Letošek připomene 600 let od Husova upálení i 200 let od Metternichova „koncertu velmocí“. Tato protiliberální politika zatáhla Rusko do rozhodování v Evropě, ale kontinentu přinesla na sto let mír. Platí to i dnes?
Lidi zajímá, jestli se Západ opět sblíží s Ruskem. Zda najde nějaký způsob soužití s Putinem, či ho naopak bude účinně zadržovat. To je téma nejzávažnější evropské debaty. Ovlivní ji i tak drobné fenomény, jakými jsou připomínky historických událostí.
Loni to vystihl bulharský politolog Ivan Krastev. Připomíná-li se výročí mnichovského diktátu, sílí strach z toho, že válku přivodí ustupování síle (tak jako v roce 1938 Hitlerovi). Ale připomíná-li se první světová válka, sílí strach z nechtěného průšvihu. Vždyť tu válku nevyvolala totalitní ideologie, ale neblahý řetězec zbrklých akcí a ještě zbrklejších reakcí.
Letošek nepřinese kalibr typu první světové, ale něco ano. Liberály může inspirovat 800. výročí britské Magny charty – prvního dokumentu, jenž ústavně omezil práva panovníka a ukotvil základní svobody. Pro konzervativce je tu 200. výročí Svaté aliance, politiky „koncertu velmocí“, jež dusila demokracii v Evropě, ale udržela v ní mír (od válek napoleonských až do první světové).
Ty události jsou staré, ale uvažováním o ceně za mír, o tom, co je hodno obrany a za jakou cenu, si prochází každá generace. Může je hodnotit po svém a zjišťovat, nakolik jsou stará dilemata rozhodování přenosná do dneška.
Roku 1815 tleská Putin
Kdo četl rok starý Putinův projev z Valdajského klubu, narazil na jednu věc. Ruský prezident odmítá uspořádání Evropy z let 1918 a 1989, ale cení si modelů z let 1815 a 1945. Ty přinesly konstelace, kdy Rusko nejen vojensky proniklo do západní Evropy (1815 do Paříže, 1945 do Berlína), ale pak i účinně ovlivnilo tvářnost kontinentu ve svůj prospěch.
Vsaďte se, že 18. června se zopakuje bitva u Waterloo. Reprízy historie jsou celosvětové hobby. Důležitější ale je, že tehdy ve Vídni končil mírový kongres. Ten byl v režii rakouského ministra zahraničí Metternicha. Ale o tři měsíce později, 26. září 1815, byla v Paříži podepsána Svatá aliance. Byla uzavřena na žádost cara Alexandra I., původními členy byly Rakousko, Prusko a Rusko, brzy se ale přidaly Británie a Francie.
Svatá aliance udržovala evropský řád po víru francouzské revoluce. Ztělesňovala „křesťanskou solidaritu“ (katolické Rakousko, protestantské Prusko a pravoslavné Rusko), ale pro mnohé hlavně temno. Potlačovala vše, co zavánělo změnou, vše, do čeho vkládaly naděje demokratické, sekulární i národní ambice tehdy se probouzejících společností.
Vyslala francouzské vojáky do Španělska. V roce 1849 umožnila vládě ve Vídni pozvat ruské vojáky ke zpacifikování maďarských revolucionářů. Za krymské války odumřela, ale po sjednocení Německa ji obnovoval kancléř Bismarck (narozený 1. dubna 1815, též letošní oslavenec).
Má smysl ji obnovit ve 21. století? Zní to divně. Ale sledujeme-li Putina a jeho mužnou suverenitu, Viktora Orbána a jeho obdiv k neliberálním státům, evropské byznysmeny a jejich odpor k protiruským sankcím či umanuté konzervativce a jejich spílání úpadku Západu, pak bychom jisté zárodky možné Svaté aliance proti „pokroku, který se utrhl ze řetězu“ našli.
Svoboda versus opričnina
To britská Magna charta libertatum (Velká listina práv a svobod) je nesporná. Před 800 lety se baroni vzbouřili proti králi Janu Bezzemkovi a vymohli na něm listinu omezující jeho moc. Magna charta ustavila, že jednání krále podléhá zákonu a že lidé mají právo na důstojné zacházení (stále platný habeas corpus ), soud i odvolání. To bylo revoluční. Je zajímavé, že Británie, země bez psané ústavy, jako první podřídila jednání panovníka de facto ústavnímu zákonu.
