Česká vláda si v souvislosti s pokračující řeckou eurokatastrofou naplno užívá smysl existence Evropské unie, tedy souvislou likvidaci svobody a demokracie jejích členských, stále ještě jakž takž demokratických států.
Zatímco unijní diktát nyní v přímém přenosu zbavil Řecko včetně parlamentu svéprávnosti, český premiér a ministr financí se načas veřejně holedbali, že náš stát se na finanční podpoře Řecku nebude podílet. Pan Babiš se dokonce dal slyšet, že se teď ukazuje, jak je dobře, že nejsme v eurozóně.
Chvilka svobodného povyku ale netrvala dlouho. Pan ministr financí Babiš pod pravděpodobným bruselským tlakem záhy povolil a náhle začal mluvit o jakýchsi chimérických zárukách za naši záruku ve výši 4 miliard korun na finanční pomoc směřující již potřetí do řecké černé díry. Jde o peníze
prostřednictvím eurofondu, který již nyní právně neexistuje, ale co je to právo a dohoda všech údajně rovnoprávných členských států EU? Zhola nic.
Stačí si vzpomenout na osud tzv. maastrichtských kritérií podmiňujících členství v eurozóně, anebo na protiprávní vznik onoho již prý zaniklého, ale nyní opět mocensky resuscituovaného eurofondu (i jeho nástupce), za jehož peníze máme nyní spoluručit.
Kdo v EU skutečně rozhoduje, není právo a dohody, ale německá vláda. Té nedávno při stanovení ultimáta v podobě nedělního diktátu řeckému premiérovi opět podlehla Francie a údajný předseda eurovlády, tedy Evropské komise, Juncker jí přitom sekundoval. Německá Evropská unie se opět předvedla jako největší vnitřní ohrožení svobody a demokracie Evropy po studené válce, zatímco tím prvním vnějším je nynější ruská agresivita.
Německo je nyní prostřednictvím své role v EU opět příliš mocné na Evropu a příliš slabé na svět. A tak do nynější sebevražedné německé hry o osud Evropy, zatím prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, vstupuje v roli zachránce Amerika. Jde zde o klíčový geopolitický význam Řecka na pomezí Evropy, Asie a Afriky. Spojené státy tedy nyní vyvíjejí důrazný tlak na Německo, aby od svého
drakonického diktátu Řecku ustoupilo. Místo Řecka v NATO je totiž nezastupitelné. A před USA má Německo jako před jediným státem světa skutečný respekt.
A co tedy s německou, stále zřetelněji antidemokratickou Evropou v podobě EU? Britský příklad je hodný následování. Pokud se EU záhy nezdemokratizuje tak, že se podstatně zesílí pravomocí členských států a zásadně omezí rozhodování kvalifikovanou většinou, je na čase vyhlásit referendum o setrvání České republiky v Evropské unii. Zárukou nejen naší svobody a bezpečnosti je totiž stále NATO, a ne EU. Evropu v NATO bez nynější německé Evropské unie čeká svoboda a prosperita. Ve
svěrací kazajce EU jejich opak.