... civilizační brázda a práh nenávratu
Mýlí se každý, kdo si myslí, že se Řecko kvůli svým dluhům vzdá své suverenity a práva na aktivní spoluúčast v evropském rozhodovacím procesu. (Nikos Kotzias, od 27. ledna řecký ministr zahraničí)
No, ať Pánbůh panu Kotziasovi tu suverenitu požehnati ráčí, ale chtěl jsem vlastně začít odjinud. To bylo slavných řečí a velkých nadějí, není-liž pravda, tenkrát před čtyřmi lety, když se od Libye po Sýrii kácely diktátorské režimy jeden za druhým. Arabské jaro! Islámská demokracie! Pomyslel jsem si tehdy, že dřív porodí koza ježka než islám demokracii; netrvalo dlouho a vývoj událostí mi dal zapravdu. Kde jsi, ó lotře Kaddáfí, vrať se nám, autokrate Mubaraku, protože ať jste byli, jací jste byli, dokázali jste udržet ve svých zemích pořádek a všelijaká islámská bratrstva na uzdě. A víc v oněch končinách nelze žádat, inšalláh. Je tomu prostě tak, že některé kultury jsou s demokracií v přímém a neslučitelném rozporu – příkladem budiž kultura islámu - jiné s ní jen tak obyčejně nedovedou zacházet. Což je, nic si nezastírejme, i případ Řecka.
Abych hned předešel výtkám osobního zaujetí, předesílám, že Řecko dosti slušně znám a mám je rád. Poznal jsem je ne slunečními brýlemi plážových dovolených, ani v rámci organizované výpravy, nýbrž na vlastní pěst, oči, uši, ba i jazyk. Dnes už, to se ví, bych dovedl z paměti vydolovat nějaké to efcharistó a parakaló, ale byl čas, kdy jsem se dokázal řecky na prostší úrovni domluvit; člověk cestující je tak, abych se vyjádřil poeticky, duši země i národa o hodný kus blíž. Přesto – nebo právě proto – nenáleží Řecko do okruhu zemí, kde bych mohl zdomácnět. Znám dvě osoby – v obojím případě pohlaví ženského – které se o to pokusily; když jsem je po letech potkal, šly jim plameny od huby při vzpomínce na jejich řecké manžílky i na celou Helladu a její lid tak vcelku a všeobecně. Jó, milé dámy, měl by si každý dobře rozmyslet, než se rozhodne někde zapustit kořínek. Měl by si umět představit, které končině může říkat „u nás doma“ a kam si vyjet na příjemnou dovolenou. Co se mé osoby týče, kdyby mě vítr osud neupustil v Německu, mohl bych stejně dobře říkat „u nás doma“ dejme tomu ve Švédsku nebo v Austrálii. Už poněkud obtížněji v evropském Středmoří od Sicilie po Portugalsko, jakkoli sympatická je mi ta obojí země; a vůbec už ne v Řecku. Co je to platné, je to jiná kulturní oblast, jiný způsob myšlení, třikrát denně by se mi chtělo vyskočit z kůže, až bych jako ty dvě zklamané holky zuby vrzaje a sám sebe proklínaje ukončil experiment předem určený k nezdaru. Totéž, abychom se vrátili k věcem politickým, by měl vzít v úvahu státník, usilující o zapojení té či oné země do západních struktur.
