Neviditelný pes

EVROPA: Pytlíkování na princip povýšené

19.8.2015

Nějak se krátí časové rozmezí, v němž je západní člověk – o jiných se neodvažuji soudu – schopen či ochoten uvažovat. Naši ještě ani ne tak příliš dávní předkové uvažovali a plánovali v rozměru staletí. My, lidé dnešní, už myslet v tak dlouhých úsecích času neumíme a snad ani nechceme, ještě ale – až na ty z nás, jejichž duševní obzor se rozprostírá od snídaně k večeři – rozvažujeme své konání v rámci jedné generace s přesahem do následující. Pokud ovšem nejsme politiky.

Naši (čímž nemyslím pouze čeští) demokraté z povolání uvažují v rozmezí jednoho volebního období, pakli se nerozhádají dřív, a i to už pomalu přestává platit, jak zřejmo z obojí současné krize, řecké a přistěhovalecké. Ještě není záchranný balíček - v pořadí už třetí – definitivně zašněrovaný, ještě jsou všelijaké výhrady a neochoty, ještě nevědí takoví Lotyšové, proč by měli přispívat Řekům na trojnásobnou životní úroveň, také v Tsiprasově partaji Syriza to všelijak bublá a skřípe, nicméně se lze nadít, že se nakonec upytlíkuje nějaká dohoda a Řekové svých osmašedesát miliard € (násob sedmadvaceti, český poplatníče) dostanou. Sláva, problém vyřešen!

Vyřešen. Pro tuto chvíli. Uplyne rok nebo dva a s jistotou, jako že je strop nahoře a podlaha dole, řecký bumbrlíček záchranné miliardy slupne jako malinu a ti, kdož si troufají řídit osudy států a národů, se začnou handrkovat o čtvrtém, divíce se velice, kam se k čertu všechny ty prachy poděly. A pak o pátém a pak… sám satanáš ví jaké pak. Prostý občánek by ovšem znal řešení. I mnohý z politiků je zná a občas i naznačí, ale to je tak asi všechno, čeho se odváží, dál se neděje nic. Řešení by mohlo vzbudit a také by jistě vzbudilo zemětřesení, v němž by vzala za své leckterá posvátná iluze, a tak se zase něco upytlíkuje. Pro tuto chvíli, pro tento rok nebo dva. Čímž, jak nenutno zvlášť připomínat, se finální průšvih jen oddálí a bude tím katastrofálnější. Ale to bude až pak. Z pytlíkování, výrazu bezradnosti, se čím dál zjevněji stává princip. Raison d’état,říkají Francouzi. Ale to by se ještě nějak strávilo, konec konců jde jen o nějaké pitomé miliardy. Nanejvýš snad o bilion (když se sečtou všechny balíčky dosavadní i předpokládatelné), no bóže. Od čeho platíme daně, že.

Zapeklitější je druhý z obou svrchu naznačených malérů, v němž nejde o pitomé miliardy, ale… ještě si povíme o co. Než se po této koleji pustím dál, chtěl bych předeslat, že sám jsa uprchlík z komunistického Československa mám pochopení pro každého, kdo se rozhodl odejít ze země svého původu za svobodnějšími, člověka důstojnějšími životními podmínkami. Ani touhu po plnějším talíři bych nikomu nevyčítal, třebaže jedinou pohnutkou odchodu by být neměla. Přesto bych měl jisté výhrady. Předně: kdo se rozhodl pro život v jiné zemi, učiní moudře, vybere-li si co možná kulturně nejbližší. Ani pak to nemusí být zcela snadné, jak sám mohu potvrdit; kulturní rozdíl mezi Čechami a Německem je spíš z nepatrnějších, přesto mi trvalo dost dlouho, než jsem se zbavil určitých návyků, jak jsem si je přivezl v uprchlickém ranečku ze své socialistické vlasti. Či lépe, než jsem si uvědomil, jak divně se s nimi vyjímám; zbavování už pak šlo dosti dobře samo. Některým obyčejům mé nové domoviny jsem nepřivykl dodnes a snad bych ani nechtěl; absolutní integrace je věc nemožná, i kdyby se o ni příchozí kdovíjak snažil. A to jsem, prosím, zdrhl jen za kopečky do Němec. Do kulturně vzdálenějších oblastí, s cizími, mému naturelu nepochopitelnými a často i pěkně protivnými zvyklostmi bych se nestěhoval, ani kdyby mě tam maharadžou udělali a zlatým kočárem vozili; dovedu si dobře představit, že by mi tam šli lidé brzy na nervy a já jim. Dále: stává se někdy, že se někdo rozhodne k výměně starého domova za nový znenadání, že se mu naskytla příležitost. V naprosté většině případů se však rozhoduje k výměně tapet celá léta. Kdo není úplný a beznadějný lajdák, ničema a hlupák, ani se nespoléhá na pomoc z výšin nebeských, hledí toho času účelně využít. Naučit se aspoň základům jazyka vyhlédnuté země; rozvážit si svou profesní kvalifikaci a není-li dostatečná, ještě ji prohloubit, eventuelně využít času k zaškolení do jiného, použitelnějšího oboru. Kdo přitáhne do hostitelské země slůvka její řeči neovládaje, kdo nic použitelného neumí a ani umět nehodlá, musí si dát líbit otázku, jak si svou zdejší existenci vlastně představoval a nemíní-li se živit něčím nekalým. Leda by se rozhodl na práci nesáhnout a nadosmrti žít za peníze z veřejných pokladen; v tom případě se nesmí divit nevraživým pohledům a řečím o příživníkovi, jejž by bylo záhodno chytit za zadek a vyhodit odkud přišel, říkej tomu xenofobie kdo chceš. Dále: importuje-li přistěhovalec s sebou, řekněme, podivné a s povahou země nekompatibilní móresy, učiní dobře, vynasnaží-li se jich co nejrychleji zbavit. Stejně jako jsem v počátcích své exilové kariéry nečekal, že se německá veřejnost přizpůsobí mým socialistickým zvláštnůstkám, ale přizpůsobil jsem se mravu země sám, i současní prchající ať již za plnějším talířem nebo před hrůzami válečnými by měli chápat, že nemohou vyžadovat od hostitelské země přizpůsobení jejich obyčejům, ale musí se přizpůsobit sami. Nejsou-li k tomu ochotní, trvají-li zběsile na svých odlišnostech, pokládají-li požadavek přizpůsobení za urážku nebo se dokonce cítí být způsobům hostitelské země nadřazeni, nechť se nediví nakvašeným poznámkám, proč tedy k nám do Německa (do Anglie, do Švédska etc.) vůbec lezli.

