Když sleduji ohlasy čtenářů Neviditelného psa na mé články, zjišťuji, kolika legendám o historii čtenáři věří. Některé z nich mají tak hluboké kořeny, že ani profesionální historik vyzbrojený fakty opřenými o prameny a literaturu je nepřesvědčí.
Jako čtenář mého článku Venona-Manhattan, který napsal, že „…teprve když bylo jasné, že Rudá armáda získává definitivní převahu, Západ konečně pohnul zadkem a spěchal s invazí a postupem na východ. Byla-li to kalkulace, tak úplně nevyšla, u nás to osvobození stihli jen po Plzeň.“
Vážený čtenáři, on ten Západ tím zadkem hejbal již dříve. Po napadení Pearl Harbouru Japonskem vyhlásil Hitler několik dní poté (11.12.1941) válku Americe. Nebudu se rozepisovat o válce v Tichomoří, o brzké odplatě slavným náletem amerických bombardérů B-25 startujících z letadlové lodě USS Hornet (Doolitle Raid) na Tokio a další japonská města, o bitvě u ostrova Midway počátkem června 1942, v které Japonci ztratili převahu v letadlových lodích a Amerika mohla přejít do ofensivy, ani o dalších námořních bitvách u Šalamounových ostrovů, u Santa Cruz v srpnu 1942, ani o vylodění na Guadalcanalu (7.8.1942 – 7.2.1943), po nichž Američané „skákali“ z ostrova na ostrov v tvrdých bitvách s fanatickými Japonci - Gilbertovy a Marshallovy ostrovy, Bougainville, Iwodžima, Saipan, Okinawa, Filipíny. Tyto skoky přinesly americké námořní pěchotě a vyloděným armádním oddílům těžké ztráty. Japonci se nevzdávali, raději ustupovali až do moře a dávali přednost utopení před zajetím. Ostatně japonští vojáci nalezení desetiletí po válce na různých bývalých bojištích a věřící, že válka ještě pokračuje, jsou jen jedním z důkazů vedle civilistů, žen a dětí, kteří dávali přednost sebevraždám před zajetím a tím i poskytnutím pomoci.
Zaměříme-li se na válku blíž k Evropě, pak Spojenci hejbli zadkem, když se v listopadu 1942 Američané spolu s britskými jednotkami vylodili v Casablance, Oranu a Alžíru ve francouzské severní Africe v rámci operace Torch (Pochodeň). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska do Tuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. A následovaly bitvy u Tabúrby, Mahdíje a Port Lyautey, Madžáz al-Bábu, Sidí Bú Zíd, u Kasserinského průsmyku, u Marethu, u al-Kitáru, Kasrínu, al Kitáru, Sidí Násir, u Bizerty, o Fundúcký průsmyk a další.
Poté američtí vojáci zahejbali zadkem v červenci 1943, když se vylodili na Sicílii a v září 1943 v Itálii u Salerna a Anzia. Těžké boje v Itálii skončily den před zahájením operace Den D, vyloděním v Normandii, takže si generál Mark Clark moc slávy neužil.
Vedle toho vedlo americké námořnictvo bitvu o Atlantik, doprovázelo konvoje do SSSR a jeho letecké armády útočily na nacistické Německo. A ta „pozdní“ invaze? Amerika musela - přes vlastní africká, sicilská, italská bojiště a válku v Tichomoří - zásobovat konvoji obchodních lodí doprovázenými křižníky a torpédoborci nejen SSSR, ale i vlastní spojence (Svobodné Francouze de Gaulla, Velkou Británii, Čínu, Austrálii, Nový Zéland a další) a především dopravit do Anglie obrovské množství válečného materiálu a dalších komodit pro plánovanou invazi. Přes Atlantik si probojovávat cestu mořskými bouřemi bojujíce s německými ponorkami, které posílaly stovky lodí i s nákladem a s tisíci amerických námořníků ke dnu.
Zpočátku Amerika ztrácela více lodí, než jich byla schopna vyrobit. Málokdo si uvědomuje, že s největším rizikem smrti museli počítat námořníci obchodních lodí – tankerů dopravujících benzin a naftu. Stačil jeden zásah torpédem nebo bombou a již nebylo pro nikoho záchrany, protože hořelo i moře kolem potápějící se lodi. Tisíce tun toho materiálu, který nedorazil do Murmanska a Archangelska, nikdo nechtěl po Stalinovi zaplatit. A ten, který Stalin obdržel, byl, jak jsem již psal, zaplacen jen z malé části. Byla tato pomoc nezištná? ptá se jiný čtenář – ano, myslím, že byla.
