EVROPA: Limity humanismu a selhání demokracie

Muslimští zločinci vyvraždili redakci francouzského satirického týdeníku Charlie Hebdo. Jejich úspěch však bude podoben úspěchu japonského vojevůdce Jamamota, který si po Pearl Harboru uvědomil, že „probudil spícího obra“.

Každý akt teroru je odporný a ve své podstatě neskutečně zbabělý a ke svým obětem nemilosrdný. Tento útok se však zdá být ještě horším než teror náhodný. Většina z nás si zvykla žít s jakýmsi minimálním rizikem, že pokud budeme ve špatnou chvíli na špatném místě, můžeme se stát obětí. To však nemění v zásadě naše vzorce chování, nemění to naše hodnoty, nemění to víru v to, že svět kolem nás a naše okolí může být lepší. Nemění to náš vkus či nevkus. Nemění to obsah.

Když jsem před časem psal o nemorálnosti českého systému a zvrácenosti právního systému, který pošle do vězení streetartového umělce Romana Týce nebo řidiče autobusu, který karikoval kandidáty politických stran na billboardech, upozorňoval jsem na to, že je třeba postavit se proti systému, který perzekuuje umělce nebo šašky. Dodnes považuji skutečnost, že oba tito lidé byli ve vězení v době, kdy se tu pyšníme demokracií a desítky zkorumpovaných politiků a jejich nohsledů či lobbistů běhají na svobodě, za vrchol absurdity. Příběh řidiče autobusu je navíc jak ze špatného scénáře, kdy žalobu podala ODS a soudila žena Ivana Langera, aniž by se označila za podjatou. Považoval jsem tehdy za nutné vymezit se a ohradit proti takovému zacházení s lidmi, kteří se dali jistým způsobem všanc ve veřejném prostoru a odhalují tak pravou podstatu mnohých jevů a, jak by řekl Masaryk, „charakterové se o ně rozrážejí“.

Události v Charlie Hebdo jsou však fatální. Jsou i průlomem a možná i jistou formou budíčku pro Evropu. Ač je nezbytné odmítnout extremistický přístup neonacistických skupin a pravicový extremismus, je na místě přiznat si, že je zde systémový problém, jehož rozsah je větší, než si mnozí byli ochotni připustit.

Ve veřejném prostoru a mediálním světě zanechá tento masakr tíživou otázku pro každého satirika, novináře, pisatele čehokoliv: „Přemůže mne obava a přemůže mne sklon a autocenzuře, nebo ze sebe udělám terč nad jiné atraktivní?“ I přes současnou obrovskou vlnu solidarity a prezentovanou vůli nenechat se zlomit je třeba podotknout, že bez obrovské podpory okolí a bez nasazení tohoto okolí existuje jen velmi málo lidí, kteří jsou schopni obstát proti tak silnému tlaku.

Pozitivním vyústěním může být to, co ztvárnil jiný streetartový umělec.

Je to krásná idea a je třeba pro ni něco udělat, tak to cítí mnoho lidí po celém světě. Útok na humor, na satiriky a umělce či novináře je zásahem do citlivého místa. Pokud se spokojíme s ubližováním nositelů nepohodlných zpráv nebo i humoru, a to bez ohledu na vkus či nevkus, zaplatíme za to.

Problém je hluboký a otevírá nepopulární otázku: „Neselhaly evropské vlády? Neselhal přístup a idea multikulturního obohacování a humanismu, který Evropa muslimským hostům nabídla?“

Pokud si evropské vlády a politici poctivě neodpoví na tuto otázku, čeká nás doba temna a nástup radikálů všeho druhu, kteří takovou chybu v důsledku donutí zaplatit nejen muslimské přistěhovalce a současné politiky, ale i ostatní.

Bestiálnímu vraždění v redakci totiž předcházelo několik událostí, které mohly znamenat bod zlomu, pokud by byly dobře vyhodnoceny. Pojďme se na ně podívat blíže.

Nizozemí – Theo Van Gogh a Ayaan Hirsí Alí

Theo jel na svém kole 2. listopadu 2004 do práce, když ho postřelil Mohammed (Bouyeri, muslim s nizozemským pasem). Plazícího se Thea Mohammed střelil ještě několikrát, vytáhl mačetu a podřízl mu hrdlo. Poté přibodl nenávistný vzkaz pro Ayaan do hrudi Thea Van Gogha a několikrát do něj kopl.

