohlubujícího se nedostatku, který to ́lepší ́ nezná a svými prvními migračními vlnami toho chce dosáhnout. Politické a ekonomické důvody se tak překrývají - cílem je zůstat za každou cenu. Jako další mohou přijít jejich příbuzní a příbuzní jejich příbuzných a nakonec se neproniknuvší nespokojenci ozbrojí, jak nám slouží mnoha příklady historie.
I zde platí nezměnitelní zákony termodynamiky, kde lze fyzikální teplotu nahradit mírou sociální tolerance. Stejně jako ve fázových digramech slitin nelze překročit rozpustnost jedné složky v druhé, pak vzájemnost dvou sousedů (ať už různých atomů kovů nebo černých či bílých entit) bude zobrazena dvěma maximy: jedno je dosaženo, pokud je procento (rozpustnosti, pohltitelnosti) černých sousedů nízká a bílá entita se tak cítí tam jako doma, a naopak v oblastech, kde existuje vysoké procento černých sousedů nabývajících pocit domova zde. Za účelem dosažení maximální tolerance či lidské spokojenosti se společenství obvykle oddělí do regionálních entit, buď většinově bílých, jen s několika černými nájemníky, anebo většinově černých, jen s několika bílými nájemci. Obecně platí, že sousedská segregace nemusí být úplná, ale v případě, že tolerance mezi různými skupinami se blíží nule (totální neadaptovatelnost příchozích), to vede až k tvorbě nežádoucích ghett, známých např. už z vymezených etnik černošských, židovských nebo muslimských.
V tomto ́termodynamickém-ekologickém ́ scénáři musíme připustit, že jsme svědky procesu, který můžeme dokonce přirovnat k ekologické ́katastrofě ́, která v minulosti změnila a mění původní biotopy v námi vnucenou ́kulturizovanou ́ krajinu a zůstává otázkou, jak to jednou bude hodnoceno - jestli dobře nebo špatně a jak pro koho. I ekologicky uvědomělý občan se (ne)vědomě zúčastňuje na devastaci původních biotopů (mýcení pralesů) a na možném nárůstu cen životně důležitých potravin, a tak i následné chudoby v některých regionech světa. Následná emigrace obvykle odebere elitu postiženého národa, což jen prohloubí stav mizérie těch, kteří tam zůstávají. Dovedeme si představit, že není nic horšího než ́dělat efektivněji to, co bychom neměli dělat vůbec ́, ale rozlišit do budoucna co je co, většinou nedovedeme.
Ekologická idea udržitelnosti vývoje leží (bohužel) proti přírodním zákonům termodynamiky, nadprodukce (emisí, lidí) nemůže být nevyčerpatelně pohlcena odněkud neurčitě kdesi, aniž bychom tím neporušili (entropickou) rovnováhu. Udržitelnost je možná pouze lokálně, a to jen na účet entropických skládek (míst zvětšeného chaosu) někde jinde (kde o tom nevíme nebo nechceme vědět nebo si to úmyslně zamlčujeme). My všichni se držíme svých špatných zvyklostí (kouření, pití, neekomická doprava, nadspotřeba), které často ohrožují nejen naše zdraví, ale i společnost, ale chceme, aby náš zatím ́přepychový ́ život byl zachován. Stejně jako v historii předpokládáme, že vývoj vědy a techniky najde nový způsob získávání energie, který nám umožní dobře žít (možná i jen přežít) – ale zázraky se často nekonají, a tak tradiční politika ́mrtvého brouka ́ zatím drží, ale zůstává nezapovězená otázka: za jak dlouho ́vybydlíme ́ naši planetu, nebo aspoň její obyvatelné části.
Stěhování v důsledku změn klimatu může dospět do stavu konkurence přesunům v důsledku ozbrojených konfliktů. Například před asi deseti lety se odhadovalo, že prchalo na celém světě před válkami a násilím asi jen tři a půl milionu běženců, zatímco extrémy počasí vyhnaly z domovů ve stejném období až čtyřnásobek. Pomalé změny mají v tomto ohledu horší důsledky než dramatické jednorázové katastrofy. Za posledních třicet let zasáhly bouře velmi těžce do života asi jen polovině lidí ve srovnání s těmi, kteří se ocitli v krajní tísni v důsledku sucha. Současné mezinárodní právo ale nemá jasno, kdo si zaslouží označení ́klimatický uprchlík ́ a jak by se k němu měly státy chovat. Stejně tak nejsme často schopni vymezit práva ́politických uprchlíků ́ a odlišit je od ́ekonomických ́ a už vůbec se nezabýváme právy těch domorodců, kteří se stávají terčem imigrace.
Tak začleňování zcela nové sociální struktury do někdy vyčerpaného, postupně stárnoucího až téměř nemocného organizmu lze považovat obecně za krajně problematické až téměř nebezpečné. Svět a jeho strategické tahy v přelidněných a zasažených oblastech se nutně musí změnit, což v lepším případě jen zabolí, v horším ... kdo ví? Exitující čísla migrace jsou vysoká a otázkou je, jestli průměrný Němec, Francouz nebo i Čech má dost velké srdce, aby se uskrovnil a dal část svého příbytku disposici neznámým utečencům, kteří si možná právě zachránili holý život. A pokud průměrní Evropané nechtějí anebo spíše ani nemohou přivítat miliony postižených do svých domovů, zbývá otázka, jestli chtějí platit podstatně vyšší daně, ze kterých by se pro nově příchozí mohly postavit (pohodlné) ubytovny a poskytovat jim dlouhodobé finanční podpory k živobytí (či přežití). Utíkají před zvěrstvem zabíjení, ale už druhá generace z takovýchto neosobních a stísněných poměrů ubytoven se nutně musí radikalizovat, o čemž se Evropa mnohokrát přesvědčila.
Kdysi Australané, mající nepřebernou zásobárnu nevyužité země, měli imigrační politiku omezenou jen na ty, kteří se vykázali znalostí alespoň jednoho z evropských jazyků (včetně češtiny). Dnes se tak musí bránit přílivu imigrantů jejich lokalizací někde na přilehlých ostrovech. Eurounijní politikové s luxusním služným, jezdící v šoférovaných autech, zajisté máji velká srdce a stejně velká slova, ale jen málokterý z nich by si vzal trpící žadatele o politické azyly do svého domova.
„Today, the question is not merely in what kind of a Europe we would like to live, but whether everything we understand as Europe will exist at all“ řekl Viktor Orbán, president Maďarska. Ve volném překladu: „Dnešní otázka není jen v tom, v jaké Evropě bychom chtěli žít, ale jestli všechno, co jsme chápali jako Evropu, bude vůbec existovat.“
Emeritus a dr.h.c.