Migrační krize na jihu Evropy je dnes ústředním tématem debaty v EU. Bruselská centrála navrhuje povinné rozdělení migrantů do jednotlivých zemí EU, řada členských zemí však na to nechce přistoupit. Mezi nimi je i ČR.
V českém tisku se často objevují články obviňující až hystericky Čechy z ustrašenosti, zlovolnosti, zpátečnictví, xenofobie a tak dále. Odpůrci migrace se nenechají zahanbit a také se často nechávají strhnout k plamenné rétorice vůči „idiotům a vlastizrádcům“.
V tomto článku bych rád vyjádřil svoji pozici imigračního skeptika a vyhnul se při tom rétorickým hyperbolám.
Průběžně v textu budu užívat pojem „migrant“, protože často opakované slovo „uprchlík“ považuji za citově manipulativní. Aby byl migrant uprchlíkem, musejí být splněny nesamozřejmé právní a faktické podmínky. Je prakticky jisté, že ne každý cestující na každém člunu je uprchlíkem ve smyslu nároku na azyl, držme se tedy pojmu „migranti“, který je přesnější a citově neutrální.
Příliš dobrý byznys s lidmi
Problém masové migrace nelze redukovat jen na humanitární stránku věci. Člověk je nadán nejen empatií a city, ale rovněž kritickým rozumem a schopností přemýšlet. Je potřeba občas kritický rozum využít. Není důvod, proč by pocit soucitu měl mít automaticky přednost a právo veta nade vším ostatním. Pojďme tedy problém rozmotávat rozumově.
Základní poznatek je tento: neexistuje krize, na které by někdo dobře nevydělával. V tomto případě je vydělávajících stran hned několik.
Nejvíce negativní pozornosti samozřejmě připoutávají pašeráci lidí. Jde o mafie obchodního střihu, které mají vyspělou organizační strukturu, management, reklamační oddělení a dokonce provozují webové stránky, na nichž je možno nalézt „plavební řád“ odjíždějících lodí a rezervovat si v nich místo (záchranná vesta je za příplatek, stejně tak místo pod stříškou, kde nepraží slunce).
Poplatky za odvoz jsou vysoké, převyšují 5000 dolarů na hlavu. Dostat tedy do Evropy jednu loď je srovnatelný zisk jako propašovat tam balík kvalitního kokainu, přičemž riziko uvěznění je pro pachatele zatím podstatně menší. O jaký typ pachatelů jde, vidíme nejlépe z toho, že pro své zisky kráčejí doslova přes tisíce mrtvol. Zároveň však cena plavby vypovídá o sociálním složení cestujících na člunech. Uprchlíci z oblastí rozvrácených válkou obvykle nedisponují takovým množstvím hotových peněz – vidíme to i v našem okolí, kdy z pekla jugoslávské či ukrajinské války utíkali lidé doslova s holýma rukama a jedním ranečkem věcí na zádech. Zato nižší střední třída z chudších zemí, které nevyhovují stávající životní podmínky v rozvojovém světě, na podobné částky dosáhnout může.
Určitý zisk však migrace představuje i pro zdrojové země. Eritrea, Somálsko, Ghana atd. se rády zbaví části přebytečné populace, pro kterou není dostatek zdrojů. V případě autoritářských režimů je to zároveň pohodlný způsob, jak vyhnat ze země opozici. Jelikož opozice se v mnoha těchto zemích sestává z militantních islámských hnutí, představuje její odsun do Evropy pro africké země zároveň bezpečnostní bonus.
