O islamismu trochu jinak, malinko za pomoci předsedy Maa
Evropa se ráda považuje za místo, kde byla civilizace vždy nejpokročilejší. Jde samozřejmě o nesmysl. Evropa prožila po pádu antické kultury jakýsi podivný, tichý rozklad způsobený nejspíše tím, že nižší soustava (křesťanství) vytlačila tu vyšší (to se v dějinách často stává, ne že ne).
A tak zatímco v třetím až desátém století nestalo se v Evropě nic, co by stálo za zaznamenání, rozvíjely se na planetě minimálně tři alternativní kulturní okruhy, které si mohly činit nárok být na čele civilizačního pokroku, ba být na cílové pásce „globální civilizace“ jednou jako první: arabský svět, Čína a Indie.
V době, kdy „otcové Evropy“ dospěli k zásadnímu poznatku, že „Syn je soupodstatný s Otcem“, a sv. Augustin usoudil, že všichni jsou předurčeni ke spasení, indický učenec Aryabhata definoval nulu, funkci sinus a Zemi jako kulovité těleso rotující kolem své osy a pohybující se po ekliptické dráze. V té době také čínský matematik Cu Čchung-č’ vypočítal číslo pí s nejvyšší přesností na příštích 900 let.
V momentě, kdy synod vedený papežem Martinem I. zavrhl učení o tom, že Ježíš Kristus má dvojí přirozenost, ale pouze jedinou božskou vůli, indický astronom Brahmagupta definoval gravitaci. (Někdy v té době, mimochodem, předpokládáme u nás říši jakéhosi kupce Sáma, o němž nevíme vůbec nic.)
Právě když vrcholný evropský myslitel dospěl k názoru, že krom prvotního Boha je ještě Bůh finální, Bůh poslední příčina, v němž vše skončí, arabský myslitel Abú Bakr Mohammed ibn Zakaríja ar-Rází vynalezl kyselinu sírovou a zhruba ve stejné době opustil arabský astronom Al-Battání ptolemaiovskou geometrii ve prospěch trigonometrie a zpřesnil výpočet precese (za pět století pak musel Mikuláš Koperník začít tam, kde Al-Battání skončil).
Když Evropa dospěla ke scholastice, Arab Aliboron psal o tom, že rychlost světla je vyšší než rychlost zvuku a že se Země samozřejmě otáčí kolem Slunce.
Zatímco Evropa dokráčela ústy Anselma z Canterbury k jistotě, že veškerá pravda je obsažena v Písmu, čínský učenec Šen Kua popsal princip magnetické jehly kompasu, definoval magnetický severní pól a na základě studia zkamenělých bambusů začal uvažovat o postupné změně klimatu v historii planety. Bylo to ve stejné době, kdy arabský filozof Avempace, mnohými radikálními muslimy dnes považovaný za hříšného ateistu, uvažoval o ideálním občanu, jehož síla stoupá s individualismem a nezávislostí na tradici, a kdy jeho kolega Avicenna, krom toho, že položil základy moderní medicíny, formuloval „newtonské“ zákonitosti vztahu času a pohybu.
Nu a zatímco Evropa pomalu uznávala, že vrátit se k Aristotelovi by za určitých okolností snad šlo, a Albert Veliký usoudil, že dokonalosti lze dosáhnout dodržováním božích přikázání, perský učenec Nasir al-Din al-Tusi položil základy evoluční teorii.
Needhamova otázka
Mnoho důkazů, že byla evropská věda „předběhnuta“ tou arabskou, indickou, čínskou a někdy dokonce indiánskou, jsme uznali až ve 20. století. Jedním z mužů, který Evropě otevíral oči, byl sinolog Joseph Needham. Právě on překvapenému Západu sdělil, jak moc byla vyvinuta věda staré Číny a jak velký náskok Čína před Evropou v 1. tisíciletí měla. A byl to právě Needham, který si také položil zásadní otázku: Jak je možné, že Čína tento náskok ztratila? Jak je možné, že to nebyla právě Čína, ale tak dlouho letargická a malátná Evropa, která spustila průmyslovou revoluci? Ta otázka, jíž se někdy v učených disputacích říká „Needhamova otázka“, je však obecnější: Jak to, že to nebyla civilizace arabská, civilizace Avicenny, Avempaceho, Al-Battáního? A proč ne Indie? Indie Aryabhaty a Brahmagupty?
