Korán, Súra 31, verš
Se vzedmutou vlnou reakcí na islamistické vraždění v Paříži se znovu vynořují názory, že islamismus či islámský terorismus není ten správný islám, že v samotném islámu není žádný latentní problém, že bychom stejně jako islám měli kritizovat křesťanství a že se islám změní (tím je míněno, že některé své vyznavače přestane inspirovat k teroristickému vraždění), až projde stejnou reformou jako křesťanství na konci středověku a počátkem novověku... Dovoluji si oponovat. Četli a zamysleli se hlasatelé těchto názorů vůbec někdy nad Koránem, základním zdrojem víry všech muslimů?
Nechci knihu formálně popisovat ani stylisticky hodnotit, četl jsem ji česky v překladu dr. Ivana Hrbka už v sedmdesátých letech, je běžně dostupná i na internetu, poměrně útlá, a může si ji přečíst každý. Pokusím se jen o zdůraznění podstaty jejího sdělení.
Text koránu zjevil po částech archanděl Gabriel proroku Mohamedovi zhruba před 1400 roky, ten ho diktoval písařům a jejich práci kontroloval. Autorem knihy je tedy sám Bůh a když ji čtete, Bůh k vám promlouvá. Podle Koránu uctívají Židé, křesťané i muslimové stejného Boha. Židé a křesťané od něj svá písma svatá a další poselství dostali už dříve, ale boží pokyny pochopili špatně, zapsali je se zpožděním, navíc zkresleně a tím jejich božství znehodnotili. Bůh proto znovu přichází zjevit svou vůli a jako završení svých předchozích snah kultivace lidstva zjevuje Mohamedovi Korán, kde mimo jiné Židům i křesťanům v řadě veršů jejich chyby a omyly vytýká. Židům zopakuje jejich prohřešky proti Bohu zmíněné už ve Starém zákoně a křesťanům například sdělí, že Ježíš byl pouze boží posel, nikoli spasitel nebo dokonce boží syn. Izraelitům i křesťanům přitom hrozí, že pokud své chyby neuznají a neuvěří právě a pouze v Mohamedovu interpretaci Boha, čeká je stejně strašlivý trest jako ostatní nevěřící. Ve dvou jiných verších ale Židy, křesťany i sabejce naopak uklidňuje, že pokud uvěřili v Boha, nemusí mít strach.
Mohamed, jako náboženský prorok ale též jako politik, soudce, zákonodárce a vojevůdce, svojí politickou taktikou a především vojenskou silou vytvořil na Arabském poloostrově jádro islámské říše a jeho následovníci se za dobu kratší než jedno století zmocnili poloviny tehdejšího civilizovaného světa od Španělska až k hranicím Číny. Porobení obyvatelé islám přijali, ať už dobrovolně nebo pod hrozbou meče. Židé ani křesťané to neudělali. Neprohlásili, že není Boha kromě Boha, jehož prorokem je Mohamed, čímž by se stali muslimy. Tím se ovšem připojili k nevěřícím, což je to nehroznější, co si muslim dokáže představit.
Židovská Tóra, Starý i Nový zákon nejsou knihy autorizované samotným Bohem. Jsou jím pouze inspirovány a často si protiřečí. Slova Koránu však vyšla přímo od Boha prostřednictvím archanděla Gabriela a prorokem Mohamedem byla bezprostředně zaznamenána. Nelze je proto nijak upravovat a vzhledem k jejich jednoznačnosti a stručnosti ani příliš odlišně vykládat jejich smysl a význam (přitom i v Koránu najdeme spoustu protichůdných tvrzení). Muslim se s nevěřícími, stejně jako s Židy a křesťany, nemá přátelit, jinak se sám stane nevěřícím. Bůh přimhouří oko pouze tehdy, pokud od nich muslimovi něco hrozí. Muslim má bojovat proti těm kdo bojují proti němu a to až do chvíle, kdy se všichni stanou muslimy nebo pokud se protivník vzdá, pak může být Bůh slitovný a odpouštějící. Má bojovat proti těm, kdo ho odvádějí od víry. Muslim se nemá v boji dopouštět bezpráví, nevěřící má ale zabíjet všude a má je vyhnat z míst, odkud oni předtím vyhnali jeho... Islámští teroristé vraždí i muslimy, proto prý nemají s tím správným islámem nic společného. Není to přesně naopak? Zabíjejí ty, kdo je odvádějí od víry, kdo jsou ve víře vlažní nebo se bratříčkují s nevěřícími, a podle Koránu to nejsou oni, muslimové, kdo je zabili, nýbrž Bůh je zabil...
Všechny pokusy o reformaci křesťanské církve se opíraly o Bibli. Vracely se k jejímu původnímu textu, z církevních praktik se snažily odstranit „nálezky lidské“ a výsledkem je současná plejáda křesťanských církví. Islám žádnou církev nemá. Nemá žádnou nejvyšší autoritu, kterou by měl každý muslim bez výhrad poslouchat. Kdo tedy rozsoudí, pokud jedni muslimští souvěrci označí jiné za nevěřící a pustí se do nich? Základním zdrojem víry je pro každého muslima pouze Korán, ve kterém se za téměř jedno a půl tisíciletí prý nezměnilo jediné slovo. Jakou reformaci islámu tedy můžeme očekávat? Nelze ani pomyslet na nějakou „modernizaci“ Koránu, nedočkáme se islámského Voltaira, v islámské společnosti si nemůžeme ani představit vytrácení až popírání vlastní náboženské tradice jako v Evropské unii, tím méně šíření ateismu. Víra vtělená do Koránu je muslimovou identitou. Bez ní se ze společenství vyřazuje, jeho existence ztrácí smysl. Je ostatními, ale hlavně Bohem, zatracen. Mladé generace muslimů, ostatně jako všechny mladé generace, si formují svoji vlastní představu identity i světa a zavrhují stagnující a relativně smířlivý svět svých rodičů a prarodičů, žijících už léta mezi nevěřícími a skutečně i latentně se s nimi přátelícími.
Islámská mládež v Evropě studuje Korán, identifikuje se s ním, brání ho, podle jeho zásad se vrhá proti těm, o kterých je přesvědčena, že ji odvádějí od víry, a chce společnost nevěřících kolem sebe (podle muslimů je to totiž v jejím vlastním zájmu) obrátit k pravému Bohu. Někteří si na to berou kalašnikovy a budou si je brát dál, i kdyby Evropou a světem pochodovali každý den všichni nevěřící světa. Je hodně muslimů, kteří islámský terorismus veřejně odsuzují, tím se ale pro velkou část svých souvěrců stávají nevěřícími. Jiní, dávající zatím přednost poklidnější existenci, uhýbají před kamerami a nepříjemnými otázkami očima i slovy, citují nám z Koránu vybrané nekonfliktní nebo dvojznačné verše, ale my cítíme, že v srdci své vraždící mučedníky oplakávají a oslavují. Vědí, že Korán nic jiného nepřipouští, že ten pravý Bůh je právě jen ten jejich a že slovo boží se naplnit musí.
Bůh nás ochraňuj.