Takže se, milý čtenáři, nehejbalo zadkem jen od 5.6.1944, jak Americe vyčítáte. Můžete se o tom přesvědčit na americkém vojenském hřbitově v Kartágu, kde tisíce náhrobků amerických vojáků zaujímají plochu jedenácti hektarů. A další stovky náhrobků jména nemají, jsou to nezvěstní vojáci, na jejichž náhrobcích je napsáno: „Zde odpočívá ve cti a slávě druh ve zbrani, kterého zná jen Bůh.“
Jak mi jiný oponent namítl, i v roce 1942 již bylo pozdě, Amerika měla jít do války proti Hitlerovi hned, jak jí vyhlásil válku. To však nebylo možné, protože Spojené státy neměly kromě velkého loďstva vůbec armádu. Armáda bojující v první světové válce v Evropě byla po jejím skončení rozpuštěna a výcvik dalších rekrutů se nekonal. Proč také? Navíc tomu bránilo silné izolacionistické hnutí – proč by se měli ještě někdy američtí chlapci zaplétat do věčných sporů evropských států?
Americký izolacionismus je široké téma a je o něm napsáno mnoho knih. Z těch nejdostupnějších je rozsáhlé dílo Henry Kissingera „Umění diplomacie“ (Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, nakladatelství Prostor, 1996). Následující věty vycházejí právě z jeho výkladu, protože jsem nenašel lepší. Budiž mi proto prominut jejich akademický ráz:
„Základními pilíři americké zahraniční politiky jsou izolacionismus a Monroeova doktrína (Amerika Američanům). Tato doktrína byla však neslučitelná s politikou Spojených národů, protože idea kolektivní bezpečnosti dávala Společnosti národů, tedy hlavně evropským státům, možnost, aby se angažovaly na západní polokouli. A byla neslučitelná s izolacionismem proto, že Společnost zavazovala Spojené státy, aby se angažovaly ve sporech mimo západní polokouli. Vzdor tomu Spojené státy podporovaly všechny mírové iniciativy včetně Briand-Kellogova paktu – dohodou o zákazu války (s výjimkou války obranné) jako prostředku mezinárodní politiky, iniciovaný francouzským státníkem A. Briandem a americkým státním tajemníkem B. Kellogem; podepsaná 27. 8. 1928.
Jak ale měla být tato utopie uskutečněna? Jestliže totiž byla válka postavena mimo zákon, pojem neutrality ztratil jakýkoli význam. Protože Společnost byla vytvořena k určení agresora, mezinárodní společenství má povinnost jej potrestat. Ale i námitky proti paktu měly logiku. Věří snad někdo, ptal se jeden z oponentů paktu, že agresivní plány Mussoliniho mohou být zmařeny dobrými úmysly amerického lidu a silou veřejného umění?
Americký izolacionismus měl blízko k politice skvělé izolace (splendid isolation) praktikované Velkou Británií v 19. století. Byl v tom však rozdíl. Velká Britanie se také snažila držet stranou od každodenních evropských tahanic. Uznávala však, že její bezpečnost závisí na mocenské rovnováze, a byla ochotna ji bránit tradičními metodami britské diplomacie. Na druhé straně Amerika nikdy neuznala ani význam mocenské rovnováhy, ani evropského diplomatického stylu, věříce ve vlastní specifický, diplomatický styl, který byl daleko veřejnější, právničtější a ideologičtější…
Tato směs strachu a naděje vedla k praktickému důsledku; evropská diplomacie se stále více odchylovala od svých tradičních jistot a přikláněla se k větší emocionálnější závislosti na Americe. To vedlo k dvojímu vetu: Francie nebyla ochotna jednat bez Velké Britanie a ta nebyla ochotna jednat proti názorům, které zastával Washington, přestože američtí vůdci stále jasněji dávali najevo, že za žádných okolností nebudou riskovat kvůli evropským záležitostem válku.“
Opusťme jazyk diplomacie a k izolacionismu ještě dodejme:
Kdo jel po Higway 1 podél pobřeží z Los Angeles do San Francisca, pak uprostřed cesty uviděl kopec San Simeon a na něm bílé věže a vlajky. Nevěřící zrak vidí nejen nádherný evropský zámek hrající všemi stavebními styly od gotiky přes renesanci, baroko až ke klasicismu, ale i několik zeber pasoucích se před zámkem. Všechno zde v Kalifornii! Našli jste Hearst Castle, dnes národní kulturní památku, původně soukromé sídlo mediálního magnáta a multimiliardáře Williama Randolpha Hearsta, „hrdiny“ filmu Orsona Wellese „Občan Kane“, který je spolu s Eisensteinovým filmem „Křižník Potěmkin“ pokládán filmovými historiky za nejlepší film celé filmové historie.