Needhamova otázka je jednou z nejzásadnějších v oblasti dějin lidského poznání. Odpověď zatím jen tušíme. Něco nám naznačila moderní protestantská teologie (třeba Barthova), která dospěla k názoru, že v křesťanství a židovství je „cosi ateistického“, co zřejmě předpřipravilo Evropu na revoluční sekularizaci poznání a odpojení vědy od náboženství. A Max Weber k tomu přidal poznámku o tom, že tam, kde byl západ „nejprotestantštější“ (tedy kde, patrně, nejvíce pulsovalo ono „ateistické srdce“), byl nejvíce připravený na průmyslovou přetavbu světa. A i když pomineme „tajný ateismus“ Západu, lze dovodit, že onen rozdíl mezi revoluční vědou západní a nerevoluční vědou čínskou, indickou či arabskou byl v oné odvaze rozbít Celek poznání, rozbít holistický ideál, po němž žádný z velkých Číňanů, Arabů či Indů nepřestal toužit (vždyť Aryabhata samozřejmě nikdy neopustil astrologii a Šen Kua se nevzdal snahy věštit) - tedy nejen odpojit vědu od náboženství a mystiky, ale též odříznout jednotlivé vědy od sebe, nechat je běžet každou jiným směrem a vyvíjet každou „samu pro sebe“, nikoli ve službě jakémusi Velkému komplexnímu popisu. Byla to jakási evropská destruktivita či „ochota k chaosu“, která učinila revolučním to, co revoluční vůbec být nemuselo, a tato destruktivita či ochota musela vyvěrat z jakési hlubinné, třebas nepřiznávané, jistoty (naděje?), že na Nebesích není nikdo, kdo by nám mohl odklon od Řádu a Celku oplatit.
Závod, který nikdo nevyhlásil
Leč nad Needhamovou otázkou se můžeme zamyslet ještě z jiného úhlu. Jestliže Evropa dohnala s velkými obtížemi (poté, co se nadopovala svým vlastním, zapomenutým, antickým dědictvím) své (minimálně tři) civilizační konkurenty a z toho, co měli oni doslova u ruky, uštrykovala narychlo modernost a nastartovala tím motor Velké přeměny, jaký pocit to asi ve třech „konkurentech“ vyvolalo? Nemusí nutně pociťovat jakousi zvláštní hořkost? Nemůže snad v jejich, řekněme, „kolektivním nevědomí“ (a teď prosím tomu pojmu vůbec nerozumějme v onom iracionálním Jungově významu) dlít, hlodat a ponoukat jakýsi „komplex“ vzniklý z této „porážky“? Porážky, jejíž neférovost spočívá v tom, že závod nikdo nevyhlásil, a teprve když stál na stupních vítězů otrhaný vítěz, museli začít „poražení“ uvažovat o tom, zda se do závodu přihlásit a převzít roli poražených, anebo trvat na tom, že žádný závod neprobíhal a odmítnout modernitu jako takovou? Existuje krom Needhamovy otázky též Needhamův komplex? A nemohli bychom snad s tímto - jakkoli vratkým - konceptem lépe porozumět tomu, co se kolem nás, na globální úrovni, dnes děje, a co stále ještě popisujeme povětšinou Huntingtonovým konceptem Střetu civilizací, neboť nemáme nic lepšího po ruce?
Muromec, Kopírka, Terorista
Kdybych byl politologem, musel bych právě nadhozený koncept „needhamovského komplexu“ začít opracovávat se vší vážností, s historickými exkurzemi a systematicky. Leč jako autor pouhé glosy, omezím se nyní - s churavou jistotou, že needhamovský komplex byl právě dostatečně popsán - na pár spíše doprovodných než vysvětlujících poznámek, které zamíří, zcela nezaslouženě, přímo ke žhavým otázkám dneška.
