BLÍZKÝ VÝCHOD: Syrsko-irácký stát

V posledních měsících se to ve sdělovacích prostředcích jen hemží zprávami z horkých bojových zón, tedy východní Ukrajiny, Sýrie a Iráku. A v neposlední řadě zůstává nevyřešen nekonečný příběh mezi Izraelem a Palestinci. Klasiku opepří Libye či Nigérie. Všechny zmíněné konflikty jsou zaplavovány matoucími informacemi neboli „plevy“. Nekončící drama v Libyi přestalo poutat pozornost jako dříve a dostává se na okraj zájmu. Jedno je ale jisté, z této země vinou svou a i západních mocností se stávají trosky. Rovněž další dvě země - Sýrie a Irák - se rozkládají pod vlivy způsobené dlouhodobými domácími problémy a vnějšími zásahy. Problém je ale daleko komplikovanější. V Sýrii a Iráku se střetávají zvláště nábožensko-politické zájmy. Z těchto dvou arabských zemí se staly bitevní zóny dvou nesmiřitelných náboženských proudů – šíitů a sunnitů. ISIS se navíc střetává s jinými proudy sunnitského vyznání - umírněnými (Syrská svobodná armáda) i radikálními (na severu Sýrie s Frontou an-Nusrá). V severních oblastech Sýrie a Iráku se o území střetává prakticky „každý s každým“): sunnité versus šíité, sunnité versus sunnitští Kurdové a rovněž znesvářené sunnitské skupiny mezi sebou.

Situace ve válkou zmítané Sýrii (srpen, 2014)

Syrské opoziční síly, které stály za zrodem občanské neposlušnosti v roce 2011, byly dlouhodobě podporovány nemalými finančními dary od Spojených států, jak zmínil tisk po vypuknutí revolty (opět se ukázala několikrát opakovaná chyba v podání USA: podpora budoucích protivníků v Afghánistánu, tedy mudžahedínů proti Sovětům, či podpora Saddáma Husajna v osmdesátých letech minulého století). Americká administrativa se v roce 2011 jednoznačně postavila na stranu protestujících a usilovala o svržení režimu Bašára al-Asada. Protahující se konflikt ale způsobil radikalizaci části opozičních sil a začal vábit extremisty z celého světa. Přízvuky se to v severních oblastech Sýrie a Iráku jen hemží. Přítok radikálů a financí z celého světa (zvláště ze Saúdské Arábie) umocnil sílu ISIS. Podle CIA se počet ozbrojených příslušníků v létě 2014 pohyboval mezi 30 000 - 40 000, podle jiných zdrojů může činit až 100 000. Podle bezpečnostní organizace Soufan Group zahraniční bojovníci čítají až 12 000 mužů a žen z 81 zemí. Co je motivací těchto lidí? Problém je zakotven v emigraci, která činí některým státům včetně evropských nemalé potíže. Do Evropy se valí masy legálních a nelegálních přistěhovalců, které všechny nedokáže starý kontinent přijmout. Vznikají sociální problémy, pro imigranty „není místo“. Vznikají nepokoje například na předměstích velkých francouzských měst (zvláště Paříže v říjnu a listopadu 2005) a četní potomci přistěhovalců vyrážejí hledat cestu (za penězi,…) do nepokoji zmítaných oblastí. Ze starého kontinentu odjíždějí na Blízký východ povětšinou osoby, které nebyly schopny se přizpůsobit tamním podmínkám. Podle Soufan Group je mezi ISIS kolem 2500 lidí ze západní Evropy. Výdělky mohou být lákavé. Hlavní příjem ISIS tvořila a tvoří ropa a zemní plyn z ovládaných polí (na severovýchodě Sýrie a severním Iráku stále ovládají lukrativní pozemky), v neposlední řadě kasu naplňují daně, pašování, vydírání či únosy. Dary poskytují rovněž sympatizanti nejenom ze zemí Blízkého východu. V součtu se řadí ISIS k nejbohatším povstaleckým organizacím světa.

