V poslední době jsme médii neustále bombardováni informacemi o islámu, Islámském státu, islámském terorismu, odporu proti všemu muslimskému, islamizaci Evropy a tak dále. Ve světle aktuálních útoků na redakci francouzského týdeníku a brutálního povraždění několika osob, spáchaného s největší pravděpodobností právě islámskými radikály se zdají být tyto informace nejen opodstatněné, ale i varující. Přesto si troufám tvrdit, že bychom se na „islámský problém“ neměli dívat zdaleka tak jednostranně, jak se nám mnozí snaží vnutit. Jestliže tvrdíme, že islámský svět je radikální, pak je třeba stejně jasně říci, že rovněž náš svět je radikální. A jestliže ne přímo stejně, tak velmi blízce. Naše prostředky jsou možná jiné, ale možná i horší…
Co je svoboda a kde má hranice
Útok na redaktory francouzského týdeníku je pochopitelně šílený, neobhajitelný a neopodstatněný, ale mě to přivádí k myšlenkám na to, co je to vlastně ona svoboda, kterou se tak často oháníme v našich proklamacích. Mluvíme o svobodě slova - o absolutní svobodě. Ovšem svoboda nikdy není a nemůže být absolutní. Mluví se o tom, že nelze ustupovat. Ale bez ústupků není možné smíření - jen další radikalizace.
Vždycky platilo a mělo by platit, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nelze se divit, že když někdo záměrně snižuje přesvědčení druhého, že to bude bez následků. V žádném případě neobhajuji, co se stalo - to je prostě nepřípustné. Ale chápu to. A bude se to bohužel opakovat do té doby, dokud se budeme na svět dívat pohledem, ve kterém se utvrzujeme, že naše společnost je „ta správná“ a že z ostatních si můžeme beztrestně dělat legraci a vnucovat jim svůj světonázor. Jestliže to takhle půjde dál, tak se skutečně, dříve či později, nevyhneme nějakému světovému konfliktu mezi Západem a ostatním světem.
My mluvíme o terorismu, ale sami neustále voláme po boji. Je velmi lehké říct, že nemůžeme ustupovat, protože „oni“ taky neustoupí. Ale je to opravdu tak? Víme to jistě? Není to spíš tak, že zas a znovu opakujeme tytéž chyby a vytváříme si nepřátele na místech, kde by být nemuseli? Už od dob babylonské věže je jedinou příčinou konfliktů vzájemné nepochopení a neochota si naslouchat. V tom, že voláme po absolutní svobodě, která je ovšem velmi iluzorní. Je to totéž, jako bychom uznávali pedofily, protože mají svoji svobodu sexuálního vyžití, nebo vrahy, protože mají svobodu vraždit, koho chtějí... Svoboda není neomezená. Podobné útoky jsou důsledkem našeho chápání neomezené svobody. Našich vlastních útoků na „ně“, což nám „oni“ vracejí. Hrůzným, ale ne nepochopitelným způsobem.
Karikatura je zástupný problém
Slyšel jsem, že je přece něco šíleného někoho vraždit za karikatury. Souhlasím. Ovšem v tomto problému vůbec nejde o nějaké malůvky. Na věc je třeba se dívat z globálního a historického pohledu. V tomto kontextu dělá Západ už hodně dlouho tolik věcí, že si jimi stačil „vychovat“ několik generací stále se radikalizujících „nepřátel“. Nějaké malůvky jsou jen katalyzátorem emocí. I v našem soudnictví se bere jako polehčující okolnost fakt, že když je někdo vystaven dlouhodobému tlaku, tak může vybuchnout a spáchat zločin. A přesně tohle platí i v tomto případě. Ne z pohledu jednotlivců, kteří za svůj zločin patří za mříže, ale z pohledu islámské společnosti. Z jejich strany to není jen bezprecedentní útok, ale odplata. Je to regulérní „studená“ válka mezi Západem a „jimi“ a v té válce jsou prostě civilní oběti. Smutné, zvrhlé, ale bohužel fakt. Dokud si ovšem všichni nepřipustíme i svůj díl odpovědnosti a budeme shazovat vinu jen na „ně“ a opačně „oni“ na nás, tak se nic nezmění...
Válka propagandy
Na obou stranách probíhá výrazná propaganda. Islamisti vykřikují cosi o bezvěrcích, útisku, boji za proroka, islámském právu atd. Z našich médií se zase denně opakují termíny jako islám, islámský terorismus, ohrožení, boj za svobodu, křesťanské hodnoty aj. Oni bojují „ve jménu víry“, což je pochopitelně zástěrka za jejich odplatu. My bojujeme „za svobodu a demokracii“, což je naše „náboženství“, za něž skrýváme touhu po ropě, zdrojích, moci atd.