Vezměme si pro srovnání jeden z velmi horkých geopolitických bramborů současnosti: problém Ruska. Rusko je velká země, která má se Západem velmi problematický vztah, neboť stovky let řeší, zda k němu patřit, zda k němu patřit a být v něčem přeci jen jiný, či jak ho dohnat a předehnat, ať už k němu patřit bude nebo ne. To vše známe, ba můžeme leckdy přímo ohmatat. Leč nemyslím si, že by Rusko mohlo mít „needhamovský komplex“, tedy skutečný „komplex západní“, neboť Rusko nikdy nebylo na čele civilizačního vývoje. Rusko může mít komplex periferie (ten v Česku dobře známe, máme ho také, a jaký), může mít komplex siláka (řekněme komplex muromecký) - „jak to, že když jsem tak velký a silný, nejsem nejlepší“, ale nemůže mít ve své kolektivní psychice (a pomiňme teď na chvilku, že žádná kolektivní psychika neexistuje) to, co - soudím - v sobě Čína, Indie a arabský svět mít musí. Komplex toho, kdo mohl spustit modernitu, ale Západ ji spustil místo něj a začal se na základě toho (právem či neprávem?!) považovat za podstatnější, silnější a rozhodující civilizační formu.
Jistěže Čína, Indie a Arábie reagují na modernitu a své „jakoby zpoždění“ (přijmou-li logiku závodu) každý zcela jinak, po svém. Z toho by šlo snadno odvodit, že needhamovský komplex je nesmysl. Ale také je možné, že různorodé reakce na něj nás informují o jeho složité struktuře.
Čína v posledních desetiletích zvolila reakci „kopírky, která bude tak dlouho a masivně kopírovat to západní, až z toho - v jakési zvláštní dialektice, patrně - vytěží něco osobitého, možná jakousi novou kvalitu“.
Je fascinující toto řešení sledovat a srovnat ho s panikou, která proti tomu zachvacuje arabsko-muslimský svět. Co jiného je Islámský stát než záchvat řízený nevědomým needhamovským komplexem (“ne, tohle není náš závod, zničme logiku závodu, zničme to moderní ze západu i to moderní v sobě, a nutně budeme vítězi - protože pak budeme určovat logiku hry jen my“)?
Jak to, že se ta dvě řešení tak liší? A jak to, že se obě tolik liší od pozice Indie, která „tak nějak“ to moderní přijímá, ale rezistuje proti tomu zřejmě jaksi utajeně, neboť stále není schopna být druhou Čínou a začíná být už trochu podezřelé, jak je to možné?
Abychom tyto rozdíly pochopili, museli bychom se asi ponořit do tajuplné „mechaniky komplexu“ a prostudovat si na toto téma vše od Freuda, Adlera, Junga, Lacana a spol. Hra s analogiemi by byla asi pěkně divoká a tu bychom museli hovořit o „identifikaci s nepřítelem“, tu o „falešném self“ či „imitaci, kterou se lze vyhnout nutnosti identifikace“, tu o „regresi“. Ale to dnes není naše hlavní téma. Jistě všichni chápeme, proč si právě dnes o needhamovském komplexu, ať existuje či nikoli, povídáme.
Čekání na Tenga
Ze všech uvedených reakcí na komplex je pro nás v této etapě samozřejmě nejdráždivější ta islamistická. Nejvíce nás - patrně - ohrožuje. Kdybychom v naší teoretické hře náhodou udeřili „needhamovským komplexem“ hřebíček na hlavičku, co by to tedy pro nás znamenalo ve vztahu k tomuto ohrožení? Jak by to měnilo náš vztah k nebezpečí islamismu, neřkuli islámu jako takovému?
Myslím, že tu jedna možnost, jak se nově vztáhnout k tomuto nebezpečí, je. Ač jsme řekli, že reakce na komplex jsou ve třech „poražených“ oblastech velmi různorodé, nebyly až tak různorodé vždy. Vzpomeňme, co se dělo v Číně celkem nedávno, v 60. letech. Říkalo se tomu Kulturní revoluce a šlo o třeštění, jemuž na Západě jen velmi málo rozumíme, ale přesto si nyní nemůžeme nepoložit otázku, zda v něm nebylo něco, co - při předpokladu latentního společného základu needhamovského komplexu - můžeme připodobnit dnešnímu třeštění radikálního islámu, ať už sunnitského či šíitského, které indikujeme od konce 70. let, a jehož jedna vlna nám právě vrcholí před očima.