Bojovník ISIS oslavuje dobytí Mosulu v červnu 2014

Posilování pozic ISIS vyústilo počátkem roku 2014 ve velkou ofenzivu, která pokračovala až do léta a díky ní si ozbrojenci podmanili velké oblasti severního Iráku včetně druhého největšího města Mosulu. Dokonce se nebezpečně blížili k hlavnímu městu. Spustili dominový efekt, demoralizované irácké jednotky se snadno vzdávaly či ustupovaly bez boje a za sebou nechávaly početnou výzbroj. Ozbrojenci tak lacino přišli i k moderním zbraním. Jako první s pomocí přispěchal sousední šíitský Írán, který všeobecně podporuje šíity v zemi bývalé Mezopotámie a který má obavy z opětovného uchopení moci nepřátelských sunnitů a k tomu ještě těch radikálních. Do boje se zapojily elitní jednotky Quds z revolučních gard a údajně i desítky členů šíitského hnutí Hizballáh. Ozbrojenci ISIS se v Iráku pozastavili. Ještě větší oslabení způsobilo ISIS opětovné a váhavé zapojení USA do války, byla spuštěna novou koalicí bombardovací kampaň proti pozicím ISIS a do Iráku byly vyslány stovky poradců. Spojené státy se musely, ač nerady, po stažení opět vrátit na horkou iráckou půdu a zapojit se do dění i v Sýrii. Vlivem událostí se tak nečekaně na jedné straně frontové linie ocitly USA a režim Asada s jeho spojenci. Na podzim 2014 započala administrativa přehodnocovat strategii s tím, že bez svržení asadovského režimu není možné porazit radikální organizaci ISIS. Má snad něco společného sekulární režim Asada s extremisty z ISIS, s nimiž mimo jiné sám bojuje?

Na obsazených územích vyžaduje ISIS striktně dodržování islámských pravidel. Všichni odpůrci jsou nelítostně trestány stětím či ukřižováním. Nechvalně proslulé popravy podříznutím hrdla a šířené pomocí internetu mají na svědomí zpravidla kati (potomci) přistěhovalců ze států západní Evropy. Na veřejnost se dostaly záběry poprav zajatých syrských vojáků, kteří jsou podřezáváni jako slepice. Radikální ozbrojenci v bojích nasazují odvážnější zbraně než jen popravčí nástroje (nože či mačety). Chopili se při obsazování území rozmanitých zbraní, včetně vyspělých z USA. Ruční palné zbraně jsou dováženy nebo montovány v místních improvizovaných dílnách. Těžká technika pochází zvláště od syrské či irácké armády. Prostředky vyžadující cvičenou obsluhu nezvládají povstalci obsluhovat. Jedná se například o tanky typu M1 Abrams, tyto zbraně ovšem neumějí účinně nasadit v boji ani vládní irácké síly (nanejvýše nasednout a jet či vystřelit neznámo kam do prostoru), kterým byly původně dodány. Není jasné, kolik bojeschopných kusů povstalci zabrali, dostupné snímky zabírají zničenou tankovou techniku. Početnější kategorii zastupují staré sovětské tanky T-54/T-55, T-62 a T-72 i s bloky reaktivního pancéřování. Odhady o počtech se různí, nanejvýš se jedná o pár desítek od každého typu. K přesunům je využíváno nepřeberné množství civilních vozidel typu pick up (masové nasazení užitkových automobilů se již uskutečnilo v občanském konfliktu v Libyi) či jejich policejních verzí ukořistěných irácké policii. Z obrněných kolových a pásových prostředků jsou známé zastaralé sovětské BMP-1 či americké M113, M1117 a Humvee. 

Povstalci s ukořistěným systémem 2S1 Gvozdika

Do dělostřeleckých systémů patří samohybné sovětské 2S1 Gvozdika (česky Karafiát) a množství tažené dělostřelecké výzbroje. Na iráckém území získali rovněž protiletadlové baterie SA-6 Gainful, které také zřejmě neumějí účinně nasadit; není potvrzen sestřel letounu nepřátelskou protiletadlovou raketou. Poněkud jiné je to se stále účinnými přenosnými systémy typu Strela 1 a 2 odpalovanými z ramene, které jsou hrozbou. Hlavňové protiletadlové prostředky jsou instalovány převážně na kolové podvozky užitkových vozidel. Na vojenských přehlídkách byly zaznamenány dříve obávané a případně s jadernými hlavicemi stále nebezpečné taktické balistické rakety typu Scud a jejich odvozeniny.

Prezentovaná střela typu země-země Scud

Nepříznivé stavy v Sýrii a Iráku budou v následujících letech beze sporu pokračovat. Tamní občanské válečné konflikty zřejmě ukončí „rozdrolení“ zemí, i přesto by ale spory po rozdělení několik let pokračovaly (viz Súdán). Rozložení sil v Sýrii ještě v roce 2012 neumožňovalo případné rozčlenění, v současnosti se ale případné hranice stále zřetelněji vymezují: střední Sýrii včetně hlavního města a pobřežních oblastí má pod kontrolou Asad. Na severovýchodě dominují Kurdové – tzv. Kurdistán, v prostoru mezi šíitským státem Asada a Kurdistánem se vymezuje nový sunnitský stát. Kastování, jaké zažil například Bagdád, je v Sýrii zřejmé. Oblast již zaznamenala zvýšené přesuny obyvatel, které by ještě zesílily po rozpadu země jako například po vzniku Pákistánu.