Nizozemská tajná služba později nedokázala vysvětlit, jak je možné, že nezasáhla. Existuje silné podezření, že totiž informace měla nebo mohla mít k dispozici, intenzivně sledovala vraha a jeho komplice a měla odposlechy z jejich bytu řadu týdnů před barbarským činem. Zvukové záznamy se záhadně ztratily. Zhruba dvanáctičlenná skupina byla zatčena, jejich náboženský vůdce unikl.

Ayaan Hirsí Alí ve své knize předložila poutavý příběh dívenky vychované ve standardní (nikoliv extremistické) muslimské rodině, svůj útěk nejprve před povinným dohodnutým manželstvím a později i svůj neuvěřitelný únik z muslimské komunity. Po svém úniku a studiu v Leidenu začala uvažovat o tom, že je tu někde opravdu zásadní chyba, systémová chyba. Kritizovala i tzv. „umírněný islám“ jako něco, co je velmi zvrácené a co je velmi často v přímém rozporu s nizozemskými zákony. V přímém televizním přenosu také podotkla, že optikou současných zákonů by byl Mohamed považován za pedofila a úchyla, s ohledem na sňatek s devítiletou dívenkou. Tím se stala terčem nenávisti celé muslimské komunity v Nizozemí a tím pádem terčem nejen své rodiny, která by ji zavraždila zřejmě již před tímto výrokem (vražda ze cti), ale terčem pro obhroublé, bezcitné a fundamentální muslimy, kteří mají radost z násilí a vražd ve jménu svého náboženství a svým způsobem je považují za součást své náboženské služby.

Ayaan riskovala a balancovala na hranici života a smrti a pokračovala. S Theem Van Goghem natočili film Submission (na YouTube zde), který upozorňoval na postavení muslimek v mnoha islámských komunitách a spojoval něco nejvíc svatého, verše koránu, s čímsi dle pojetí radikálních islamistů nejméně svatým, totiž nahým ženským tělem. Otevřeně odhaloval, jak vypadá život mnoha muslimek, a to i mezi tzv. „umírněnými muslimy“. Smrt za jedenáctiminutový snímek na sebe nenechala dlouho čekat. Theo byl na ulici svého města, ve své zemi zavražděn způsobem, jakým (doufám) nenakládáme ani s dobytkem na jatkách. Tvář a pravá podstata a sklony k násilí se naplno odhalily. Přitom jedinou možnou odpovědí na film Submission by byly miliony šťastných muslimek, které týrání od svých mužů nejen nezažívají, ale jsou rozmazlovány jako princezny.

Toto byl moment, kdy se Evropa měla probudit. Neprobudila.

30. září 2005 zveřejnil dánský deník Jyllands-Posten karikatury proroka Mohameda, některé byly přetištěny i v Norsku, později je jako výraz podpory přetiskla i další světová i evropská periodika. Islámský svět se bouřil a muslimové dávali pocítit svoji nenávist nejen v islámských státech, ale i v evropských zemích.

Dánský list se nakonec za otištění karikatur omluvil. Omluvil se za svůj vlastní humor ve své vlastní zemi, omluvil se svým hostům. Později, v roce 2008, byla zmařena připravovaná poprava kreslíře novin a byli zatčeni tři muslimové, kteří útok plánovali.

Ayaan, které se podařilo vymanit z pout islámu, prohlásila o islámu, že je to náboženství se čtyřsetletým zpožděním ve srovnání s křesťanstvím, náboženství, které neprošlo etapou osvícenství. Její hluboce pravdivá osobní zkušenost ukazuje i ten nejmírnější islám jako cosi, co je velmi zvrácené a zahrnuje praktiky, které jsou trestnými činy kdekoliv v Evropě. Našla v sobě nicméně sílu vymanit se z pout zotročujícího systému a uniknout ze spárů nejen radikálního islámu, ale – a to je třeba připustit – i z běžné komunity nizozemských muslimů, kde ji reálně hrozila smrt z rukou nejen cizích a bezcitných fanatiků, ale její vlastní rodiny.

Ani kauza dánských karikatur ve skutečnosti Evropě k probuzení nestačila. Opět byla zvolena politika zavřených očí, zbabělosti a appeasementu vůči zásadnímu problému, neochota podívat se na problém v jeho skutečné šíři.

Naneštěstí se v současných prohlášeních některých politiků (Zaorálek) vyskytuje hrozivá směs nepochopení a propagandistického smýšlení – odvádí se tím pozornost od podstaty problému, podstatou problému totiž NENÍ Islámský stát, podstatou problému dokonce nejsou ani války v Iráku, Afghánistánu či válka proti nově vzniklému Islámskému státu.

Proč se mlčí o podstatě?