To, co začal budovat jako skromné bydlení, se brzy vyvinulo v opulentní hrad s dvěma věžemi, proti kterému je pohádkový zámek bavorského krále Ludvíka II. Neuschwanstein pouhá psí budka. Nevěřil jsem svým očím – všechno vnitřní zařízení – nábytek, zbraně, koberce, lustry, prostě vše, co je k vidění v zámcích, je zde také originální, protože přivezené z Evropy. Co má tento zámek společného s izolacionismem? Hearst použil své miliardy i na financování svého izolacionistického hnutí „America First“ a co dokážou miliardy v politice, poznáváme nyní také. Amerika již izolacionistická v důsledku své zaoceánské polohy, která ztratila v první světové válce 117 000 mladých mužů a měla 205 000 zraněných, byla syta evropských válek. Proto měl Hearst se svojí izolacionistickou politikou takový úspěch. Napomohla tomu i velká hospodářská krize, kdy se výrazně snížil rozpočet na obranu a veškeré úsilí politiků a obyvatelstva bylo zaměřeno na rychlou obnovu hospodářství. Ve třicátých letech se však rozpadl křehký mír uzavřený po první světové válce. Japonsko vstoupilo na asijský kontinent ve snaze podmanit si – pro začátek - Čínu a Koreu, nacisté a fašisté v Evropě se chystali rozšířit svůj životní prostor a začaly občanská válka ve Španělsku a válka v Africe, kde Itálie přepadla bezbrannou Habeš.
Předvídavým politikům, jako byl F.D. Roosevelt, bylo již jasné, že Spojené státy není možné udržet mimo světovou politiku, ale izolacionisté, mezi nimiž byly velmi významné osobnosti USA, např. významní politici - prezidenti William Harding, Calvin Coolidge, Herbert Hoover či ministr zahraničí Henry Stimson - měli tak velké slovo, že ani Roosevelt nemohl svoje názory dát otevřeně najevo. Navíc bylo v USA nemálo lidí, ať již politiků či jinak populárních osobností, kterým se Hitlerovo Německo zdálo jako správné řešení nejen pro Němce samotné – Charles Lindbergh, populární letec a vítěz nad Atlantikem, či otec pozdějšího prezident Johna F. Kennedyho Joseph Kennedy a mnozí jiní.
Dokonce ještě při volbách v roce 1940 musel F.D. Roosevelt, vnitřně již přesvědčený o nutnosti Spojených států vstoupit do války, jít do nich s heslem „Ani jeden americký chlapec do Evropy“, aby vzal volební vítr svému protikandidátovi Wendelu Wilkiemu. Wilkie, přesvědčený intervencionista, volby prohrál a svému intervencionismu zůstal věrný i dne 12. července 1942 ve státě Illinois při příležitosti přejmenování městečka Stern Park Gardens na Lidice, kde prohlásil: „Protože vrah Heydrich byl zabit, Lidice žijí. Protože lidické svítilny zhasly, rozsvítil se plamen, který nikdy nezhasne. Všude a zejména ve Spojených státech roste vlna tvrdého, neúprosného odhodlání - dokud se dějí v jiné zemi věci jako v Lidicích, nemůžeme se zastavit, dokud si nebudeme jisti, že Němci nemohou opakovat podobné zvěrstvo také u nás.“
Roosevelt, pamětliv bible politologie Machiavelliho „Vladaře“, do přepadení USA Japonskem musel manévrovat, vyjadřovat se obojetně i nejednoznačně, neboť jakémukoliv jeho válečnickému projevu bránila i americká legislativa. V letech 1935 až 1937 schválil Kongres tři tzv. zákony o neutralitě. Tyto zákony zakazovaly půjčky a jakoukoliv pomoc válčícím státům (bez ohledu na příčiny války) a uvalovaly na všechny účastníky války zbraňové embarga, varoval Ameriku před blížícím se nebezpečím totalitních režimů a vyhlásil mravní závazek vůči demokraciím. Bylo to v době, kdy Japonsko obnovilo svoji agresi v Číně a rok po vzniku Osy Berlín-Řím.