Nejsme v ničem jiní. Nejsme s to posoudit, že naše hodnoty jsou správné a lepší. Jediné, o co v konečném měřítku jde, je boj o život a vlastní životní styl. Jakékoliv náboženské, politické nebo humanistické nálepky jsou jen nálepkami a ne podstatou. Navíc mluvit o svobodě a demokracii je lehce pokrytecké v době blokování internetu nebo afér s odposlechy vlastních občanů, našich svobodných a demokratických západních států. Ale ono se to přece dá snadno svést na potřebu obrany před islamisty…
Nebo snad Američané doma vykládají a opakují svým občanům, jak vyzbrojovali Afghánce, jak spolupracovali se Saddámem, dokud se jim hodil, jak drželi při moci diktátory ve státech, z nichž jim tekla ropa a další bohatství? Samozřejmě, že ne. Kolikrát se v běžných médiích dozvídáme o našich vlastních zločinech? O zločinech Západu na civilních obyvatelích jiných států? O válkách, v nichž jsme povraždili tisíce lidí s primitivními zbraněmi v porovnání s těmi našimi. „Ve jménu svobody a demokracie!“ A dnes se velmi divíme tomu, když se „třetí svět“ začíná bránit. Bránit metodami zákopové války, v níž padají civilisté. Války, která nám přijde strašná. Války, v níž už ovšem nehledíme na tisíce našich vlastních obětí.
Strach z islamismu
Na základě těchto událostí se začínáme bát. Bojíme se a zobecňujeme. Pojem muslim se v našich očích začíná rovnat pojmu zabiják. Je to ale skutečně tak? Kolik je na světě muslimů? Pár miliard? To je docela dobře možné. A kolik je těch radikálních - stovky tisíc? To je prostě výrazná menšina. Menšina, o níž je slyšet. Ale ono přece obecně platí, že pár desítek křičících v ulicích je vždy vidět víc, než tisíce klidných sedících doma a starajících se o své.
Podívejme se zpět do minulosti. Není to vlastně zase tak dávno, kdy se islámským světem hnala křesťanská tažení - křížové výpravy... Tehdy se oni na nás mohli dívat jako na radikály, co jim chtějí ukrást zem a vnutit svůj světonázor. A to jsme také skutečně chtěli. Tak jako dnes to ovšem nebyli všichni křesťané, kdo útočili, ale pár mocichtivých okolo zkorumpovaných papežů a kardinálů, co se dovolávali Boha ve svůj prospěch. A v jeho jménu vraždili civilisty - Saracény - hlava nehlava.
Máme skutečný důvod se bát. Ale odpovědí není radikalizace a volání po vyhnání muslimů. Důvod se bát máme proto, protože nyní zakoušíme „vlastní medicínu“, kterou jsme ordinovali ostatním státům a lidem téměř celé minulé století a v čem pokračujeme i dnes. A bylo by příliš alibistické říkat, že to přece ne my, ale Američané nebo Francouzi nebo kdokoliv další. Jsme to my – náš západní civilizační okruh, k němuž se hlásíme. Ale hlásíme-li se k němu, pak bychom také měli přiznat spoluzodpovědnost za zločiny našeho západního světa ve „třetím světě“ a pokusit se najít cestu smíření, nikoliv dále volat po boji a vyhnání všech „bezvěrců“, tj. lidí uznávajících jiné hodnoty. V tomto jsme totiž naprosto stejní jako radikálové, které za to odsuzujeme. Vždyť mnozí obyvatelé Evropy a USA dnes volají dokonce po válce s muslimy, po jejich vyhnání, vyhlazení…
Svět zítřka
Svět se nezměnil. Tzv. civilizovaná společnost je pouhou iluzí. Každá společnost se vždy považuje za „civilizovanou a správnou“ oproti těm „zpátečnickým, zaostalým a jiným“. Vždy je tu neochota měnit svůj postoj, což končí válkou a civilizačním zvratem a vše se zase opakuje nanovo. Dnes ovšem čelíme problému, že jestli se nedokážeme povznést a půjdeme do dalších světových válek, tak už možná nebude z čeho znovu začínat. Jsme články řetězu evoluce a co se děje, je součástí vývoje lidského druhu. Bohužel se nevnímáme jako jedno lidstvo, ale jako „my“ a „oni“. A tento postoj se bohužel nejspíš ještě minimálně pár staletí nezmění. Otázkou ovšem je, zda tu ještě za pár staletí bude nějaké lidstvo, které by se změnit mohlo. V tomto ohledu je naprosto jedno, jestli půjde o křesťany, muslimy, buddhisty, komunisty nebo kohokoliv dalšího. Světonázory se mění, lidstvo je jedno. Ale jak dlouho ještě?
Jsme opravdu tak jiní? Slyšel jsem tento výrok:
„Pokud někdo vlítne do redakce a sejme pár policajtů, tak seru na jeho práva... Takovej jedinec ohrožuje naši společnost a musíme se bránit.“
V čem je to jiné, než kdyby ten výrok zněl takto:
„Pokud někdo vlítne do naší země, podporuje naše nepřátele, nutí nám své vidění světa, plive na naši víru, vraždí naše lidi a drancuje naše zdroje, tak seru na jejich práva. Takoví lidé jsou ohrožením pro naši společnost a musíme se bránit!“
Odpověď na tuto otázku už nechám na ctěném čtenáři…