Jistě, davy mládežníků lynčujících své učitele a gangy islamistických bojovníků se v lecčems liší. Islámský stát má snad více podobností spíše s prapodivnou revolucí Rudých Khmerů. Leč přesto. Nešlo by to chápat i tak, že nám analogie s Kulturní revolucí v zásadě vlévá do žil naději? Vždyť z výše vyřčeného lze vyvodit, že Arábie prostě čeká na svého Teng Siao-pchinga a za padesát let mohou být pro muslimskou civilizaci Islámský stát či íránská teokracie stejně komičtí jako lynčující davy s rudou knížkou nad hlavou pro dnešní čínské burziány (s rudou knížkou v kapse značkového saka).
Možné to opravdu je. Needhamovský komplex, ať už v čínské, arabské či indické formě, může být nejen poražen, ale může se stát motorem pokroku (tak jako komplex oidipovský ve vývoji jedince), pakliže jeho nositelé pochopí, že ač prohlásit modernost za cíl či nevyhnutelné koryto dějin je od Evropy proradnost, ta modernost je jejich. Je to modernost Avempacova, Šen Kuova i Aryabhatova (a Šen Kuovi následovníci to snad pochopili nejjasněji). Je to modernost, kterou sice Evropa rozdmýchala za ně, ale nikoli proti nim, a která stále ještě umožňuje vytvořit každému z nich modernost vlastní. Modernost čínskou, modernost muslimskou i hindu-modernost. A že tyto alternativní modernosti nemusí s tou evropskou zápasit, neboť by tím ostatně víc ztratily než získaly. Lze totiž věřit, že různé verze modernity, vzniknou-li, se budou v budoucnu navzájem posilovat a mohou spustit éru zázraků.
Nakonec přeci jen trochu chmur
Tolik scénář pohádkový. Snad až příliš pohádkový v těchto časech. Proto nutno udělat realistickou tečku. Možná překvapivě černou, vzhledem k výše uvedenému, leč v tom není nic paradoxního.
Jakkoli je modernost stejně arabská jako západní, nemůžeme naše snění o smíru a společném základě nikomu vnucovat. Ne každý neurotický záškub končí psychoterapeutickým happy-endem.
Nelze vyloučit, že se Islám, ať už v menšině, ve své většině či ve svém celku, rozhodne proti nám, proti naší modernosti, postavit. Že odmítne uznat svůj status nemocného prožívajícího „kolektivní psychodrama“, vstoupí do fáze deliria a záchvat přejde do útoku. V tu chvíli již nesmíme váhat. Musíme ochránit vyšší civilizaci před regredujícím agresivním šílencem. Každá blahosklonnost toho, kdo vidí souvislosti, musí mít své meze.
Neboť, ač si sami neuvědomujeme, jak moc je modernost cenná (to si svým odporem uvědomují paradoxně naši nepřátelé mnohem více!), ač jsme kvůli této nevědomosti slabí a v krizi (a naprosto nechápeme, že jsme v krizi právě kvůli tomu!), zasvěcení musí být připraveni použít k absolutnímu rozdrcení a vyhlazení našich nepřátel naprosto všech prostředků, které nám naše pokročilost dala do rukou. Naprosto všech. I kdyby to mělo znamenat vymazat třetinu lidstva.
Logika drtící pěsti je, přes svou šokující brutalitu, myslím obhajitelná, byť se jistě najde řada čtenářů s patřičně rozvinutým západním pocitem viny za vyspělost (jak nazvat komplex tento?), která mne nepochopí. Mnohem horší však je, že ve stínu mé rozhodnosti, bohužel, choulí se nezodpověditelná otázka: Co v případě černého scénáře učinit s nepřáteli, kteří s námi - vzhledem k šílené a sebevražedné multi-kulti přistěhovalecké politice Evropy - srostli. Na řešení tohoto problému budeme muset použít vyšší, složitější logiku. A nelze vyloučit, že problém řešení nemá, krom sebezničení, rozvratu a období temna, po němž snad zase jednou někdo poskládá střípky (tak jako skuteční zakladatelé Evropy poskládali střípky řecké - z arabských opisů) a začne ten příběh psát nanovo.
Pokud by toto mělo být opravdu nevyhnutelné, nezbývá nám už nic jiného než se snažit, v posledních dnech Evropy, čistě a radikálně myslet. Aby se jednou, až se přeženou mračna, měli noví tvůrci čím nadopovat.