V mediálních komentářích k probíhající masové imigraci obyvatel třetího světa do Evropy se s úplnou samozřejmostí používá řada tvrzení, jejichž pravdivost je přinejmenším diskutabilní. Patří k nim i prohlášení, že Evropa v důsledku nízké míry porodnosti „vymírá“ a lze ji zachránit pouze přijímáním imigrace ze stále početnějšího rozvojového světa. Jinak se kontinent bude potácet na hraně demografického, ekonomického i mocenského zhroucení. Jestliže se podíváme na věc blíže, zjistíme, že jde o jeden z největších současných informačních mýtů. Pochybné je nejen tvrzení o „vymírání“ Evropy, ale i závěr, že je pro ni masová imigrace nezbytná a zachrání ji. Ukáže se naopak, že přirozený postupný úbytek obyvatel by pro Evropu v řadě směrů vůbec nemusel být na škodu. Na problém lze zjevně pohlížet z několik následujících úhlů (a zajisté se dají najít i další):
Pohled demografický
Samo apokalyptické tvrzení o vymírání Evropy je z pohledu historických demografických dat směšné. Pod pojmem „vymírání“ si většina lidí představí živočišný druh, jehož posledních několik stovek jedinců bojuje o biologické přežití. Týká se to obyvatel Evropy? I když přesná čísla nebudeme znát nikdy, dle odhadů žije dnes na kontinentu kolem 750 milionů lidí. Je to zhruba třikrát více než před dvěma sty lety. Evropa je nejhustěji zalidněným kontinentem. I kdyby počet jejích obyvatel pomalu klesal tempem určeným současnou porodností, ani za sto let nebude evropské obyvatelstvo „vymírat“ a jeho hustota bude stále jedna z nejvyšších na světě. O vymírání nešlo mluvit ani ve středověku, kdy morové epidemie či války zdevastovaly podstatnou část tehdy méně početného obyvatelstva. O to méně pak dnes. Současné genetické a biotechnologické výzkumy přitom přinášejí situaci, kdy odhadovat, jak se bude vyvíjet odolnost lidí proti „vymírání“ a jak se to promítne do početnosti populace, je téměř nemožné. Nevíme, co tento výzkum a jeho praxe přinese za dvacet let. Natož pak v delším horizontu. Záměrně dovážet do Evropy obyvatelstvo, aby „nevymřela“, je z tohoto pohledu nesmyslné.
Místo katastrofického pojmu vymírání by tedy bylo na místě spíše vyjádření „přirozený mírný úbytek obyvatel“. Je přitom ale zřejmé, že i to je strašákem v hlavách četných ekonomů a stratégů. Ti vidí Evropu vymírat relativně, tj. v porovnání s nárůstem populace na ostatních kontinentech.
Pohled ekonomický
Největší obavy ekonomů hlásajících vymírání Evropy spočívají ve dvou tvrzeních. Evropa potřebuje imigraci, neboť vymírání způsobí nedostatek pracovních sil. A počet obyvatelstva se musí imigrací neustále zvyšovat, protože někdo musí vydělávat na penze vzrůstajícímu počtu občanů v důchodovém věku. Obě jsou velice sporná.
Argument o nedostatku pracovních sil částečně platil v poválečné éře, kdy velké podniky v některých průmyslově vyspělých zemích měly nedostatek pracovníků. Z imigrace těžily tehdy vlivné sektory ekonomiky, které potřebovaly nekvalifikovanou a co nejlevnější pracovní sílu. Růstem produktivity práce, postupným snižováním role průmyslu, potřebou stále kvalifikovanějších pracovníků i levnou zahraniční výrobou se však situace z makroekonomického hlediska podstatně změnila. Rostoucí produktivita výroby způsobila, že je dnes stále menší počet obyvatel schopen svoji prací uživit celou populaci. Většina evropských ekonomik tak má dnes problém smysluplně zaměstnat vlastní obyvatelstvo. I z tohoto důvodu je nezaměstnanost v evropských státech permanentně vysoká. Nezaměstnanost přitom není pouze ekonomický, ale i psychologický problém. Kultura evropského obyvatelstva je stále ještě „pracovní“ a obyvatelé se těžko smiřují se zdánlivou přebytečností. Státy to řeší vytvářením nových, státními prostředky placených míst, jejichž smysluplnost je často velmi pochybná. Dovážet do těchto ekonomik imigrací další milióny nezaměstnatelných nekvalifikovaných pracovníků ze zemědělských ekonomik třetího světa a trvale je zde usazovat znamená z makroekonomického hlediska jednoznačné zhoršení situace. Postupný přirozený úbytek obyvatel tak není z tohoto pohledu žádná katastrofa. Spíše naopak, může řadu problémů vyřešit.
