A je to tady - vláda ten návrh zákona, co už chudáky kuřáky vyžene úplně odevšad, kde by snad mohli ještě potkat nějakého nekuřáka, schválila. Kde jsou ty časy, kdy se ve starých dobrých zašlých čtvrtých cenových skupinách kouřilo za Klause stejně jako za Havla, za Husáka stejně jako za císaře pána: u pípy stála sklenice s utopenci, na tabuli byla křídou načmárána dvě tři jednoduchá, studená jídla, a někde dělal dokonce hostinský čárky ne na hostův účet, ale na keramický talířek pod jeho půllitrem. V místnosti se samozřejmě volně daly čagany věšet – jak jinak také v tradiční, poctivé české hospodě jak od Josefa Lady. Nuže, nyní je po ní veta…
Postupné omezování svobody se stalo plíživou, ale zjevnou součástí našich životů. Stát se nás čím dál víc snaží vychovávat, přijímat různá opatření pro naše dobro, i kdyby je měl prosazovat holí. V Evropě se to teď tak bohužel nosí; největší aktivitu v konání dobra v zájmu občanů lze nicméně už několik let pozorovat v v orbánovském Maďarsku, někdejší to baště omezeného kousku svobody v komunistické nesvobodě, když jsme tam za Kádára jezdili na rockové koncerty a na nákupy. Rád bych se se čtenáři NP podělil o své loňské tamější zážitky, jež s nynějším počinem naší vlády přímo souvisí.
Kde udělali maďarští soudruzi chybu?
Přijeli jsme na dovolenou do lázní Hévíz a vydali jsme se hledat restauraci, kde bychom povečeřeli. Jedna taková sympatická se nám namanula záhy – usedli jsme na zahrádce, kde jinak nebyla ani noha, a u číšníka, který se brzy objevil, jsme si objednali džbánek vína a jídlo. Víno přinesli záhy. Nalili jsme si a vychutnávali pohodu večera, těšíce se na večeři. Teprve když si žena zapálila cigaretu, zaznamenali jsme, že tam nikde nejsou popelníky. Čekal jsem, až se číšník objeví, abych ho o jeden požádal.
Netrvalo to dlouho – vyšel ze dveří, podíval se k nám, povyskočil asi metr nad zem, zakoulel očima a rukama vzrušeně mávaje hnal se k nám, div se nepřerazil - už za běhu nekompromisně žádaje, aby se žena s tou cigaretou okamžitě odebrala mimo prostor zahrádky. Zatímco to jak opařená udělala, já už rozzuřen rušil objednávku jídla a žádal o účet za víno. Přitom jsem se samozřejmě ptal, co že to má znamenat. Dobrou němčinou mi číšník vysvětloval, že takové jsou holt maďarské zákony: pod hrozbou přísné pokuty se nesmí kouřit nejen v restauraci, ale ani venku na zahrádce. Na moji nevěřícnou odpověď, že to je přece naprostý nesmysl, jen pokrčil rameny.
Jak jsem však v příštích dnech zjistil, měl ten dobrý muž pravdu – s cigaretou jsem ani v zahradní restauraci za celou dovolenou nikoho neviděl. Co víc, zjistili jsme také, že koupit si kuřivo není v Maďarsku tak jednoduché. Že je neprodávají v restauracích, to je za takové situace asi pochopitelné. Nevedou je však ani v novinových stáncích, ba ani v prodejnách potravin. Dají se koupit jen ve specializovaných, nijak hojných prodejnách, viditelně označených zvláštní hnědou cedulí. Ty mají ale svoji denní otvírací dobu a večer už se prostě cigarety nikde nekoupí.
Že by však takový ztížený přístup ke zhoubné nikotinové droze měl nějaké pozitivní výsledky, to na maďarských ulicích nevidno; s cigárem tam chodí kdekdo, jsou na dvorcích, postávají na balkónech, posedávají ve svých zahradách – jeden kuřák vedle druhého, nejspíš jich je víc než u nás. Že se jen musí včas předzásobit, na to už si zřejmě zvykli…
A tak tato bohulibá opatření maďarských zákonodárců zůstávají nakonec být jen zbytečnou buzerací, což mi tam potvrdil nejeden domorodec včetně našeho domácího, slušňáckého inženýra chemie, samozřejmě nekuřáka.
Vezmeme si z nich příklad?
Od příštího roku bude tedy u nás nejspíš platit úplný zákaz kouření v restauracích, na koncertech a tanečních zábavách. A tak se přímo nabízí otázka, jak si tuto formulaci vyložit – patří k restauraci i její zahrádka? A co taneční zábavy, co jich je v létě na venkově pod širým nebem plno? Tam se také nebude smět kouřit? Najde se i tam nekuřák nebezpečně ohrožený obláčkem dýmu od souseda? Je tohle ještě normální?
Ano, postupné omezování svobody se stalo plíživou, ale zjevnou součástí našich životů. Stát se nás čím dál víc snaží vychovávat, přijímat různá opatření pro naše dobro, i kdyby je měl prosazovat holí. Zdali se důsledně nechá inspirovat maďarskými soudruhy, není zatím jasné – moc bych se tomu ale už nedivil…
(Článek na stejné téma starý osm let, kdy jsem na protikuřáckou buzeraci také nadával, ale zdaleka přitom nebylo ještě tehdy tak zle jako dnes, je zde).