Král souhlasil s články charty 15. června 1215. A 19. června mu za to baroni znovu přísahali věrnost. To vychází na narozeniny Václava Klause. Uvidíme, zda se k jásotu liberálů připojí.
Rusko si připomene tradice samoděržaví. Před 450 lety vyhlásil car Ivan Hrozný opričninu. Ta je opakem Magny charty, místo aby krotila moc panovníka zákonem, rozšířila ji mimo zákon. Opričnina byl správní systém rozdělující stát na dvě části – zemštinu spravovanou zemskými orgány (bojary) a opričninu v přímém vlastnictví cara. Jeho nástrojem byli opričníci čili opričné vojsko čili osobní garda čili tajná policie... Opričník byl nad zákonem, mohl pátrat po nepřátelích, zatýkat je i mučit, zabavit jim majetky. A zakázáno bylo si na něj i jen stěžovat.
Opričnina dala jméno Čajkovského opeře i tradici tajné policie a atmosféře, kterou vytváří moc nespoutaná zákonem. Bude-li její výročí někdo v Rusku připomínat, těžko se vyhne narážce na putinovský systém.
Husův, nebo mariánský kult?
U nás to je jasné – 600 let od upálení Jana Husa přebíjí vše. Fakta známe, zajímavější budou souvislosti. 500. výročí přineslo Husův pomník na Staroměstském náměstí v Praze. Ladislav Šaloun ho vytvořil jako horizontální protějšek mariánského sloupu, ale „v terénu“ to tak vydrželo jen tři roky – než mariánský sloup v listopadu 1918 strhli revolucionáři.
Léta se pracuje na obnově mariánského sloupu, takže jeho repliku by šlo vztyčit už letos. Ale: jak by to dopadlo v roce, kdy se připomíná 600 let od Husova upálení? Nevyznělo by to jako furiantský souboj katolíků s protestanty? Těžko předvídat, ale mohla by vzniknout dost třeskutá debata.
Sílu soch a obrazů ilustruje i 500. výročí Dürerova portrétu nosorožce. Na jaře 1515 přivezli z Indie Portugalci prvního nosorožce, kterého Evropané viděli od časů antiky. Ale jen v Lisabonu. Albrecht Dürer ho ryl do dřeva v Norimberku pouze podle popisu svědků. Vznikl tak portrét zvířete pancéřovaného jako skutečný obrněnec, s malým rohem i na zádech. Že to neodpovídá skutečnosti? Nevadí, Dürer kodifikoval obraz nosorožce na 250 let. Tak dlouho jeho dřevořez ilustroval populární i odborné knihy.
Žádný jiný obraz zvířete tak neovlivnil umění, praví Wikipedie. A něco na tom je. Dürerův dřevořez oceňuje i sémiotik Umberto Eco. A když svou sochu nosorožce dělal Salvator Dalí, neutvářel ji podle skutečného zvířete, ale podle Dürerova vzoru. Tomu se říká neformální autorita umělce.
Na Zábradlí vládla inkvizice
Tím letošek nekončí. Před 1600 lety křesťané v Alexandrii zavraždili pohanskou filozofku Hypatii, což se někdy považuje za konec antiky. Vidíme, jak ti, kteří o sto let dříve tvořili pronásledovanou menšinu, mohou změnit své chování, stanou-li se establishmentem. Jak rychle zapomenou na zásadu „co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“.
Uplyne 100 let od Einsteinovy obecné teorie relativity (25. listopadu 1915). Maxwellovy rovnice vysvětlující elektromagnetické pole oslaví 150 let. Před 350 lety Robert Hooke objevil buňku. Před 150 lety Gregor Mendel formuloval zákony dědičnosti.
Před 700 lety do Prahy přišla inkvizice. Prováděli ji dominikáni a sídlila na Starém Městě v domě, kde je dnes Divadlo Na zábradlí. (Umístí někdo pamětní desku vedle té, jež připomíná Václava Havla?) Teprve před 200 lety – 23. listopadu 1815 – bylo zrušeno mostné na Karlově mostě. Anketní otázka: kdy bude obnoveno? Benátky už zvažují zpoplatnění samotného vstupu do historického centra.
LN, 3.1.2015