CESTOVÁNÍ: Vánoce na Mallorce

Synové už odešli z domu, tak co my sami dva. Rozhodli jsme se jet na Vánoce na jeden z Baleárských ostrovů, na Malorku. Vybrali jsme si hotel přímo v Palma de Mallorca, v přístavu, který se nachází na jihovýchodním pobřeží v Zátoce Palem a je hlavním městem ostrova. Když jsme přijížděli, první co mě zaujalo, byly věže katedrály La Seo. Čněly k nebi na pozadí palem majestátní a úžasné. Zatajil se mi nad tím obrazem dech. První co navštívíme, je katedrála, řekla jsem manželovi. Jen přikývl.

A skutečně. Hned další den jsme šli pěšky procházkou kolem přístaviště lodí a lodiček, palmovou alejí směrem ke katedrále. Král Jakub I. na místě bývalé mešity nechal na počátku třináctého století stavět tento skvost, který byl dokončen roku 1587. Jak diamant v prstenu silueta katedrály vrhá zář a stíny nad vlnami neklidnými, jež se odrazí a běží zpátky od pobřeží.

Vešla jsem dovnitř katedrály a posadila se do lavice. Zůstala jsem v úžasu hledět na oltář neschopna kloudného slova. Na oltáři nejsou svatí láskou boží zaujatí, velký Gaudí v prostoru našel víře oporu ve svatém koloběhu světel chránícím od tůně pekel. V návaznosti kruhu lodí, jež po oceánech chodí, každá malá modlitba na lodičce místo má. Odplaví se v oceán, kde ji všeho míru pán vyslechne a pochopí, dobru lidstva podrobí. Toto jsem si šeptala při pohledu na netypický, osvětlený oltář Gaudího. Světla mi připomínala lodě na moři. Antoni Gaudí, katalánský architekt, představitel secese, byl naprosto originální. Jeho vrcholný projekt byla dosud nedostavěná katedrála Sagrada Familia. Byl samotář a lidé mysleli, že je cvok. Když ho přejela v Barceloně tramvaj, lidé odhadli podle jeho oblečení, že se jedná o nuzáka, a převezli ho do chudinské nemocnice, kde zemřel. Trvalo dva týdny, než poznali, o koho jde. Přišlo mu na pohřeb mnoho lidí, přestože ho v mládí považovali za blázna. Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou nad jeho skvostným provedením oltáře. Manžel čekal venku a byl netrpělivý. Nechala jsem ho čekat. Krása oltáře měla pro mne silný magnet. Dodnes ji v duchu vidím, tu sakrální krásu, dodnes ji mám v mysli.

Při prohlídce města jsme navštívili Auditorium, moderní muzeum Joana Miró. Na jeho obrazy je nutné si zvyknout, prohodila jsem k manželovi.

Také jsme neopomněli vyšlapat k věži Torre de Pelaires, která byla zbudována v 15. století a sloužila jako karanténní zařízení. Podobně jsme žasli, že Mallorčané slaví 12. října Kolumbův den. Den objevení Ameriky.

Vydali jsme se autobusem západním hornatým pobřežím na zemědělský statek La Granja, střediska řemesel na ostrově. Statek působil malebným dojmem jako na obrázku. Přivítali nás vstříční typičtí Mallorčané v dobovém oblečení. Čekal nás nejen výtečný běd, ale i prohlídka statku.

Mohutné stavení působí, jako by tu žila početná rodina. Původní obyvatelé – Maurové - ho postavili podle svého vkusu, a že ten vkus byl pohříchu dobrý, tak se tu téměř nic nezměnilo. Dámy si mohou prohlédnout zařízení vnitřku domu, tkaní látek, stužek, koberců, vyšívání jemných krajek, zatímco pánové mohou nakouknout do tajů hrnčířské techniky a kovářské dílny. Taky můžete spočinout v příjemném stínu budov a letitých stromů u jezírek či fontánek. Lákal by vás výlet? Můžete vyrazit na hřbetech oslíků.

Na dvoře u zdi stojí řádka soudků, v nichž je připravena ochutnávka sladkých místních vín a různých likérů, zejména pro dámy. S kalíškem vína jsem přešla ke stánku, kde se smažily koblížky. Nevěřícně jsem se dívala na bramborové těsto, ale při pohledu na pocukrované výtvory jsem neodolala, abych si nevzala. Byly báječné. Chutnaly mi natolik, že jsem se zeptala na recept. Když jsem se je doma snažila napodobit, byl vtip ve správném poměru mouky a brambor. Chtělo by se vám nad tím vším tady tančit? Jsou tu tanečnice v místních krojích, aby vám splnily, co vám vidí na očích.

A pokračujeme západním podhůřím ostrova klikatou silničkou kolem mandlovníků a olivovníků až do horské vesničky Valldemosa, které dominuje kartuziánský klášter. Roku1835 byl klášter prodán a mnišské cely byly přebudovány na byty. Mezi prvními turisty na ostrově byl i polský hudební skladatel Fryderyk Chopin s francouzskou spisovatelkou George Sandovou. Pobývali tu jedno léto 1838-1839. Tady vznikla známá díla: Chopinovo „Dešťové preludium“ a román od Sandové „Zima na Mallorce“.

Turistický ruch tady kvete jako nesmrtelná láska dvou lidí, kterým osud přál být zde spolu alespoň jednu zimu. Procházíte uličkami, šperkem zasazeným do překrásných hor na úkor spěchu a Chopinova hudba jde s vámi, do každého zákoutí vás vrací, do melodických intonací jeho osudové lásky k George Sandové.

A vy během procházky najdete ochutnávku těžkých vín a s jejich vůní na jazyku, kudy chodíte, si maně opakujete svou náhle objevenou větu: Sem se jednou vrátím.