Na evropské straně máme pak humanitární aparát. Jeho představitelé se v médiích vesměs vyjadřují tak, že silně akcentují humanitní a soucitný rozměr své činnosti a rozhodně odmítají, někdy až s agresivním rozhořčením, že by byli motivováni mocensky nebo finančně. To ale nic nemění na tom, že svoji činnost nedělají zadarmo, což musí kritický čtenář při svém přemýšlení vzít v úvahu. Financování jejich organizací, jakož i jejich vliv na veřejné dění, je přímo závislé na závažnosti krize, tudíž se pracovníci těchto organizací nutně ocitají ve vážném střetu zájmů. Zatím všechny výzvy ze strany neziskového sektoru, které jsem viděl, hlásaly různými slovy totéž: vezměte co nejvíc migrantů sem do Evropy, ideálně úplně všechny. Nikdo nevznesl pochybnost o moudrosti nebo udržitelnosti celého procesu, ačkoliv jinak se v euro-kruzích o udržitelnosti mluví neustále. Tato vnější jednotnost v názorech je důvodem k vážnému zamyšlení.
Povšimněte si, že všechny tyto složky spolu ve skutečnosti spolupracují jako dobře namazaný stroj, jehož palivem jsou právě migranti. Jedna bez druhé by se zadrhla. Pašerácké mafie dodávají práci humanitárním organizacím a jejich práce zase povzbuzuje další migranty – budoucí klienty pašeráckých mafií; a africké státy tomu spokojeně přihlížejí.
Zbožná přání a tvrdé skutečnosti
Ze stran zastánců pomoci migrantům zaznívá často až utopická rétorika. Zbavíme-li se jen té proklaté xenofobie, budeme brzy žít s nově příchozími v míru a toleranci. Obohatí nás a zbaví „nepřirozené etnické homogenity“. Rád bych pro podobné představy viděl nějaké reálné důkazy. Zatím znějí spíše jako zbožná přání.
Podíváme-li se na zkušenosti ze západní Evropy, kam přicházejí migranti z rozvojových zemí už od 60. let 20. století, nejsou výsledky nijak povzbudivé. Přesto slýchám jen málokdy otevřené přiznání skutečnosti, že masy lidí zejména z islámských kultur se nikde v Evropě nedaří integrovat. Jako by to bylo něco, o čem slušný člověk prostě nemluví, něco, co je vyhrazeno „xenofobům“ (velmi široký pojem!).
Úmyslně zdůrazňuji ty islámské kultury, protože se zdá, že např. Hindové a Sikhové z indického subkontinentu tímto problémem netrpí, rovněž tak Východoasiaté. Toto je zároveň nejlepším důkazem toho, že příčinou problémů není primitivní rasismus bílého obyvatelstva. Vnější vzezření a kulturní obyčeje Hindů, Sikhů, Číňanů jsou velmi exotické, ale přesto se jejich nositelé během jedné generace zařadí do evropské střední třídy a ekonomicky i duchovně ve své nové vlasti prosperují. Ghetta plná zločinů a nezaměstnanosti, která přetrvávají generaci od generace, jsou téměř výlučně doménou specifických etnických a náboženských skupin, které jako by se úmyslně chtěly vymezovat vůči nativní kultuře tím, že demonstrativně odmítnou všechny její hodnoty a instituce, kromě přerozdělování peněz. Kolem těchto „problémových zón“ se chodí po špičkách, původnímu obyvatelstvu se příliš nedoporučuje je navštěvovat a je v nich dost omezena i působnost policie, hasičů, záchranného systému apod.; nikdo vlastně neví, co s nimi dělat.
Jestliže ČR, Polsko, Estonsko či další dosud nezasažené země budou donuceny přijímat migranty z třetího světa, je prakticky jisté, že i na jejich územích vzniknou tyto druhy ghett. Kdyby se tak nestalo, byl by to historicky ojedinělý jev.
Neexistuje způsob, jak mediálně „přebarvit“ tato násilná a beznadějná ghetta do podoby něčeho pozitivního a výhodného – na to už jsou příliš známá a vidělo je příliš mnoho lidí. Ze strany zastánců migračních kvót by bylo férové, kdyby otevřeně přiznali, že naše země mohou být za svoji vstřícnost trvale poškozeny.
