Stává se v přírodě poměrně často, že se některý biologický druh přemnoží, nejčastěji proto, že má k disposici nadbytek potravy nebo potravu snadno dostupnou. To nemusí být totéž. Například při masové chorobě býložravců se vlivem snadné dostupnosti potravy přemnoží šelmy i v tom případě, že nemocných, případně uhynulých zvířat není mnoho. Přemnožení z nadbytku je ale častější. Bývá obvykle spojeno s nepřítomností přirozeného nepřítele, jako je tomu například u králíků v Austrálii.
U nás je dobře známé přemnožení černé zvěře, nebo přemnožení medvědů ve slovenských horách. Prvním důsledkem přemnožení je zesílená agresivita uvnitř druhu. Černá zvěř častěji než za normálních podmínek napadá zvířata téhož druhu příslušející k jiné tlupě. Dochází i k neobvyklé mezidruhové agresivitě, například medvědi i divoká prasata napadají člověka, což obvykle nečiní. Uměle vysazený bobr, který byl v našich zemích původně vyhuben, se v současnosti rovněž přemnožil a překvapivě napadá i člověka.
Po období vnitrodruhové agresivity obvykle dochází k migraci. Všeobecně známé jsou případy migrací rejska. Zvířata často při migraci hynou, ale migraci to nezastaví.
Zastavit migraci znamená zastavit přemnožení. Různé státy se o to pokoušejí různými způsoby. Česko je příliš malé, aby mohlo řešit přelidnění v Africe. EU k tomu už možnosti má. Bohužel je nevyužívá a evropští pachatelé dobra situaci spíše zhoršují.
V šedesátých letech minulého století tzv. římský klub předpovídal celosvětové přemnožení člověka s následnými celosvětovými hladomory. Varování v podstatě nikdo nebral vážně a skutečně k přemnožení a hladomoru nedocházelo. Hlavní oblasti obávaného přemnožení byla Indie, Čína. Latinská Amerika a subsaharská Afrika. Evropu do této skupiny zahrnovali jen největší škarohlídi. Přestože katastrofickému scénáři nikdo nevěřil, na nebezpečí reagovaly všechny země. Každá trochu jinak, a tak máme k disposici testy různých možností. Evropa a Severní Amerika zvýšily různými cestami produkci potravin a v současné době se v těchto oblastech naopak zemědělská výroba omezuje s ohledem na nadprodukci.
Indie poměrně radikálně snížila populační růst „tržním“ opatřením. Nabídla ženám, které se dobrovolně nechají sterilovat, finanční odškodnění, a podle snížení porodnosti byla metoda úspěšná a navíc neovlivnila přirozený poměr mužů a žen. Čína jako totalitní země má jednoduchou možnost růst populace zakázat. Systém jednoho dítěte snížil značně v Číně nárůst populace, současně však vyvolal problém daný tisíciletou čínskou tradicí. Rodina dává přednost narození chlapce. Proto, když byla v rodině očekávána dívka, zpravidla musela jít matka na potrat. Tím se stalo, že v současnosti je v Číně jedna generace téměř čistě mužská. To sice povede k dalšímu snížení porodnosti, ale ve svých důsledcích nezdravému pro budoucnost. Obě země téměř vyřešily problém.
Latinská Amerika ohrožení přelidněním nijak neřešila a procesu ponechala volný průběh. Vzhledem k tomu, že se tato oblast nezhlédla v evropském modelu sociálního státu, využívá samovolných výsledků rozvoje techniky. V současnosti vlivem industrializace je možné, aby cca 30 % občanů uživilo celý stát. Evropa to řeší sociálním státem a přerozdělováním, Latinská Amerika nepřerozděluje a vytváří se zde nebezpečné napětí mezi těmi „produkujícími“, a tedy bohatými (i když bohatstvím může být jen pravidelný plat), a těmi „neproduktivními“ chudými, o které se nikdo nestará. Zatím to funguje, otázkou je, na jak dlouho a co se stane pak. Již dnes se to řeší „soukromou policií“, časem možná bude nutná soukromá armáda.
V Africe se bohužel problém přelidnění neřešil nebo řešil tím nejméně efektivním způsobem. V Africe je porodnost přibližně 10 dětí na ženu. Pokud se věcem nechá volný průběh, v místních podmínkách se z těch dětí dožijí dospělosti dvě a to je porodnost obvyklá v Evropě, dvě děti na ženu. Potom přišla akce profesionálních spasitelů, dodávky potravin a léků a z těch deseti narozených dětí se nakonec dospělosti dožívají všechna. To je neúnosně velký nárůst populace.
V Evropě se to stalo v předminulém století a Evropané expandovali do Ameriky a Austrálie. Současně ale Evropa nemá fyzickou možnost absorbovat ten obrovský nárůst populace v Africe. Afrika je větší a lidnatější než Evropa. Absorbovat africký populační nárůst by vedlo ke stejné situaci, jako by každá evropská žena porodila a vychovala 25 až 30 dětí. Taková populace nikdy v Evropě nebyla a Evropa nemá možnost to zvládnout, i kdyby všechny státy nadšeně souhlasily. A ony nesouhlasí.
Současná vlna migrace proto nemá řešení v přijímání migrantů, ale v rozumném rozvoji afrických zemí, dodáváním „humanitární pomoci“ v rozsahu, který by odpovídal porodnosti maximálně dvou dětí na ženu, i když pro první léta by bylo výhodnější čínské omezení na jedno dítě na ženu. V Africe není, na rozdíl od Číny, síla, která by to byla schopna prosadit. Proto může být toto omezení prosazeno pouze tou bolestnější metodou, tj. omezením „humanitární pomoci“. Ona ta pomoc vlastně není příliš humanitární, protože situaci jen zhoršuje. V současné migrační vlně je tedy nutné používat mozek.