Toto předeslav mohu postoupit k věci samé. Všemi prostředky, přes moře i po souši, s doklady i bez nich (vesměs), z přijatelného důvodu i bez něj, se do naší nenafouknutelné Evropy hrnou tisíce a statisíce nezvaných hostí; i je urgentně třeba s tím něco udělat. Co… pro politické hlavy jednoduchá věc. Stanovíme kvóty, tak, dejme tomu Rakousko přijme tolik a tolik tisíc uprchlíků, Estonsko tolik, Belgie tolik, a problém je vyřešen. Ó běda! Jste tak praštění, pánové, tak lehkomyslní nebo obojí najednou? Opravdu si myslíte, že rozstrkáním po kontejnerech a tělocvičnách příliv běženců končí? Kam chcete rozstrkat ty, kteří se teprve chystají na cestu nebo o ní zatím jen uvažují? Půl Afriky vidí v odchodu do zámoří záchranu z bídy a rozvratu, nechme pro tentokrát stranou, kým nebo čím zaviněného, celé jedno balkánské etnikum, jehož jméno jest nekorektní vyslovovat, už v bohatých – prozatím - zemích západní Evropy žádost o asyl podalo nebo ještě podá, třeba i dvacetkrát, když na to přijde, neodbytná vlezlost je odjakživa silnou stránkou onoho nejmenovaného etnika… a samozřejmě čekají ve frontě statisíce zoufalých lidí z islámským fanatismem rozvrácených zemí Blízkého východu, pro něž by ještě tak nejspíš bylo možno najít porozumění, kdyby nebylo obav, že k nám zavlečou právě to, před čím prchají… ale zkraťme ten výčet. Kdyby se mistři politického pytlíkování ukvótovali, nepojme tento těžce zkoušený kontinent celý ten obrovský příval jak bídy a zoufalství, tak vyžírkovského chytráctví. Něco se musí stát, a brzy. Ale co?

Kdyby můj slabý hlas mohl býti slyšen, navrhl bych především zrušení dávno už zdiskreditované instituce asylu. Z ochrany osob prchajících před ideologicky motivovanou persekucí se stala legitimace k bezplatné účasti na sociálních zařízeních hostitelské země; a i když je žádost opakovaně zamítnuta, při zdráhavosti vyhošťovacích procedur stojí leckomu za to užít si několika měsíců fajnového živobytí na účet daňového poplatnictva. To nemusí být. Lidská práva by nebyla o nic kratší, kdyby byl běženec podroben témuž přezkoumání jako každý jiný příchozí: co umíš, čím se chceš živit, jaká je tvá kvalifikace odborná i jazyková, čím můžeš být této zemi prospěšný. Jestli ničím, nediv se, že o tebe nestojíme; doživotních klientů sociálního úřadu máme sami dost.