To je ale další věc, kterou neslýchám. Buď je zametena pod pavučinu neurčitých slibů, že se tak nestane, nebo označena za smyšlenku a xenofobní šíření strachu. K tomu jen maličko: zde naleznete přehled nejhledanějších zločinců Švédského království a zde je jeho ekvivalent pro Francii. Posuďte sami. Troufám si říci, že to, co příznivci migrace označují za xenofobii, je u většiny lidí jen projev přirozeného pudu sebezáchovy, který řada výše postavených lidí již ztratila. (Vyrůstání ve skleníkovém prostředí tak často dopadá.)
Zbavme se mesiášského komplexu
Když dnes čtete články a posloucháte proslovy v médiích, musíte si povšimnout určitého povýšeného a patronizujícího přístupu autorů k rozvojovému světu. Neumějí si pomoci, mají bídu, tudíž Evropa, Austrálie a další vyspělé země musejí nastoupit k jejich záchraně. Jako by obyvatelé Afriky či Arábie byli děti, které potřebují na každém kroku pomocnou ruku dospělých.
Ačkoliv by se autoři takových návrhů zděsili, protože ve svých představách to nepochybně „myslí dobře“, domnívám se, že právě toto je poslední skutečný pozůstatek koloniální mentality, včetně klasického rasismu.
Africké země a islámský svět patří už po dvě generace samy sobě. Ač samozřejmě nefungují ve vakuu a západní (i východní!) mocenské zájmy se na jejich vývoji podepsaly, přeci jen není pochyb, že jejich osud a další vývoj leží především v rukou místních politiků. Tím, že přebíráme zodpovědnost za jejich chyby a selhání, je motivujeme jedině k tomu, aby se z nich nepoučili. Rovněž je to v podstatě urážlivé vůči těm rozvojovým zemím, které svoje vnitřní problémy zvládají a rostou směrem k bohatství. (Není jich tak málo, ale moc se o nich nedočtete. Mír není pro novináře tak zajímavý.)
Evropské vnější zásahy do rozvojového světa měly obvykle nezamýšlené důsledky, které situaci spíše zhoršily, než aby ji zlepšily. Prakticky každá vojenská intervence dopadla velmi špatně. Ale ani mírové rozvojové projekty se nemohou pochlubit velkou měrou úspěšnosti. Často naopak posloužily k osobnímu obohacení zkorumpovaných vladařů a jejich úředníků nebo poškodily místní ekonomiku dovozem zboží za dumpingové ceny, kterým nebyli místní řemeslníci schopni konkurovat.
Jedním z nejhorších problémů současného rozvojového světa je přelidnění, za které Západ nenese vůbec žádnou zodpovědnost. Zajisté není nic příjemného bydlet v patnáctimilionovém Lagosu, který přitom ještě v 50. letech byl menší než Ostrava. Toto je však klasický problém, který musí vyřešit místní vlády samy, podobně jako už jej vyřešila řada dalších zemí (např. Japonsko a Čína, ale také třeba muslimské Turecko, Írán či Tunisko, kde dnes je standardem mít dvě děti na rodinu). Není spravedlivé vůči zbytku planety, aby sloužila ke vstřebávání populačních přebytků z chudších zemí, o které se sama nezasloužila.
Mnohé rozvojové země jsou poznamenány kmenovými, etnickými a náboženskými spory, které často přerůstají ve války. I toto je věc, kterou si musejí vyřešit tamní obyvatelé sami. Není v silách EU, aby
zahojila např. sunnitsko-šíitský spor, který vybuchuje nepravidelně do genocidních rozměrů, a to už od roku 680. Rovněž není v zájmu nezúčastněných zemí, aby si tento neřešitelný spor skrze masovou migraci importovaly k sobě domů. On je dost špatný i tam, kde už je. To samé platí o vztazích Izraele, potažmo Židů a muslimského světa. Jestliže je současné evropské židovské obyvatelstvo ohrožováno násilím ze strany radikálních muslimů, jde neoddiskutovatelně o následek nezvládnuté a nepromyšlené migrační politiky, ke kterému se zastánci migrace příliš nehlásí.