A jak je to s vyděláváním na penze? Tvrzení, že je budou zajišťovat těžko zaměstnatelné a natrvalo usazené imigrované masy, které dnes z podstatné části směřují za štědrými sociálními systémy, je absurdní. Naopak je zřejmé, že další imigrace v dnešní podobě spíše dále zatíží zadlužené státní a sociální systémy. A to nejen přímými sociálními dávkami, ale i řadou vedlejších permanentních výdajů. K těm budou mj. patřit rostoucí prostředky na vnitřní bezpečnost a financování typicky evropského odvětví služeb – státem placených integračních úřadů a agentur. Ty budou početně růst a vyžadovat stále více peněz, přičemž prakticky nemusí vykazovat žádné výsledky. Masovým přísunem obyvatel třetího světa se penze ani nezajistí, ani nezvýší. Případný přirozený pokles počtu obyvatel přitom ani zde nemusí přinést jednoznačné ztráty. Už jen tím, že omezí požadavky na státní výdaje. O zbylé problémy se musí postarat zčásti další růst produktivity a zčásti zefektivnění sociálních systémů.
Pomalý pokles počtu obyvatel má přitom několik dalších potenciálních ekonomických výhod. Především může přinést růst podílu HDP na obyvatele v případě, že omezí nezaměstnanost a zachová dosavadní ekonomickou aktivitu. Je jasné, že dnes vzývaný absolutní růst HDP nemusí vůbec znamenat bohatnutí obyvatelstva. Jestliže třeba HDP vzroste o dvě procenta, ale zároveň roste počet obyvatel o jedno procento, počet nezaměstnaných o jedno procento, výdaje na bezpečnost o dvě procenta, počet úředníků o jedno procento a daně o jedno procento, znamená to s velkou pravděpodobností chudnutí průměrného obyvatele. Není rovněž od věci připomenout, že případný postupný pokles počtu obyvatel zlevňuje bydlení, pozemky, suroviny i průmyslovou a zemědělskou produkci, neboť po nich klesá poptávka.
Pohled mocenský
Pohled na populační explozi rozvojového světa, která byla z velké části způsobena zaváděním západní techniky do těchto končin, způsobuje u mnohých mocenských stratégů iracionální paniku. Vyvodili z ní, že Evropa (případně celý Západ) se musí zúčastnit pomyslného závodu civilizací o co nejvyšší počet obyvatel. V případě Evropy alespoň tím, že část rostoucí populace třetího světa přistěhuje na své území. Jinak ztratí svoje globální mocenské postavení jak vojenské, tak hospodářské. K tomu je možné říci následující:
Jak vojenská, tak ekonomická síla dnes není odvozena od masovosti, ale od technické, vědecké a organizační vyspělosti. Nic nedokumentuje nepoměr mezi početností obyvatelstva a reálnou „technologickou“ vojenskou sílou lépe, než postavení USA a Ruska ve světové politice. Výsledky poválečných blízkovýchodních střetů to jen dokreslují. Populační exploze třetího světa neznamená pro západní civilizaci globální vojenské ani ekonomické nebezpečí v případě, že si Západ zachová svůj inovační potenciál, vysokou schopnost organizace, vzdělanost a vnitřní stabilitu. Odpovědný a plánující západní člověk nemůže populační závod s rozvojovým světem vyhrát. Není ale ani důvod, aby do něj vstupoval. Výsledkem přelidnění třetího světa jsou na mnoha místech jen neustále rostoucí masy obyvatel, žijících na hranici bídy a válek. V Africe často i na hranici hladu. Tyto masy neznamenají pro Západ hrozbu, pokud se je nerozhodne financovat či přestěhovat na své území. Je příznačné, že největší budoucí globální konkurent Západu – Čína – si tyto skutečnosti uvědomuje a omezuje svoji rostoucí populaci. Přitom by pro ni nebyl problém populačně převálcovat svět.