Evropské a ani národní vlády a politické špičky nemají ve skutečnosti dobré znalosti imigrantské politiky a dokonce je pro ně nepohodlné věnovat čas tomu, aby se s problematikou zabývaly do hloubky. Dílem z pohodlnosti a dílem ze zbabělosti papouškují desetiletí staré doktríny a systémy zavedené jejich dědy. Nemají hluboké znalosti ani islámu jako takového, natož skutečného života uzavřených „umírněných“ muslimských komunit ve svých zemích.

Ignorují skutečnosti, přehlížejí varovné signály a zakrývají si oči. Přistupují na propagandistická zjednodušení například s odkazem na ISIL, dříve Al Kaidu, ale přehlížejí, že mají povinnost vůči své zemi i evropskému kontinentu.

Německé právo

Německo by mohlo být vzorem v přístupu k náboženským svobodám a vůbec k právům člověka a je zde dobře vidět, s jakou mírou sebereflexe přistoupila již několikátá generace k vyvození skutečných důsledků ze své historie. V mnoha přístupech je patrné, že je Německo dnes kultivované a má skutečnou snahu přispívat k budování vynikajících vztahů se sousedy i jednotlivými menšinami. Kromě ekonomické prosperity se dnes může Německo pyšnit příkladnou etikou, jakou bere v potaz při řešení mnoha komplikovaných situací, a poměrně právem se stalo evropským lídrem, nejen ekonomicky.

Katja Schneidtová, německá mladá žena, popsala ve své autobiografické knize Uvězněna ve vlastní zemi svůj vztah s německým Turkem, který se již v Německu narodil a na počátku jejich vztahu se jevil jako člověk, který není fanatickým muslimem (mojí optikou je tedy jedním z reprezentantů tzv. „umírněných“ muslimů). Její kniha není tak silná ve svém příběhu ani svým pojetím jako kniha Ayaan (Rebelka), ale poukazuje na jednu zvláštnost.

Katja totiž sice až do své dospělosti žila ve svobodné společnosti, ale postupně díky svému tureckému příteli a jeho praktikám a ovládání ztratila nejen podstatnou část své identity, ale i naději, že by ji samotnou dokonce německé úřady dokázaly zachránit ze spárů muslimského tyrana a „umírněné“ turecké muslimské menšiny. Na rozdíl od Ayaan sice znovu a znovu podléhala a do jisté míry opakoval své vlastní chyby, což je na knize silně iritující (postačovala by mi třetinová kniha, dvě třetiny svých problémů si mohla i hrdinka ušetřit, pokud by svoje chyby neopakovala), ale zřejmě je třeba přihlédnout k tomu, že někdo nemá stejné zázemí, stejné vzdělání nebo i schopnost vzepřít se svému osudu a někomu věci trvají déle.

Zřejmě nejcennějším a zároveň nejkontroverznějším svědectvím, které podala Katja, není příběh o osobních těžkých zraněních po opakovaných „pádech ze schodů“. Je to příběh o turecké svatbě na území Německa ve dvacátém prvním století, kdy byla provdána zřejmě dvanáctiletá dívka a následně byla znásilněna padesátiletým umírněným tureckým přistěhovalcem, aniž by komunita těch hodných, umírněných německých muslimů dívce jakkoliv pomohla nebo někdo z desítek přítomných zavolal pomoc.

V tu chvíli se opět nabízí otázka, zda nejsme částečně odpovědní za to, že neumíme prosadit zákony mezi nepřizpůsobivými, byť umírněnými muslimy. Nebo si snad malujeme, že když budeme mít pevně zavřené obě oči, budou k nám následně laskavější a nebudou nám ubližovat?

Jaké jsou tedy skutečné příčiny teroru?

Pokud člověk sleduje zpravodajství jako BBC či CNN, udělá si snadno obrázek, analytici a odborníci mají jasno, příčiny jsou v různém pořadí tři:

- izolovanost a hospodářská frustrace druhé a třetí generace mladých muslimských mužů ve vyloučených lokalitách, mužů bez naděje, mužů, kteří svoji závist proměnili v nenávist a zlobu k majoritě,
- náboženský extremismus a militantní náboženští vůdci a jejich výuka k nenávisti a k přijetí myšlenky, že je nezbytné trestat a že to Bůh schvaluje, dokonce vyžaduje,
- a (jak praví i oficiální prohlášení české muslimské obce ÚMO) přece ISIL, Islámský stát, který prý nemá nic společného ani s islámem, ani se státem, i odborník Zaorálek se k takovému pojetí přiklání…