Přístup Řecka k Nato r. 1952 byla ještě politická nezbytnost. Stalinův pokus o ovládnutí této strategicky významné země byl po těžkých bojích s komunistickými gerilami odražen, ještě dlouho však zůstávala prolezlá komunismem; dosud mi zní v paměti slova někdejšího socialistického premiéra Papandrea, jenž otázán, zda by si dovedl představit ve své vlasti podobný režim jako v SSSR, vyjádřil svůj nejvřelejší souhlas. Za takového stavu byla na výběr dvojí možnost: Řecko zapojené do západního obranného systému, i když ne zrovna ochotně a s vyhlídkou na řecko-turecké tahanice, nebo do systému sovětského. Vstup do Evropského souručenství o devět let později už tak úplná nutnost nebyla; a připojení k evropské měnové unii byla sázka na hypotéku dobré naděje, která nemohla dopadnout jinak než dopadla. No, aspoň to dobrého do sebe má ta řecká patálie, že jaksi utichly řeči o přivtělování dalších a ještě dalších členů k EU. Seděl a snad ještě sedí v Bruselu komisař pro rozšiřování, mohl by teď být jmenován komisařem pro vyhazování.
Avšak dosti legrace, neboť situace je zapeklitá. Jak k ní mohlo dojít… inu, hodovalo se, na vysoké noze žilo, smělé sociální požadavky se ještě smělejšími přebíjely a hned naplňovaly, kde nestačil výnos z daní – a stačil na máloco - klín dluhů se klínem ještě vyššího zadlužení vytloukal, až… až výsledkem všeho je řecké jaro. Spousta hrdě vzdorovitých řečí a smělých plánů - a za nimi v pozadí bezradnost. Co dál? Je ještě nějaké dál? Západoevropští politikové, to se ví, jsou po prvním zděšení už zase samá naděje a samý kompromis, ale jaký konec, zcela reálně a bez růžových brejlí na nose, může vzít takovýhle průšvih? Jsou průšvihy dvojího druhu: jedny ještě nějak řešitelné, třebaže za cenu slz, zubů skřípění a opasků utahování, a jiné, kde už byl překročen práh, za nímž není návratu k normalitě a všechno se sype samotíží až k nějakému závěrečnému megaprůšvihu. Není bezdůvodná obava, že v řeckém případě byl takový práh překročen. A ne teprve nyní, ale už…
Řecko, kolébka demokracie. Nu, dejme tomu. Nám ale nejde o slavnou minulost, nýbrž o dnešek; jak je na tom současná řecká demokracie? Jedním ze základních předpokladů takto zvaného správního systému je vědomí společenské zodpovědnosti: dostane-li se stát do obtíží, nerozhlíží se veřejnost celá rozčertěná, který mizera nám tu patálii způsobil, ale kde jsme my, troubové, udělali chybu. On je sice pocit zodpovědnosti na ústupu i v západnějších zemích, nicméně si občanská většina ještě pořád rozmyslí sobecky a bezohledně zneužívat svých demokratických práv, až je výsledkem rozpad hospodářského systému se všemi očekávatelnými i naproto nečekanými – počkejme si – následky. Řekové tak daleko jsou a nemohouce připustit, že se do té louže zakočírovali sami, hledají viníky. Už z tradice je úhlavním zloduchem Německo, které by dle úsudku Tsirpasovy vlády mělo solit víc a ochotněji: v návrhu je finanční výpomoc EU ve výši 20 miliard €, z čehož by na Německo připadla bez nějakého milionku třetina té sumy. Jsa sám německý občan a daní plátce, měl bych k tomu co připodotknout.
Jsouť Řekové národ chudý. V průměru obnáší finanční záloha řecké domácnosti 110 900 €, což porovnejme s bohatými Němčoury s jejich 52 000 €.
Po dlouhých 35 až 37 letech odchází pilnou prací uštvaný Řek na zasloužený odpočinek s důchodem ve výši 110 % posledního průměrného platu; jeho německý protějšek to po 45 letech dotáhne na 58 % téhož.
Nebohý Řek musí odvádět na daních a odvodech do sociálních pokladen 18,8 % svého příjmu, kdežto zazobaný Němec si medí při 32,9 %. Naštěstí je mnoho cestiček, kterak oblafnouti přísný řecký berňák, i neodvádí přemnohý poplatník daně vůbec žádné či pouze minimální, aby to tak nekřičelo.