Ve vztahu k rozvojovému světu bychom se měli zbavit jak neodůvodněných pocitů viny z toho, že momentálně jsme bohatší, a rovněž nadřazeného mesiášského komplexu, který na nás klade zodpovědnost za blahobyt po celé planetě. Skutečnost, že se mnozí migranti cestou přes moře ocitají v ohrožení života, by neměla být automatickým trumfem, který svojí silou přebíjí všechny zájmy a starosti lidí v Evropě. Nakonec jde z jejich strany o dobrovolně podstoupené, penězi zakoupené riziko: mezi příchozími snad není nikdo, koho by na ten člun zahnali jiní lidé namířenou zbraní. (Pokud je a dokáže to, byl by to opravdu azylový případ, ale zatím se nikdo k ničemu takovému sám nehlásil.)
Kritický závěr
Masové migrace v historii světa vždy vedly k destabilizaci cílových oblastí a často i ke krvavým válkám mezi původními obyvateli a nově příchozími. Současná podoba evropských i amerických hranic jimi byla utvořena; nedělejme si, prosím, iluze, že by to tentokrát bylo jinak. Od jisté míry výše už žádná společnost nedokáže mírově vstřebat proud nově příchozích lidí z cizích kultur. A ta míra může být u některých konkurenčních kultur velmi nízká.
Ve světle výše zmíněných úvah docházím k závěru, že chce-li EU zachovat sociální a etnický mír na našem kontinentě, nemůže si dovolit udělat cokoliv, co by si potenciální noví migranti mohli vyložit jako zjednodušení a usnadnění cesty na Sever. Dokonce už i stávající míra migrace je neúnosná, ale masy lidí v okolních zemích třetího světa, z nichž mnoho sní o lepším životě v Evropě, jsou těžko představitelné. Jen v Egyptě se na malé ploše nilské delty tísní 80 milionů lidí, Nigérie je na tom ještě hůř. Kdyby jen 10 % z těchto snících uspělo a dostalo se do Evropy, bude opravdu zle. Není dobrý nápad si s tímto jevem zahrávat nebo mu otevírat dveře.
Druhý důvod, proč migrantům cestu neusnadňovat ani systémem kvót ani ničím jiným, je rozvíjející se obranná reakce původního obyvatelstva. Tu se nepodaří potlačit mediální masáží, spíše se tím urychluje, protože mnoho lidí ztratilo důvěru jak v politiky, tak v média. Životaschopnost schengenského systému visí dnes na vlásku. Pokud jen jedna či dvě země vypoví svoje závazky a zavřou před nově příchozími hranice, zesílí v dalších zemích EU tlak obyvatelstva na to, aby jejich země udělaly totéž. Tím se může nastartovat proces, který skončí úplným rozkladem Evropské unie. Autorita Bruselu je v zásadě dána pouze ochotou členských zemí jej dobrovolně poslouchat, vlastní vojsko ani policii k vynucení poslušnosti nemá; a v takové situaci může jeden rebel snadno strhnout ostatní. Snadno by se mohlo stát, že za pět let bude v Elysejském paláci sedět Marine le Pen, a přitom bude ještě vnímána jako jeden z těch umírněnějších politiků nové vlny.
Bohužel se domnívám, že řada evropských představitelů, zvláště těch, kteří nejsou do funkce uváděni hlasováním vlastního obyvatelstva, bude pokoušena držet se svých ideologických dogmat, mezi které patří i multikulturalismus a sklon k sebemrskačství. Připomínají mi tím čarodějova učně z dávné lužickosrbské pohádky o Krabatovi. (Na Lužických Srbech lze vlastně krásně vidět, jaké následky takové masové přistěhovalectví má pro původní kulturu…!)
Uvidíme, zda převáží racionální uvažování, nebo city. Pokud ty druhé, čekají nás zajímavé časy.