Tak už konečně prozradil v televizních Událostech a komentářích Karel Schwarzenberg smysl ukrajinské krize. Celé to rozšiřování NATO do bývalých sovětských republik, snaha přičlenit i Ukrajinu k Západu má jeden hlavní důvod. Dle jeho vyjádření je Rusko poslední koloniální země a je třeba jí kolonie odejmout. Patrně má na mysli hlavně Sibiř a jistě i další území mnohonárodnostní Ruské federace. Bohužel, Ukrajina hraje v této velké hře Západu roli figurky na šachovnici a přináší velké lidské i materiální oběti.
Západ vyvolal za posledních sto let již dvě šílené světové války a zdá se, že ve svém geopolitickém boji zejména o suroviny nechce přijmout razantní změnu mocenských sil ve světě. Západ asi nechápe, kdo je jeho budoucí spojenec a kdo nepřítel. Namyšlenost Západu, jeho představa o nadřazenosti nad Východem, samozřejmost privilegovaného místa na světě u něj přetrvává a kvůli tomu není patrně s to správně analyzovat problémy světa.
Pohled Západu na Rusko je dehonestující a zároveň ustrašený již dlouhá staletí. Rusko má svou vlastní odlišnou pravoslavnou, mravní a kulturně historickou tradici a není správné zužovat problém Ruska na otázku deficitu západně chápané demokracie. Rusko nelze měřit hodnotami západního dědictví feudalismu, renesance, reformace, liberalismu. Ruské dějiny mají své vlastní hnací síly, své příklady, ideje a cíle. Paradoxně období Sovětského svazu, které se Rusku nejvíce vyčítá, nebylo původní ruské, ale bylo importem ze Západu. Socialismus a komunismus byly přeci původně západní hnutí a ikonami Sovětského svazu byli němečtí učenci.
To, že se Rusko koncem osmdesátých let minulého století dostalo do mocenské krize, ještě neznamená, že ve svém rozkladu hodlá pokračovat. Rusové mají dobrou paměť a určitě nezapomněli, že Západ podnikal všechny možné intriky, blokády, sankce proti sovětskému Rusku. Nespoluprací s Ruskem a vlastní nemohoucností umožnil Západ vznik Hitlerova režimu, jehož obětí se Rusko stalo.
Barbarské zničení sovětského území a milionové ztráty na obyvatelstvu během II. světové války učinily nejen sovětský režim, ale i Ruskou federaci citlivými na každý projev obklíčení nebo izolace. Co se dneska chápe jako oživený ruský imperialismus, měl by soudný člověk chápat spíš jako výraz sebeobrany.
Volání pana Schwarzenberga po malém Rusku může přivést jen totální destabilizaci světa. Pevnost ruského režimu je zárukou proti možným nebezpečím nového mezinárodního chaosu a anarchie, které je již tak dnes nadbytek. Kdo může říci, jaké by byly následky, kdyby byl oslaben nebo zničen dnešní ruský režim? Západní demokracie nebudou schopny řešit rozklad, který by vzešel z kritického oslabení Ruské federace, do kterého by jistě zasáhly nové světové mocnosti. Oficiální západní společnost nemá již žádnou opravdovou víru a přesvědčení, jen touhu přežít. Proto je třeba se rozumně, nepředpojatě dohodnout na základě smyslu pro spravedlnost a hospodářské spolupráce.