Avšak nechci skuhrat přespříliš; navzdory všem uvedeným disproporcím bych řeckým poplatníkem být nechtěl, jelikož jak vědívaly už naše babičky, nejdřív je to ejchuchů, ale pak přijde to ouvej. Už přichází; i dumá premiér pan Tsipras, jak se zprostit té nepříjemnosti. Ideální alternativa: zazobaní Němci a jiní takoví budou i nadále zachraňovat chudičké Řeky mnohamiliardovými částkami. Kteréžto oni promptně pro…papají a nastaví dlaně pro další, a tak až na věky věkův, amen. Má ten skvělý projekt pouze tu závadu, že také v dárcovských zemích žijí jacísi voliči a daní plátcové, kteří dají najevo svým politikům, i kdyby se panem Tsirpasem nakrásně umluvit dali: tůhle, vážení pánové! Což nahlédl i on sám a zkoumá, kterak by z té bryndy vybředl aspoň zčásti vlastními prostředky. Na nic nového věru nepřipadl.
Zefektníme vybírání daní! Za tím účelem už povolala jeho vláda do služby deset tisíc bruselským diktátem propuštěných byrokratů; ti se teď dají do díla jako lvi a přezkoumají daňové zákony, není-li v nich tuhle tamhle skulinka, kudy státu unikají prašuldy. Jsouť řečené zákony sepsány na 45 000 stranách papíru, takže to může být zdlouhavé přezkoumávání; i nedivil bych se nikterak, kdyby těch stran bylo nakonec 75 000. Neboť známe své Pappenheimské, řecké i neřecké. K tomu si páně Tsirpasův ministr zahraničí Pannos Kammenos neopomněl přisolit: došlápneme si na židy! Židi neplatí žádné daně! No co. Už středověcí panovníci, když promarnili své denáry ve válkách a turnajích, si došlápli na židy.
Vymýtíme korupci! Nu, známe i jiné světa kraje, že ano, kde politikové korupci mýtí a mýtí, nikdy však nevymýtí, spíš jako by jí samým mýcením živé vody nalil. I nečekal bych, že zrovna řecký alchymista vynalezl kámen mudrců, jehož pomocí se z korupce vytaví zlato.
Nastartujeme hospodářský růst! Navypůjčujeme ještě nějakých pár desítek miliard a nainvestujeme je… lze bezpečně očekávat, že ani tato stará a nesčetnými pokusy ošoupaná vesta nesplní očekávání. Jednak že se stěží najde banka, která by po těch zkušenostech ještě byla ochotná půjčit řeckému rozmařilci byť i zlámané euro, jednak že půjčovat zadluženým vládám na investice je jako sypat peníze do sudu beze dna. I svědomitější vlády než právě řecká vesměs vrazí vypůjčené miliardy do projektů možná potřebných, ale neproduktivních: zaměstná-li slavný erár stovku nebo dvě učitelů, policajtů nebo popelářů, uleví se zmíněným profesím, jsouce však placeny z daňového pytlíka problém zadluženosti nevyřeší. Obzvláště nejsou-li povoláni do služby přece jen potřební policajti a učitelé, ale další armády byrokratických trubců, jak se k tomu hotoví premiér Tsirpas. O nic nadějněji se nejeví ani druhá černá díra, v níž mizívají navypůjčované miliardy – zachraňování před úpadkem stojících podniků: miliardy se rozfrndají a podnik zkrachuje o čtvrt roku později, jen že státní dluh zase o něco naroste.