Muslimové, například česká muslimská obec (ÚMO), pak ještě neopomenou jedinou příležitost upozorňovat na údajné či skutečné ubližování muslimům na celém světě těmi zlými (rozuměj Euro-Američany a Židy). Tento argument přecházím zejména z toho důvodu, že ač je silně akcentován muslimskými mluvčími, má zdůvodnit vendetu, jenže vendetu zcela křiváckou, kterou by ani nejotrlejší vůdci sicilské mafie nikdy nepřipustili. Uvádět takový argument ve chvíli, kdy kvůli karikaturám Mohameda (nikoliv kvůli ISIL jak nám namlouvají někteří propagandisté) a kvůli muslimskému náboženství několik muslimů vystřílí redakci satirického časopisu, je nejen nevkusné, ale odhaluje to ve skutečnosti pravou tvář právě oněch tzv. „umírněných muslimů“. Jak to? Namísto bezpodmínečné lítosti a bezpodmínečného soucitu a podpory totiž drze naznačují, že by zde mohla být jakási souvislost, dokonce příčinná souvislost. Nabízí se též úvaha o jakémsi právu. Dokonce mají tu drzost mluvit a dožadovat se jakési úměrnosti. Neuvědomují si zjevně, že by tím mohli vyvolat chuť mnohých radikálů skutečně uplatnit starozákonní oko za oko a zcela úměrně si věc vyřídit třeba právě s představiteli české muslimské obce. To by bylo však skutečně návratem do středověku.

Hosté v domě

Stávající obyvatelé jsou majiteli domu s existujícími pravidly hry. Dům je (přes všechny krize a těžkosti) prosperující. Je dokonce tak atraktivní, že mnoho potenciálních muslimských hostů touží nastěhovat se do něj a přichází žádat o azyl a ochranu - a není to jen z důvodu válek. Majitelé domu poskytnou hostům nejen přístřeší, ale dokonce se s nimi rozdělí o svoji hojnost v podobě dávek, příspěvků. Hosté však jen předstírají, že s pravidly soužití souhlasí, a tvrdí, že jsou „umírnění a laskaví“, přičemž však - jakmile za nimi zapadnou dveře jejich nového bytu (rozuměj: jsou ve své komunitě) - přestanou pravidla (zákony) respektovat, chovají se nejen hlučně, ale dokonce páchají tak zvrácené trestné činy, že občas původní obyvatelé (nemocnice) musí nákladně léčit zbité ženy, které prý „spadly ze schodů“.

Noví hosté se ukáží jako problematičtí i v přístupu ke vzdělání, v přístupu k práci a zároveň ve své povýšenosti diktují, jak se s nimi má či nemá zacházet, jaké pracovní podmínky mají či nemají mít, atp. Z jejich bytu se stává místo, kam se majitelé bojí i jen nakouknout, kde vyrůstá první a druhá generace dětí, které již nezažily původní… stan… k bydlení. Tyto děti zároveň musí striktně dodržovat pravidla komunity, což jim ztěžuje začlenění, a zároveň začínají toužit po komfortu a budoucnosti srovnatelné s dětmi sousedů, aniž by však byly ochotny pro to něco udělat. V kombinaci ekonomické frustrace a náboženské pýchy a jistoty nadřazenosti a pohrdání vůči majitelům se posléze rozvíjejí nejnižší pudy a neblahé vlastnosti jako závist a nenávist, přičemž ta druhá začne být posilována a rozvíjena muslimskými duchovními ať už extremistickými nebo, z nevědomosti, i těmi mírnějšími. Propaganda pak už jen dokončí dílo zkázy a zmatené, poblouzněné a agresivní děti hostů začnou řádit. Občas ubližují dětem majitelů. A majitelé, kteří dlouhou dobu přehlíželi nepořádek a křik a tvářili se, že neví o porušování zákonů ve vlastní zemi, jsou najednou šokováni barbarstvím, kterého jsou schopny děti hostů.

Hosté si naši toleranci a naše pohostinství vyložili jako slabost. Němečtí Turci si myslí, že je většina Němců tak hloupá, že si mohou ve své komunitě ustanovit vlastní zákony, které jsou v rozporu s těmi německými. Nizozemská muslimská komunita si myslí totéž o Nizozemcích. Česká muslimská obec se domnívá, že skočíme na to, že se muslimům ubližuje po celém světě tak moc, že je logické, že se někdo rozzlobil na francouzský satirický týdeník, a že bychom měli uvažovat úměrně.