Případný mírný úbytek obyvatel Evropy není z tohoto hlediska podstatný. Je dokonce možné, že povede ke zkvalitnění nyní upadající evropské devizy - úrovně vzdělanosti. Naopak masovou a do značné míry nekvalifikovanou imigrací z třetího světa inovační a ekonomická síla Evropy rozhodně neporoste. Spíše uvrhne Evropu do období nestability, vnitropolitického napětí a do drsné reality třetího světa. V současné době Evropa i západní civilizace nemohou být třetím světem globálně ohroženy zvnějšku. Jejich mocenský úpadek může přijít pouze vnitřním rozkladem na vlastním území, naivním sněním a sociálním inženýrstvím, ztrátou pudu sebezáchovy a řízeným posunem svých civilizačních norem směrem k přistěhovanému rozvojovému světu.
Masová imigrace do Evropy má ale ještě jeden vnitroevropský mocenský aspekt. Je zřejmé, že Německo, Francie a Velká Británie imigraci podporují i ve snaze zachovat si početní pozice kvůli vzájemnému mocenskému soupeření uvnitř západní a střední Evropy. Co tato politika přinese a zda nebude znamenat spíše oslabení a vnitřní nestabilitu těchto zemí, ukáže budoucnost. Zdá se, že Německo dosud zvládá případné problémy s tím spojené nejlépe. Těžko si lze dnes představit, že by německý ministr vnitra hovořil o úspěchu, když by při tradičních oslavách v přistěhovaleckých čtvrtích shořelo „ jen“ 1000 automobilů. Podobně jako to činí francouzský. Ale kdo ví, co bude za pár let. Civilizační slupka je poměrně křehká a četná území uvnitř těchto států se již blíží realitě Afriky či Blízkého východu. Jestli se situace s rostoucími přistěhovaleckými komunitami v těchto zemích vyhrotí, bude to každopádně znamenat historicky unikátní příležitost států střední a východní Evropy, aby se staly určitou oázou klidu v Evropě (pokud nebudou muset řešit jiné problémy).
Pohled ekologický
Patrně nejméně diskusí asi vzbudí tvrzení, že postupné přirozené omezení počtu obyvatelstva pomůže evropské (a tím i světové) přírodě a sníží nebezpečí vyčerpání zdrojů. Tedy toho nebezpečí, před nímž již od 60. let minulého století masivně varují různá společenská, především zelená hnutí. Největším překvapením ekologického pohledu na věc tak bude asi fakt, že zelené strany a hnutí místo jásání nad perspektivním mírným poklesem evropského obyvatelstva jsou dnes jedním z nejhlasitějších propagátorů „multikulturního“ přílivu obyvatel třetího světa do Evropy. A to přesto, že přístup těchto obyvatel k přírodě je většinově značně necitlivý (jak se asi přesvědčil každý cestovatel do těchto končin). Paradox původně hlásané ideologie ochrany přírody a dnešní praxe zelených stran tak lze odůvodnit snad jenom tím, že o přírodu dnes již jde až v poslední řadě.
Tolik pár poznámek k mýtu o vymírání Evropy a nutném doplňování jejího obyvatelstva imigrací ze zemí třetího světa. Postupný mírný pokles počtu obyvatel Evropy v důsledku nižší porodnosti není nic, co by mělo vzbuzovat hysterické reakce a neuvážená politická rozhodnutí. Naopak, může v řadě oblastí přispět k řešení mnoha dnešních evropských problémů. Méně bývá někdy více.