V pátek třiadvacátého ledna zemřel ve věku devadesáti let saúdskoarabský král Abdalláh bin Abd al-Azíz Al Saúd. Na jeho smrt pochopitelně reagovala řada světových státníků. Jejich reakce si byly velmi podobné: vyjádření smutku a slova obdivu na adresu zesnulého monarchy.
Německá kancléřka Angela Merkelová například velebila Abdalláha pro jeho „moudrost“ a „prozíravost“. Král si podle ní zasloužil náš „respekt a uznání“.
Ve Velké Británii vyjádřil svůj zármutek David Cameron. U zesnulého monarchy ocenil jeho snahy o budování „míru a porozumění mezi vírami.“ Tony Blair označil krále Abdalláha za „trpělivého a schopného modernizátora“ své země. Britské vládní budovy a Westminsterské opatství stáhly na znamení smutku vlajky na půl žerdi.
Krále Abdalláha posmrtně pochválili i Francois Hollande, John Kerry, či Barrack Obama, který ocenil především jeho „odvahu stát si za svým“. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun vyjádřil soustrast královské rodině, vládě i lidu Saúdské Arábie.
Mě osobně smrt krále Abdalláha nijak nermoutí. Naopak mě jako ateistu mrzí, že neexistuje peklo, ve kterém by se tento tyran mohl smažit. A na adresu politiků, kteří dnes pláčí nad Abdalláhovou rakví, lze říct jen jedno: je to banda zbabělců a pokrytců.
Ti stejní politici, kteří jen před pár týdny pochodovali pod heslem Je suis Charlie v ulicích Paříže a zaklínali se svobodou projevu, dnes velebí mrtvého diktátora, jehož režim pro kritiky náboženství vyhrazoval ty nejkrutější tresty. Westminsterské opatství stahuje vlajky na počest vládce, jehož země trestá konverzi ke křesťanství a hlásání evangelia smrtí. A jistě, bývalí Abdalláhovi poddaní mají určitě mnoho důvodů k zármutku, jak zmínil Pan Ki-mun. Smrt tyranského vládce mezi nimi však určitě není na prvním místě.
Tak například rodina liberálního aktivisty a blogera Raifa Badawiho dnes pláče spíše proto, že Badawi byl v Saúdské Arábii odsouzen za kritiku Islámu k deseti letům vězení a tisíci ranám bičem. Těchto tisíc ran Badawiho čeká vždy v „dávkách“ po padesáti každý pátek. Kdyby totiž měl dostat všech tisíc ran najednou, nepřežil by.
Po první „dávce“, kterou Badawi již dostal, se však jeho rodina a podporovatelé obávají, že ani tempo padesáti ran týdně nemusí Badawi přežit. Těmto obavám dal režim za pravdu a již dva týdny po sobě bylo kvůli obavám lékařů o Badawiho život bití odloženo. Jak humanistické.
Za Badawiho propuštění se rozjela poměrně intenzivní kampaň. Po celém světě probíhají před saúdskými ambasádami protesty, jsou podepisovány petice, a předávány saúdskoarabským zastupitelským úřadům.
Přesto ani na smrtelné posteli se ve velkém humanistovi a reformátorovi Abdalláhovi nehnulo svědomí a Badawiho neomilostnil. Zřejmě se zde projevila ona „odvaha stát si za svým“, za kterou Abdalláha posmrtně pochválil Barrack Obama.
Badawi nebyl odsouzen sám. Patnáct let vězení dostal za „lidskoprávní aktivismus“ i jeho právník Waleed Abu al-Khair. Právník odsouzený za to, že obhajuje svého klienta. Kdyby dnes žil v Saúdské Arábii Franz Kafka, jistě by o tom něco pěkného napsal. Vlastně nenapsal, protože by byl jako ateista označen za teroristu a odsouzen k trestu smrti. Saúdská Arábie dokonce popravuje lidi i za tak absurdní zločiny, jako je provozování černé magie a čarodějnictví.
Když po Kim Čong-ilově smrti Vojtěch Filip kondoloval KLDR, byl z toho poprask na vsi. Když v těchto dnech přední západní politici velebí zesnulou hlavu podobně groteskního režimu, zjevně není žádný problém. Tohle musí skončit Je na čase, abychom se k Saúdské Arábii chovali tak, jak si to skutečně zaslouží – jako k barbarské diktatuře a darebáckému státu.
Je třeba přestat zavírat oči před porušováním lidských práv v Saúdské Arábii jen proto, že tuto zemi považujeme za svého „spojence“. Jaký je to proboha spojenec? Saúdská Arábie je jedním z největších světových exportérů terorismu. Po celém světě financuje šíření wahábismu, jedné z nejodpornějších forem islamismu. Kdo vůbec potřebuje nepřátele, má-li takovéhle spojence?
Autor je členem Strany svobodných občanů