Ayann řekla něco, co se Nizozemcům nelíbilo: Jste povinni prosadit vaše vlastní zákony na svém území, a to i v sevřené a uzavřené komunitě (umírněných) muslimů, a musíte tak chránit své nově narozené muslimské spoluobčany a tím i vaši celou společnost. A má pravdu: Proč by měla muslimská nizozemská dívenka zemřít jen proto, že šla s nizozemským klukem na zmrzlinu? Copak chceme akceptovat vraždy ze cti? A skutečně celá komunita nic neviděla, nic neslyšela, jen dívka tu leží jako kus krvavé hmoty? A zůstává skutečně více než 90 % takových úmrtí nevysvětlených?

Eyaan, Theo, Katja i redakce Charlie Hebdo platí za neschopnost evropských vlád zajistit na svém území dodržování zákonů a v případě nutnosti takové dodržování vynutit. Evropa rezignovala z pohodlnosti, lenosti a možná i z určité obavy a zbabělosti na zkrocení „umírněné muslimské komunity“. A chybuje stejně, jako kdysi chybovaly mocnosti v Mnichově, když o tom Churchill prohlásil: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu, budeme mít válku.“

Naneštěstí jsou i tzv. umírnění muslimové velmi naivní a netuší, že zneužívaná slabost evropského systému a podvádění a předstírání respektu a současně porušování zákonů může vést už jen jediným směrem, k nástupu extremismu a neonacismu. Kam ten vede, ví většina z nás.

Žádný boj proti ISIL problém nevyřeší. Problém nevyřeší ani ukončení boje proti ISIL. Podobně problém nevyřeší ani venčení prasátek před mešitami. Problém však neřeší samozřejmě ani neonacisté.

Evropa nemá jinou volbu než ukázat „umírněné“ muslimské komunitě, že se jako hosté v domě budou chovat v souladu se zákony toho domu, chtějí-li v něm žít. Musí ukázat, že v případě jakéhokoliv násilí má sílu na takový postup, který od podobného odradí kohokoliv, komu zbyla část mozku. A musí ukázat, že nebude tolerovat žádný „umírněný“ islám, pokud bude provozován v rozporu se zákony.

Pokud evropské vlády nezmění svůj přístup, neohrozí tím významněji evropské obyvatelstvo, ale paradoxně právě muslimskou komunitu.

Svět médií

Pokud by po vlně účasti s redakcí Charlie Hebdo následovala netečnost vůči novinářům či poraženecké vyčkávání, můžeme si být jisti, že v médiích zvítězí kombinace autocenzury a obav vydavatelů udělat cokoliv, co by mohlo „umírněné muslimy“ podráždit. V takovém případě by se jednalo o vítězství teroru a namísto abychom změnili středověké barbarství jedné nepřizpůsobivé komunity, našich hostů, přizpůsobila by Evropa svůj přístup k satiře, k humoru a bez ohledu na vkus by uposlechla tužby „umírněných“ i fundamentálních muslimů, aby si Evropané z Mohameda nedělali srandu.

Přáním idealisty by pak bylo, aby většina mediálních domů po posledních událostech nejen vyjádřila sounáležitost s redakcí Charlie Hebdo, ale současně, v jeden okamžik, zveřejnila množství nejrůznějších karikatur Mohameda a poukázala tak na skutečnost, že terčem jsme všichni, ne jen ti, co to před pár dny odnesli. V jednotě je síla.

#JeSuisCharlie

Některé útoky muslimů kvůli psaní/kreslení nebo tvorbě:
1) 1989 ajatolláh Chomejní odsoudil k smrti Salmana Rushdieho za knihu Satanské verše, v rozsudku uvedl i každého, kdo bude knihu překládat či vydávat.
2) 2.7.1991 se dav pokusil vykonat rozsudek smrti (Chomejního fatvy) nad tureckým překladatelem Rushdieho Satanských veršů Azizem Nesinem, při zapálení hotelu zemřelo 37 lidí! Nasinovi se podařilo uprchnout.
3) 3.7.1991 byl vážně zraněn bodnutím Ettore Capriolo, italský překladatel Satanských veršů
4) 11.7.1991 ubodán k smrti Hitoši Igaraši, japonský překladatel Rushdieho Satanských veršů
5) 11. října 1993 byl třikrát postřelen norský vydavatel Satanských veršů William Nyggard, který zázrakem přežil,
6) 2. listopadu 2004 byl zabit Theo Van Gogh

Doporučená literatura:
ALÍ, Ayaan Hirsí. Rebelka: odvrácená strana islámu. Vyd. 1. V Praze: Ikar, 2008. ISBN 978-802-4910-185.
SCHNEIDTOVÁ, Katja. Uvězněna v rodné zemi. Praha: IKAR, 2004. ISBN 978-80-249-2290-4.