Roosevelt byl natolik opatrný, že nevysvětlil, co míní slovem „karanténa“. Bylo to však jasné z jeho slov: „Mír, svoboda a bezpečnost devadesáti procent obyvatel světa jsou ohrožovány zbývajícími deseti procenty hrozícími rozbitím mezinárodního práva a pořádku. Bohužel je asi pravda, že se šíří epidemie světového bezpráví. Když se začne šířit epidemie fyzické nemoci, společnost schválí karanténu pacientů a začne ji praktikovat, aby chránila svoje zdraví a zabránila šíření nemoci.“ Řeč pochopili velmi dobře izolacionisté, když vášnivě prohlašovali, že z rozdílu mezi „mírumilovnými“ a „válkychtivými“ zeměmi vyplývá mravní hodnocení, které povede k opuštění politiky neintervence, k niž se Roosevelt i Kongres zavázali. A Rooseveltovi jako politikovi zase nezbylo, než po tomto projevu svého mravního přesvědčení zase manévrovat, vysvětlovat, uhýbat a relativizovat. Taková je politika!
Brzo se však ukázalo, že bude muset manévrovat ještě více. Jak napsal Kissinger: „… sám věřil hluboce v Ameriku, věděl, že nacismus je zlý a že je hrozbou americké bezpečnosti. Zároveň byl mimořádně mazaný. Byl ochoten nést břímě rozhodnutí, za něž odpovídal jen on sám. Jako provazochodec musel po nebezpečných a opatrných krocích překonávat propast mezi svými cíly a realitou společnosti.“ Ale izolacionisté s dalšími agresivními kroky Hitlera začali ztrácet půdu pod nohama. Začátkem roku 1939 Roosevelt ve svém poselství o stavu Unie označil Itálii, Německo a Japonsko za agresory a v dubnu 1939, necelý měsíc po nacistické okupaci zbytku Československa, Roosevelt poprvé označil agresi proti malým státům za obecné ohrožení Ameriky. Musel však ještě přijít Pearl Harbour a Hitlerovo vypovězení války Americe, aby Roosevelt mohl vyhlásit válku oběma agresorům a kongres na ni uvolnit finanční prostředky. Teprve pak mohla Amerika začít budovat pozemní a leteckou armádu a rozšiřovat své námořní síly.
Do této doby byl válečný potenciál armády terčem posměchu. Gallupův průzkum z října 1940 konstatoval převládající názor, že „americká mládež je nanicovatá, pacifistická, podělaná, cynická, vystrašená levicová sebranka“. Jeden sociolog dospěl k názoru, že „udělat vojáka z průměrného svobodného amerického občana není nepodobné ochočení velmi divokého živočišného druhu.“ Stejného názoru byl i Hitler, který odmítl obavy svých generálů ze vstupu Ameriky do války. Nezajímají se o nic jiného než o sex, coca-colu a jazz, americký voják se nemůže nikdy vyrovnat německému vojáku. Proto tak lehkomyslně vyhlásil Americe válku.