Ale zkraťme to povídání. Každý průšvih má svou příčinu a má ji i to, co jsme nazvali řeckým jarem. Třebaže to mnohá mysl politická nerada připouští – vzpomínám si na řeči o Evropě až po Ural - táhne se napříč tímto kontinentem tisíciletími vyoraná brázda. Po západní straně dědictví antického Říma, latinka, katolictví či protestantství, jakkoli vlažně pojímané, a demokracie také už dosti vychladlá, ale přece jen si zachovavší jakýs takýs pocit občanské zodpovědnosti. Po straně východní dědictví Byzance, řecké písmo či jeho azbucký derivát, řecké, ruské či balkánské pravoslaví, demokratický pak leda rituál, jakékoli zodpovědnosti prostý. Dnes už vidíme, jak pošetilý byl jásot nad arabskými jary: ukázalo se, že orientálním populacím je vlastní ne demokratická svoboda, nýbrž autorita nižšího či vyššího stupně tvrdosti. Kde se zachovaly tradiční monarchie (Jordánsko, Maroko, Omán), ještě to nějak jde; kde to vzala do ruky oslavovaná islámská demokracie, vládne krvavý chaos bez naděje na brzký nebo vůbec nějaký konec. Otázka zní: do jaké míry lze totéž aplikovat na země ležící na východ od evropské civilizační brázdy, jmenovitě Řecko? Kde se nalézá práh, jenž raději neměl být překročen? Vím, oč si následujícími řádky říkám, ale posuďme. Po osvobození z tureckého jařma – byl bych s různými jařmy opatrný, ale nešť - se roku 1832 Řecko stalo suverénním královstvím. Nijak zvlášť stabilním, otřásala jím vnitřní slabost, rodové a jiné řevnivosti, k tomu velkořecký nacionalismus vyjádřivší se pokusem o územní rozšíření na účet v 1. světové válce poraženého Turecka a hned nato krutý debakl s 1,5 milionem vyhnanců, dále italská okupace, německá okupace, již zmíněná válka s komunistickými gerilami a následná nestabilita s náramným pokukováním po stalinském vzoru… až toho měli dost konzervativní oficíři a vzali vládu do ruky sami. Tvrdě, po vojensku.
Říkám si, jestli tohle nebyl ten zmíněný práh? Oficírská vláda se svým pořádkem na komando se nemohla natrvalo udržet a také se neudržela; ale co následovalo po ní, byl už jen sestup. Demokracie snad, ale nezodpovědná, rozhazovačná, v honbě za hlasy nalevo napravo rozdávající a ještě větší rozdávání slibující až k dnešním bohužel ještě ne koncům. Vylekaný Západ snad ještě nějakou miliardu na futro připíše, konečná agonie se tak ale jen oddálí, až… až co?
Zálibně premiér Tsirpas k putinské Rusi vzhlíží, evropských prašulí by se ještě zřekl nerad, ale už je znát, jak je mu západní kabátek těsný… a řecký lid souhlasně hlavami pokyvuje, jen tak na ty pyšné Němčoury, jen tak na ten neužilý Brusel… Není nikterak vyloučeno, že čeho nedosáhl brutálním násilím Stalin, toho dosáhne elegantně a s využitím přirozených sklonů řeckého lidu jeho rafinovanější dědic Putin. Řekové se tak vrátí k tomu, co mohli západní státníci a ekonomové už předem tušit: k prahu, jenž neměl být při nedostatku nadání pro zodpovědnou demokracii překročen. Co může následovat poté, jestli se synové Hellady za čas se svěšenýma ušima vrátí do náruče matičky Evropy (pustí-li je ovšem bohatýr Voloďa), nebo zůstanou na azbucké straně brázdy už nastálo, ponechme časům příštím.
Sami pro sebe však můžeme z řeckého jara vyvodit poučení. Také západní občánek už dosti daleko pokročil za cestě nezodpovědnosti, také si zvykl ručky po sociálních dárcích natahovat a na všelijaké Kalousky se zlobit, kteří by chtěli mít rozpočet vyvážený a dluhy aspoň dál nezvyšovat, a jen slabý hlásek v duši volá – do čeho se to ženete, blázni? Zapomněli jste moudrost vašich babiček? Že zítřkem čas nekončí, v žádné hospodě věčně na sekyru nenalejvají a nejdřív je to ejchuchů, ale pak přijde to ouvej?
Hannover, 2. února 2015