Rovněž je třeba vzít v úvahu, že kdo má či měl oněch pět tisíc dolarů, kolik tak v průměru obnáší převaděčská taxa, není zrovna chuďas, jejž z domova vyhnala holá bída. Ti skutečně nuzní zůstávají dřepět v prachu africké vesnice nebo v potrhaných stanech záchytných táborů někde v Jordánsku a Libanonu. Opomíjení těchto skutečností můžeme bez přehánění nazvat pokrytectvím. Ušlechtilým, přesto však pokrytectvím, nejzhoubnější chorobou současného Západu.

Místo zdlouhavého zjišťování identity, z největší části vylhané, by bylo záhodno hned na místě hnát každého, kdo přichází bez dokladů. Ztratil jsem, spadly mi do moře, ukradli mi… je přinejmenším podezřelé, když pas, vysvědčení a ostatní papíry spadly do moře devíti uchazečům o asyl z desíti. Spíš se jedná o naučenou báchorku, jakými své klienty za dobré peníze vybavují na cestu převaděčské bandy. Lež a podvod by měly bez dalších řečí být dostatečným důvodem k okamžitému vypovězení; řady zájmců o blažený život na zlatém Západě by tak bezpochyby znamenitě prořídly a zbylo by místa, času i prostředků pro ty, kdož opravdu přicházejí v ohrožení svobody a života.

Ale i pak je třeba si položit otázku, jakou část cizího živlu je země a společnost ještě schopná pojmout, a kdy už přestává být sama sebou. Třeba by někomu nevadilo – nebo to aspoň předstírá – kdyby v jeho vlasti převládl týž chaos, rámus, zchátralost a zaodpadkovaný nepořádek, jaký tak bývá průvodním jevem končin, odkud se vydávají na pochod uprchlické davy. Naprosté většině domácího obyvatelstva – které také snad má nějaká lidská práva - to však vadí a stoupající mírou vadit bude. Nestane-li se nic podstatného, je jen otázkou času, kdy se tato živelná nespokojenost (řeči o populismu, rasismu etc. je možno si směle strčit za klobouček) v otevřený a organizovaný odpor; nebude-li ani pak politické vůle k ničemu víc než k zase nějakému pytlíkování, kdoví jestli ne v cosi po čertech podobnému občanské válce. Jestli ano, vina je těch, kteří se rozhodli bobtnající problém nevidět, barvičkami růžových řečí natírat.

Nelžeme si. Nenamlouvejme si, co není, nezaměňujme následek za příčinu. Řečeno s Komenským, nejpodstatnější příčinou vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, je stále se zrychlující vybydlování planety. Abych podal příklad: když jen obyvatelstvo takového Egypta se stačilo za poslední dvoustoletí namnožit z 2,5 milionu na 90 milionů – ne že by jiné končiny toho pásu beznaděje na tom byly příliš jinak – někde to znát být musí. I kdybychom se rozhodli obětovat úplně všechno, své země, svůj životní způsob, své hodnoty a zásady, finální apokalypsu tím neodvrátíme, jen o něco oddálíme. Snad si tedy můžeme dovolit trochu nesvatého sobectví: má-li se něco či někdo zachránit, ať jsme to raději my. Naše západní civilizace, z níž, doufejme, navzdory vší módní zhlouplosti ještě nevyprchala tvořivá potence, jež ji na půl tisíciletí učinila vůdčí sílou světa. Civilizační oblasti, z nichž k nám na důkaz jejich selhání proudí běženecké davy, netěšme se krásnými frázemi, už překročily práh, za nímž není návratu.

Nenapomáhejme apokalypse, ani z dobré vůle ne. Jen málokdy je příčinou zlých konců zlá vůle; kam až paměť sahá, na začátku nejpříšernějších průšvihů vždy stála vůle dobrá a nejlepší. To proto, že počátek svých skutků drží v ruce člověk, ale následky se odvíjejí ve sférách, do nichž svým rozumem a smysly nedosahujeme; v nich se záhadným způsobem měnívá zamýšlené dobro v nechtěné zlo. Jinak by dějiny zmíněného dvoustoletí nebyly plné figur jako Napoleon, Lenin, Hitler a Gottwald, které to také všechny myslely velice dobře, ale mizerně to skončilo. Nebo, všichni svatí stůjtež při nás, ještě ani neskončilo. Jinak tomu není a nebude ani s figurami politické korektnosti, pakli se u nich také dá mluvit o dobré vůli, nebo spíš o blahém pocitu Jediného Spravedlivého, povzneseného nad tu tupou měšťáckou, xenofobní etc. masu.

A teď se do mě můžete pustit, ušlechtilí duchové. Někam si své všelidskou etikou jen tak překypující výtky napište a do roka a do dne si je přečtěte. Možná bude stačit i půlrok.

Na závěr ještě poznámku: pozorný čtenář si možná povšiml, že jsem nikde v těchto odstavcích neutrousil slovo islám. Samozřejmě, že souvislost je, a jaká; vydala by však na delší samostatný článek, takže až někdy příště.

Hannover, 15. srpna 2015



zpět na článek