Byla to jeho největší chyba spolu s tažením do Sovětského svazu. Ostatně podobně podceňovali američtí a britští generálové japonské vojáky. Vládlo obecné přesvědčení, že japonští vojáci nemohou mířit, protože mají šikmé oči, vypadají jako trpaslíci a s jejich zbraněmi by si mohly americké děti hrát jako s hračkami. I oni se dočkali krutého zklamání. Před 7. prosincem 1941 – přepadením americké flotily v Pearl Harbouru - byla pro mladého Američana jeho vlastní účast ve válce nepředstavitelná a jak časopis Time v předvečer tohoto útoku napsal, „ budoucí vojáci vypískávají při filmovém zpravodajství záběry Roosevelta a generála George C. Marshalla, náčelníka generálního štábu, a přitom zahrnují ovacemi notorické izolacionisty.“
Výstroj a vyzbrojení nově formovaných divizí byly trapné. Vojáci cvičili s odvodňovacími trubkami namísto protitankových děl a rourami od kamen namísto hlavní minometů a s košťaty namísto pušek. V roce 1939 se vyrobilo pouhých šest středních tanků. Malá děla byla levnější než velká. Žádná děla byla vůbec nejlevnější. V tehdejší písničce se zpívalo: „Tank je tank a tank stojí moc, zas nebude ani jeden do vánoc.“ V Americe, která zaplaví evropská bojiště svými džípy, nákladními auty, různými transportéry a speciálními vozidly, totiž v této době stále přetrvávalo myšlení, že nad koně není. „Představa obrovských armád valících se rychlým tempem po silnicích není nic než sen,“ varoval v roce 1940 vojenský časopis Cavalry Journal v době, kdy německý Blitzkrieg, založený na koncentrovaných útocích tankovými divizemi, již válcoval západní Evropu. K tomu poznámku – tradice koně, aspoň v názvu, zůstala v americké armádě dodnes. Proto se mnohé divize, prapory nebo oddíly vyzbrojené tanky a pancéřovanými vozidly jmenují kavalerie a v nedávných dnech projel naší republikou konvoj dragounů.
„Naftu a pneumatiky na rozdíl od píce, nedostanete na kterémkoli místním bojišti,“ ujišťoval v roce 1941 velitel armádního jezdectva americký kongres. „Zarytí obhájci motorů jsou posedlí mánií vyloučit koně z války,“ řekl čtyři dny před Pearl Harbourem v „Americké asociaci pro koně a muly“. K této koňské mánii lze v literatuře najít informaci o konci koní v americké armádě. Poslední jízdní pluk pravidelné armády porazil své oře, aby nakrmil v roce 1943 hladovějící pevnost Bataan na Filipínách, a tak éra jezdectva neskončila bojovou vřavou, ale zvoněním k obědu. Americké armádě chybělo všechno – zbraně, vozidla, tanky, boty, uniformy a tisíce dalších věcí. Ti, kteří nemohou Americe a její armádě přijít na jméno, snad uvěří jedné věci: Amerika se vždy uměla vzchopit. A tak americká armáda bez bot a s košťaty místo pušek se zakrátko proměnila v nejmodernější armádu světa s obrovským přebytkem zbraní, výstroje, vozidel, tanků a letadel a všeho válečného materiálu, kterým začala zásobovat své spojence. Americké továrny a celý průmysl se rozjely.
Kritickým momentem bylo právě vylodění v Africe. Američané tam měli velké ztráty, protože sice měli moderní výzbroj, ale nedostatečný výcvik. Necelý rok nestačil, aby se z cocacolových a zjazzovaných floutků stali zkušení vojáci. Ale měli třeba moderní pušku M1 Garand, první pro celou armádu zavedenou poloautomatickou pušku, o které generál George S. Patton prohlásil: „Puška M1 je dle mého názoru tím nejskvělejším bojovým náčiním, které kdy bylo vynalezeno.“
Myslím, že shora uvedený čtenář nemá pravdu ani v tom, když napsal: „Byla ona americká pomoc motivována ušlechtilou snahou ulehčit Stalinovu sovětskému Rusku a nenechat ho padnout pod náporem Němců, nebo to byl již tehdy typ proxy války, kdy jedni nechávají bojovat ve vlastním zájmu za sebe někoho jiného? Oni pomohou se zbraněmi, vybavením a dobrými radami, příjemci mohou dodat vlastní krev a mrtvoly.“ Amerika totiž dodala nejen zbraně a válečný materiál všem spojencům, ale i krev svých nejlepších mužů a žen. Byl to takový růžový obláček z Ameriky, ptá se jiný čtenář. Nebyl! Byl to zpočátku temný mrak, ale rozjasnila jej výkonná americká ekonomika, obrovské vzepětí amerického národa a obětavost jeho vojáků, letců a námořníků. Myslím, že nebýt Ameriky, svět by Hitlerovi a jeho spojencům podlehl.